Valtr Komárek - Miláček Sametové revoluce
Jedním z hlavních hrdinů událostí, které se odehrály před patnácti lety v Československu, byl bezesporu profesor Valtr Komárek. Jeho oblíbenost byla dokonce taková, že se náměstími neslo volání: Komárek na Hrad! Valtr Komárek, někdejší ředitel proslulého Prognostického ústavu Akademie věd, se nakonec stal místopředsedou vlády Národního porozumění. O zajímavých životních osudech, typických pro 20. století, i o pohledu na události z před patnácti let hovořil s Valtrem Komárkem Herbert Brynda.
Život dnes čtyřiasedmdesátiletého ekonoma Valtra Komárka byl plný dramatických zvratů a peripetií, společným jmenovatelem ale vždy byl zájem o politiku, dění ve společnosti.
"Je to snad spojeno s celým mým životem, kdy oba moji rodiče skončili v koncentračním táboře, já byl odmalička vychováván pěstouny, byl jsem transportován do koncentračního tábora. Ze sběrného tábora v Uherském Brodě mě vrátili k dalšímu šetření. ti hodní lidé z Moravy mě ukrývali a nasazovali tak své životy, protože se stále Gestapo zajímalo, pak přišla heydrichiáda atd. Stručně řečeno se mi od těch jihomoravských lidí dostalo tolik lásky, že to pak je ve Vás, že to lidem chcete splácet, zajímáte se o jejich věci. Pochopitelně že po těchto útrapách člověk vítal osvobození s nadšením pro nové změny. Vzhledem k tomu, že jsem neměl na studia, tak jsem využil stipendijní nabídky do tehdejšího Sovětského svazu, kde jsem viděl obrovskou hrůzu. Byl to pro mě šok. Říkal jsem si, jestli tohle je socialismus, tak jsem rozhodně proti. Když člověk viděl ty tisíce lidí bez nohou, jak se tam plíží blátem, odrážejí se rukama, čepice v zubech a prosí o peníze, k tomu ještě tisíce opilců, a přitom do nás se pumpovalo, že je sovětský člověk a Sovětský svaz náš vzor,"
vzpomíná dnes Valtr Komárek. Mladý akademik se z šoku, který zažil v zemi, kde zítra znamená včera, vzpamatovával - jak říká nejlepším lékem - totiž prací. Komárek působil v mnoha státních komisích, v nichž se například podílel na plánu restrukturalizace československého průmyslu. Pokračuje Valtr Komárek:
"Nakonec jsme to prosadili, ale pak zase odnesli, takže jsem byl rád, že jsem skončil 10,000 kilometrů od Prahy na Kubě, kde potřebovali nějaké experty. Tak jsem pár let pracoval na Kubě, kde jsem viděl revoluci v "podvlíkačkách", zase s velkým zklamáním z Fidela Castra a z náběhu diktatury a ze sovětizace Kuby. Bylo mi líto těch upřímných, milých a otevřených lidí, kteří mají rádi rytmus, hudbu, doutníky a kávu. A najednou na ně přišel tlak reálného socialismu. Takže jsem se vrátil zralý pro Pražské jaro. Zase jsem byl nějak na hrotu té vlny. Stal jsem se hned, v rámci té první Dubčekovy sestavy, generálním sekretářem Hospodářské rady, se Šikem jsme organizovali Hospodářskou radu vlády a reformu - strategii a koncepci. Pak ovšem přišla okupace a normalizace a já byl pochopitelně mezi těmi, co vyhodili, nesměl jsem pracovat na vládě, posléze ani na centrálních úřadech, tak jsem pracoval v jakési výpočetní laboratoři."
