Antonín Nový fotil před čtvrtstoletím anabázi východoněmeckých uprchlíků na cestě za svobodou

Antonín Nový po 25 letech na stejném místě, foto: Gerald Schubert

V září 1989 se několik tisíc občanů tehdejší NDR ocitlo v Praze. Česká metropole měla být krátkou zastávkou, přestupní stanicí v cestě za svobodou, do západní části kdysi společné země, jejíž rozdělení symbolizovala berlínská zeď. Situace se ale zkomplikovala a na zahradě západoněmeckého velvyslanectví nějakou dobu v provizorních podmínkách přežívalo a doufalo okolo 4000 lidí. 30. září pak před ně předstoupil Hans-Dietrich Genscher, ministr zahraničí SRN, aby jim oznámil, že bylo dojednáno jejich vycestování do západního Německa. Přímým svědkem událostí byl i fotograf Antonín Nový, který tehdejší události zachytil na svých snímcích. Na jeho zážitky a vzpomínky se jej ptal Gerald Schubert.

Antonín Nový po 25 letech na stejném místě, foto: Gerald Schubert
Já nejsem žádný expert, ale mám takové tušení, že právě tehdy, když se odehrávají takové historické okamžiky, jako tehdy na tomto místě před 25 lety, tak má fotograf trochu na výběr, jestli chce zaznamenat to celkové dění nebo si vytipovat jednotlivé obličeje, které třeba zachycují nějaké emoce. Jaký je váš přístup?

"Ono záleží na osobnosti toho fotografa, jakým způsobem je schopen reflektovat a korespondovat s těmi lidmi na scéně. Napadá mě, že fotograf je účastníkem toho dění. Tehdy u toho plotu německé ambasády, tak ti lidé ve velikánském stresu, ve výjimečné životní situaci byli přesto schopni vnímat, že je tady někdo jako fotograf, který vypadá celkem profesionálně a není tady asi náhodou. Abych nebyl rušivým prvkem, abych nebudil strach, protože někdo si mohl myslet, že jsem třeba ze Stasi nebo od Stb a pořizuji snímky těch, kteří se pokoušejí dostat na území ambasády, tak jsem se musel stát trochu hercem. Musel jsem se tvářit příjemně, pokud to šlo, tak nasadit nestrojený úsměv, na dálku ty lidi povzbuzovat, aby neměli obavu z toho, že jsem další element ohrožující ten jejich záměr. Bylo zajímavé, jak se to měnilo. Někteří lidé samozřejmě byli v takovém stresu, že ti lidé nevnímali, že někdo takový tady je. Já jsem tady byl jeden z prvních, takže jsem byl nápadný. Vypadal jsem jako profi fotograf, měl jsem techniku...Co si o tom mohli myslet. Já jim nemohl vykládat, že pracuji pro americkou agenturu, oni měli úplně jiné starosti. Já jsem s nimi nemohl interferovat nějakou konverzací, jenom tím, jak vypadám. Tvářil jsem se laskavě a byl jsem absolutně klidný, i když mě ta situace samozřejmě emočně dráždila. Tak jsem se stával účastníkem toho děje."

Je to čtvrt století zpátky, stojíme před plotem, přes který tehdy lezli uprchlíci... Když jste dnes přišel sem, jaké jsou vaše první dojmy a obrazy, které se vám vybaví?

Zahrada velvyslanectví dnes, po 25 letech, foto: Gerald Schubert
"Vždycky, když se tady objevím a chodím sem poměrně často, protože Malá Strana a místa pod Petřínem jsou mými nejoblíbenějšími místy v Praze. Naskočí mi tady ty různé situace, jichž jsem byl svědkem, a některé ty věci byly poměrně dramatické a ti lidé byli uprchlíci, to byli účastníci exodu, kteří opustili svoje domovy, svoje všechno a vydali se na cestu do Prahy s tím, že se dostanou do té části Německa, která se jim zdála perspektivní a pro jejich budoucnost daleko příznivější a měli už plné zuby toho režimu v DDR a tu situaci radikálně řešili."

Kolem těch událostí se traduje hodně věcí. Jedna z nich je, že tehdejší uniformovaní příslušníci VB se chovali mírně, příliš do dění nezasahovali a nebyli další bariérou, kterou museli uprchlíci tehdy překonat. Můžete to potvrdit?

