Labyrintem (Sametové) revoluce

Příští středu si připomeneme patnáct let od události, která nastartovala mocenskopolitické změny v tehdejším Československu, - násilné potlačení pokojné studentské demonstrace 17. listopadu. Proces, který následoval, bývá označován jako Sametová či Nenásilná revoluce, ale také jako převrat. Šlo skutečně o revoluci a byli její vůdci připraveni na převzetí moci? Jaká byla atmosféra v komunistické nomenklatuře, že se vzdala bez odporu monopolu, jež budovala po čtyřicet let? Více v Historických obzorech s Herbertem Bryndou.

Labyrintem (Sametové) revoluce

17. listopad 1989

"Jednou budeme dál," neslo se ve druhé polovině listopadu 1989 Letenskou plání v Praze. Ovšem situace nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Do čela dění se totiž dostali lidé, kteří revoluci nepovažovali za svou věc, přičemž šlo především o intelektuály z kulturního prostředí, kteří tvořili většinu zakladatelů Občanského fóra. Pokračuje mladý český historik Jiří Suk, autor vloni vydané a průlomové knihy Labyrintem revoluce, jež je považována za první pokus o aplikaci poznatků a teoretických přístupů z více oborů na problematiku událostí z listopadu roku 1989.

"Tehdejší revolucionáři skutečně z počátku revolučního procesu nechtěli uchopit moc, protože se k tomu necítili být kompetentní. Myslím, si že to ve své podstatě byli reformisté. Bylo mezi nimi hodně lidí, kteří zažili rok 1968, a představovali si to tak, že částečně zrekonstruovaná komunistická moc nějakým způsobem udělá v této zemi první demokratizační a liberalizační kroky, na něž teprve naváží svobodné volby a teprve pak mnozí činovníci Občanského fóra vstoupí do politického souboje, do voleb a do různých politických stran."

O změnách, které se odehrály v Československu v posledních dvou měsících roku 1989 se záhy začalo hovořit jako o sametové revoluci. Šlo však o revoluci v klasickém slova smyslu? Jiří Suk si tím není zcela jist, přestože dění konce roku 1989 splňovalo některé revoluční parametry, jako například: šlo o masové sociální hnutí, vedlo k procesu zásadních reforem nebo změn a ve vzduch visela hrozba použití násilí ze strany státní moci.

Foro Cívico

"Pojem revoluce má velmi silné kořeny, od roku 1789 je součástí nejen evropského, ale i světového diskurzu. Revoluce se neustále děly a vlastně dějí a není zcela jednoduché se tohoto pojmu zbavit, shodit ho ze stolu a říci, že ho na tyto události nebudeme vztahovat. To jsem nechal otevřené a spíše jsem tu knížku koncipoval tak, aby si čtenář sám udělal obrázek, jestli to revoluce byla nebo nebyla. Protože některé parametry těchto událostí byly zjevně revoluční, v ulicích byly masy, vláda nakonec padla, šlo o systémovou změnu, která nakonec byla dokonána a toto jsou revoluční parametry. Dospěl jsem k paradoxnímu názoru, že to byla revoluce bez revolucionářů. To sice není uspokojivá odpověď, ale já ani k jednoznačnému názoru dospět nechtěl,"

připouští Jiří Suk. Jedním z oněch intelektuálů, kteří stanuli v čele Občanského fóra a nebyli zcela připraveni na převzetí moci byl Václav Havel, patrně nejznámější český disident a představitel Charty 77. Jaká tedy byla s odstupem téměř patnácti let úloha Václava Havla na sklonku roku 1989:

"Václav Havel byl jednoznačně spiritus agens událostí, od počátku se těšil velké autoritě, nejen mezi jednotlivými lidmi, ale i mezi všemi opozičními skupinami, které se sjednotily v Občanském fóru. Samozřejmě, že ta autorita nebyla úplně bezmezná, ozývaly se vůči němu kritické hlasy, ale zpočátku nebyly nijak silné a akceptovaly jeho postavení v čele OF. On vtiskl revoluci její pokojný charakter, on jí dal kultivovanou a kulturní tvář, byť to je spojeno s určitými nedostatky a s určitými podceněními, které z toho pak vyplynuly, ale tím základním vkladem je nenásilí a pokojný přechod k demokracii."

připomíná historik Jiří Suk, podle něhož bychom neměli zapomínat ani na další výraznou osobnost listopadu 1989, Alexandra Dubčeka. Mezi těmito dvěma muži s naprosto odlišným politickým pozadím a názory se nakonec rozhodovalo, kdo bude hlavním vůdcem revoluce. Stal se jím Václav Havel, ale co podle Jiřího Suka v jeho prospěch rozhodlo?

