První český film roku 2005: Žralok v hlavě
Film Žralok v hlavě mladé režisérky Marie Procházkové vstoupil do kin se sloganem "první film roku 2005". Je poetický, hravý, melancholický, citlivý, pomalý, něžný, s řadou výtvarných nápadů. Procházková je vystudovaná režisérka animovaného filmu a toto je její hraný debut. Natáčel se loni na jaře v bytě herce obsazeného do hlavní role - Oldřicha Kaisera. Snímek ovšem u recenzentů vzbudil pochybnost, zda nebylo možné 75 minutovou plochu využít lépe.
Režisérka Maria Procházková o svém filmu říká:
"Je to vlastně příběh, zobrazující vnitní svět člověka. je to osamělý člověk žijící v přízemním bytě, žije tam sám, celý den tráví buďto tím, že sedí v okně a oslovuje kolemjdoucí nebo stojí na chodníku a kouří. Jeho světem je toto uzavřené prostředí, ze kterého my se nikam dál nedostaneme, ale právě jeho myšlenkami, sikrze jeho myslěnky a představy se dostáváme do daleko širších světů."
Uvádíte, že je to pozitivní film. Je to o nemoci, která se prosazuje víc a víc. Co je na tom to pozitivní?
"On je to pozitivní film o smutných věcech. Ale není bezvýchodný. Ten člověk prožívá i různé stresy, deprese, propadá se ve svém psychickém stavu dolů, ale v podstatě je dost šťastný. Je to člověk, kterého baví žít a baví ho svět, a je na něj zvědavý. Takže on se každé ráno budí s tím, že se těší, jak otevře okno a otevře se tomu vnějšímu světu."
"Ono to samozřejmě svádí k představě, že ten námět je divadelní. Je to hodně statické, jsme na jednom místě a v detailech. Ale právě ty představy, o které nám jde, to je důvod, proč to musí být film. Jak jinak proniknout do něčí hlavy, než filmem, který dává možnost obrazového zpracování animací, filmovými triky? My si můžeme dovolit pracovat s realitou stylizovaně. Můžeme divákovi nabídnout pohled do nějaké tajemné třinácté komnaty, kam by se jinak nepodíval."
... říká režisérka Procházková. Recenze v Lidových novinách ocenila vizuální kvality filmu. Méně jistoty je podle ní cítit z dramatické stavby příběhu, takže rytmus filmu tu a tam klopýtne. Recenze v Právu soudí, že film je poněkud málo obsažný a že teze o tom, že si máme všímat lidí kolem sebe, která by obstála na ploše poloviční, se v průběhu 75 minut nevyhne rozmělňování. Kaiserovo velké sólo podle ní mělo šanci být něčím víc, než jen sledem brilantních etud. Možnost ale zůstala nevyužita.