"Určitě. Byl jsem tím také překvapený, protože až na pár malých excesů, kdy se příslušníci Veřejné bezpečnosti pokoušeli stáhnout ty lidi z plotu, tak nebyly žádné násilné excesy nebo zadržování těch lidí. To jsem neviděl. Byl jsem jen svědkem toho, mám i jeden takový snímek, kdy příchod od Vlašské k tomu plotu, tak tam byl policejní kordon. Vytvořila se tam velká skupina lidí a ti, aniž by tomu někdo velel, se naprosto spontánně pohnuli a ten kordon smetli a pak se dostali sem. Ale neviděl jsem, že by proběhly nějaké zásahy obuškem nebo něco podobného. Možná nějaké strkanice maximálně. Byl jsem překvapen, že nebylo žádné násilí, žádné zadržování."

Měl jste dojem, že to bylo rozkazem nebo už neměli příslušníci VB energii lidem v jejich záměru bránit?

Zahrada velvyslanectví dnes, po 25 letech, foto: Gerald Schubert
"Řekl bych, že obojí. Tady to bylo všechno pod sítí těch dohod - Reagan, Gorbačov a samozřejmě pan Genscher a jeho protějšek v DDR. Tady ta vláda byla bezradná. Komunisté si chtěli zachovat tvář, aby to nevypadalo, že jsou mimo hru, ale bylo to takové manévrování a nikdo se neodvážil vydat nějaký razantní povel. Tak tomu nechali víceméně volný průběh, ale ony byly už v pozadí dohody, protože tyto útěky tady fungovaly už asi pět let, ale byly daleko sporadičtější. Ke všemu místní vrchnost měla své vlastní problémy - byly tady demonstrace, byly tady disidentské aktivity, takže měli plné ruce práce. Tak si asi říkali, nějací uprchlíci...pokud nedělají problémy, tak je necháme."

Pak přišel slavnostní okamžik. 30. září 1989 vstoupil ministr Genscher na balkón, který tady vidíme a který se rekonstruuje. Řekl tam tu slavnou větu o tom, že bylo povoleno vycestování do Spolkové republiky Německo, ale je to vlastně věta nedokončená, protože ke konci už člověk neslyší nic, protože lidé radostí křičeli. Vy jste u toho také byl, jak to na vás působilo a jak se to vyvíjelo dále? Ty záznamy, které známe, končí výkřikem, ale musí tam být přece nějaké pokračování...Jak to tehdy bylo?

" To je asi jeden z mých nejsilnějších zážitků v životě. Když pan Genscher ohlásil tuto velkou věc těm zuboženým lidem tady, tak mi běhal mráz po zádech. Z hlediska profesionálního bylo trochu neštěstí, že ten balkon byl špatně nasvícen. Ti lidi byli sotva vidět. Já jsem stál tady a teleobjektivem jsem udělal ten snímek, který potom oběhl svět. Jsou na něm vidět vztyčené ruce a ta situace na balkóně. Jsem hrdý, že jsem tu fotku udělal, protože byla tma. S bleskem to na tu dálku nešlo, ale je to jakž takž ostré. Je to jeden z profesionálních úspěchů a také jeden z velkých lidských momentů. Tady jsem cítil, že se lámou dějiny. To jsme ještě netušili, co to všechno znamená, že potom padne berlínská zeď, dojde ke sjednocení Německa a k nové roli Německa v Evropě."

Jak to pak pokračovalo dál? Začali lidé přímo slavit na zahradě velvyslanectví? Co se odehrávalo v těch dalších minutách a hodinách?

"Byly tady jakési lahve alkoholu, takže se slavilo. Možná někteří nadšenci už opouštěli budovu velvyslanectví, ale ten hlavní proud nastal příští ráno. Tady jsem byl a mám z toho snímky, jak to tady ti lidé opouštějí, mají úplně jiné výrazy. Vy jste říkal ´zahrada´, ale to bylo bahnisko, tady bylo jenom bahno. Mám taky z toho snímek, jak se mladá dvojice objímá a kolem nich jenom bahno. V jeden moment tady bylo skoro 5 000 lidí. To si neumí nikdo představit, celá budova byla zaplněná. Mám snímky před tím, než německý Červený kříž dovezl takové jednoduché postele, tak lidé spali skutečně na zemi. Mám na snímku babičku s malým děckem,jak si ráno skládají nějaké spací pytle. Měli to ti lidé strašně svízelné a je zázrak, že se tady neodehrály scény nějakého násilí a nedošlo k nějakým zločinům."

Autoři: Gerald Schubert , Martina Bílá
klíčová slova:
spustit audio