Právě před dvaceti lety, 30. září 1989, tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Genscher východoněmeckým uprchlíkům na velvyslanectví jeho země v Praze oznámil, že mohou vycestovat do Spolkové republiky Německo. Tehdy se dalo možná jen tušit, co dnes už víme jistě: v české metropoli začala se drolit železná opona.
Hans-Dietrich Genscher, foto: ČTK
Nebyl to vlastně vůbec žádný velký projev. Západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher prostě jen z balkonu velvyslanectví uprchlíkům z NDR sdělil, že bylo umožněno jejich vycestování do spolkové republiky. A po první vlně nadšení z toho, že sem osobně přišel šéf západoněmecké diplomacie, následovala druhá vlna nadšení z obsahu jeho slov.
Srovnání podoby německého velvyslanectví v Praze na snímcích jednoho z pamětníků, foto: ČTK
"Přišel jsem, abych vám sdělil, že dnes bylo umožněno Vaše vycestování do Spolkové republiky Německo", řekl tehdy Genscher jásajícím téměř pěti tisícovkám uprchlíků. Tomuto okamžiku předcházel nevídaný exodus tisíců občanů východního Německa, kteří se na sklonku léta 1989 rozhodli opustit své domovy i majetek a hledat útočiště na západoněmeckých ambasádách v metropolích hned několika zemí tehdejšího východního bloku.
A následné rozevření železné opony vlakům s východoněmeckými uprchlíky se pak stalo jedním z významných okamžiků moderních německých dějin, říká Christian Rühmkorf z německé redakce Radia Praha:
"Celé ty události znamenají pro Němce hodně. Drama uprchlíků, které se odehrálo tady v Praze, to byl začátek pádu železné opony. Němci si to pamatují."
Uprchlíci před německým velvyslanectvím v Praze, foto: ČTK
A přestože podobná dramata probíhala třeba i na velvyslanectvích ve Varšavě nebo Budapešti, kvůli až pěti tisícům uprchlíků a v neposlední řadě i Genscherovu vystoupení se právě Praha zapsala do paměti Němců jako místo, kde se vlastně na dálku – obrazně řečeno – začala hroutit i Berlínská zeď, dodává Rühmkorf:
"Tady v Praze bylo nejvíc těch uprchlíků. Že tady trpěli několik dní, týdnů až měsíců, a že to uvolnění, když Genscher mohl sdělit, že mohou vycestovat, na to lidé nezapomínají. Já si myslím, že Praha hraje i pro Němce velkou roli v tom dění."
Zleva André Remischberger a Michael Muchlbauer, kteří tehdy strávili na zahradě Lobkovického paláce dva měsíce, foto: ČTK
Velkou roli však tyto události pochopitelně sehrály i v samotném Československu, vzpomíná někdejší disidentka a mluvčí Charty ´77 Petruška Šustrová: "Já jsem vnímala to propuštění východních Němců jako obrovský zlom. Sice je pravda, že jsem si neuměla představit, co by s nimi chtěli udělat, ale nezdálo se mi nemožné, že by je prostě všechny pozatýkali, jenom jsem si nebyla jista, jak by to prošlo diplomaticky. Ale byl to takový signál. Já jsem si byla vždycky jistá, že ten komunizmus jednou skončí, že to je nepřirozený, zrůdný systém a že nemůže vydržet. Ale vůbec jsem si nebyla jista, že se toho dožiju. A teď když najednou odjížděly ty vlaky, tak jsem byla... no v sedmém nebi, bych řekla."