"Tam jsem postupně shromáždil lidi, kteří k tomu měli dobré předpoklady, takže tam se mnou pracovali Klaus, Dlouhý, Ježek, Dyba, z druhé strany Ransdorf a nakonec i Zeman. To byli lidé, kteří poté v listopadu se mnou šli do vlády, protože jsme měli připravenou koncepci, měli jsme informace, pět let jsme pracovali na těch otázkách, ovšem to se v tom víru událostí nakonec zase neudrželo, protože pak přišla improvizace, kalkulace jednotlivců, týmová práce byla velmi obtížná. Ale když vzpomínám na listopad, tak rád vzpomínám na to hezké, že tehdy ti studenti do toho vnesli obrovský étos, že vynesli sny svých rodičů na slunce, že vysílali to humanitní poselství z Prahy a když vztyčili růže proti pendrekům, tak to dalo té revoluci jakýsi něžný tón. Myslím, že proto jsme získali sympatie krajanů a jejich spoluobčanů v Americe a v západní Evropě. Mělo to zkrátka úplně jiný ohlas než v Rumunsku, kde byla poprava v přímém přenosu. Ale tady to byl takový vzlet ideálů, vzlet obrovské naděje, kdy ten národ držel pár týdnů pospolu a věřil, že bude lépe a věřil, že nám svět pomůže a všichni na sebe v těch prvních dnech byli milí a chtěli život v pravdě, chtěli, aby se všechno zlepšilo, byli toho prostě plní. Já když jsem mluvil z těch balkónů, a představte si, že je pod vámi nějakých 400,000 lidí, tak to s Vámi trochu zacloumá, tak se mi zdálo, že přímo vidím tu auru davu, auru naděje a velice to na mě působilo. Pak jsem byl pořád s lidmi, když například z krajanů přijel Baťa, vraceli se i další krajané, já se s nimi vracel do jejich rodišť, právě s Baťou jsem byl ve Zlíně, tak vím, jak tam chudák plakal dojetím s přivítání. Já tehdy byl takovým oblíbeným řečníkem, tak jsem k těm lidem mluvil a naše krajany uváděl."
"Samozřejmě potom nastala diferenciace a i takové chvíle, kdy já byl proti té šokové terapii, chtěl jsem, aby se privatizace řádně připravila. diskutoval jsem o tom, konzultoval jsem v Americe, v Rakousku, tam mi vysvětlovali, jak se musí privatizace připravit právníky, techniky, jak je to složitý proces. A já nemohl souhlasit s tím, že budeme několik tisíc podniků privatizovat během jednoho roku nebo dvou let. To mi připadalo, že je trochu nenormální ambice, že se to nemůže povést, ale nechtěl jsem tomu procesu překážet, tak jsem si říkal, že někdo ustoupit musí, byl jsem také unavený z toho všeho před tím a bylo mi šedesát let. Všude byli mladí. Na jedné straně tam byly zbytky toho étosu, na druhé zase jakobínský radikalismus, oni by rádi stáli na barikádách, odhalovali hruď a říkali: střílejte, soudruzi! Mě připadalo, že soudruzi jsou už dávno vyřízení a že teď jde o to, abychom teď vytvořili skutečně nadějné a ušlechtil é - co se týče životního prostředí, ale třeba také morální úrovně - Československo. To si myslím, že se zkomplikovalo, že jsme narazili na problémy jako spekulace, tunelování, rozkrádání, že se zbytečně ztratily stovky miliard, které odplynuly do kapes spekulantů nebo obyčejných podvodníků, rozkradačů. To je škoda, ale dnes už je ekonomika slušně stabilizovaná, jsou tu takové příjemné věci jako světová nabídka v supermarketech, je tu demokracie, je tu svoboda, mají mladí šance, mohou jezdit do zahraničí a lidé zvenku zase k nám. Ale myslím, že jsme mohli více využít zkušenost a moudrost našich krajanů, naší emigrace, protože ti věděli, jak složitý je svět, do kterého my s bezelstným nadšením a naivním ideálem jdeme, věděli, jaká je tvrdá konkurence, co to znamená konkurenceschopnost, co to znamená stabilizace a jak se na ty věci připravit,"
uzavírá Valtr Komárek, kterému právě vychází první díl memoárově pojatého románu "Kronika zoufalství a naděje".