"Určila to skutečnost nebo jednoznačná vůle vůdčích grémií OF a VPN na Slovensku mít v čele státu Václava Havla. Politické strany a organizace slovenské, které do té doby byly součástí starého režimu, tak najednou přepólovaly a najednou začaly vehementně obhajovat kandidaturu Alexandra Dubčeka jako určité ikony, jako určitého slovenského symbolu, který by měl být v popředí společenského pohybu v roce 1989."

17. listopad 1989 na Václavském náměstí v Praze

Listopadovými shromážděními se neslo také volání požadující konec vlády jedné strany, tedy KSČ. K tomu nakonec vcelku bez problémů a pokojně došlo, nicméně komunistická strana si nadále uchovala značný vliv v zemi a v poslední době její vliv dokonce roste a s ním i frustrace lidí. Čím si tento fakt vysvětluje historik Jiří Suk?

"Myslím si, že současná frustrace souvisí s tím, co začalo v listopadu 1989. Myslím si, že nás v budoucích letech čeká názorová polarizace, zásadní diskuze o naší nezvládnuté minulosti, možná to bude polarizace generační, ale jsem si jistý, že nastane, protože to je problém, který je neustále odsouván. Nikdy nebyl vyřešen a když byla snaha ho vyřešit, tak to dopadlo dvojakým způsobem. Od roku 1993 je v platnosti zákon o protiprávnosti a zločinnosti komunistického režimu a zároveň vedle něj existuje komunistická strana, která posiluje preference. To je schizofrenní stav, který nemůže trvat věčně a musí se něco stát. Cibulka razí tezi, že šlo o privatizační puč KGB a StB. Samozřejmě, že tuto tezi o něco opírá, a to je fakt, že mezi těmito privatizátory a kapitány znovu se vzmáhajícího kapitalismu se objevila řada agentů a spolupracovníků StB. To je prostě fakt, ale na druhou stranu si neumím představit, že by někdo řídil tak složitý proces nebo že by někdo nějakým způsobem předem kalkuloval s tím, že ty a ty složky, ti a ti lidé se budou zmocňovat státního majetku. Jsou zase zprávy, že část komunistické nomenklatury byla velmi nespokojena s režimem, který tady byl v 70. a 80.letech a přála si nějakou změnu."

Již v listopadu 1990, tedy pouhý rok po sametové revoluci, začali nespokojení studenti, v souvislosti s vývojem v zemi, hovořit o "ukradené revoluci". Na toto vystřízlivění se dobře pamatuje i historik Jiří Suk:

"Samozřejmě, že jsem tento hlas zaznamenal, ale už si nepamatuji, jestli jsme se s ním ztotožňoval, ale tu frustraci jsem ve vzduchu cítil, protože se rozbíhala privatizace, rozbíhaly se další demokratizační procesy a vlastně ta frustrace pramenila z toho, že ta frustrace byla tak obrovská a tak rychlá, a najednou dozněla a vyšuměla a nebylo nic, co by na ní navazovalo, zejména nějaké konkrétní kroky podniknuté vůči bývalé nomenklatuře nebo vůči agentům StB. Tyto otázky byly otevřené, byly živé, mluvilo se o různých mafiích, komunistických mafiích, nomenklaturních bratrstvech, které se na místní úrovni zmocňují hospodářských statků a finančních kont bývalé KSČ a převádějí je na své účty a zakládají si firmy. Takže v tomto smyslu si myslím, že frustrace z nedokončené revoluce je vlastně obecná, protože každá revoluce má zpětnou vlnu, která je velmi kritická k původním hodnotám a k původním revolucionářům."

Navzdory všem kritickým momentům je ale podle historika Jiřího Suka, autora knihy Labyrintem revoluce, odkaz Sametové revoluce jednoznačný:

"Historická skutečnost je velmi ambivalentní a dají se v ní najít věci pozitivní i negativní. Myslím, že odkazem té doby by měla být určitá stará zdatnost, totiž schopnost zbavit se tyranie. To si myslím, že Češi nakonec, i když pět minut po dvanácté, prokázali a, že to je věc, na níž můžeme v budoucnu, kdykoliv to bude potřeba, navázat."