Pamětní deska vzdává hold lidem, kteří zachránili židovské děti

Kdo zachrání lidský život, jakoby zachránil svět. Tento citát z Talmudu je i motem pamětní desky, kterou Pražská židovská obec spolu s organizací Ukrývané dítě odhalily v Pinkasově synagoze. Vzdávají v ní hold těm, kteří za války ukrývali ve svých rodinách židovské děti a zachránili jim tak život. Jaké jsou osudy zachránců a zachráněných, jak vnímali svůj život za války a nyní, s odstupem 60 let? O tom už více Zdeňka Kuchyňová.

Stěny Pinkasovy synagogy pokrývají jména 80 tisíc Židů, kteří holokaust nepřežili. Pamětní deska pak vzdává hold těm, díky nimž je tento smutný seznam o několik desítek jmen kratší. Jak uvedla předsedkyně organizace Ukrývané dítě Jana Dráská, o židovských dětech, které byly za války ukrývány se dlouho vůbec nevědělo. K prvnímu setkání došlo až po téměř padesáti letech a rozhovory byly velmi skličující.

"Hovořili o tom, o čem nikdy nemluvili. Jednak většina z nás ztratila v koncentračních táborech rodiny a trpěla tzv. traumatem z přežití. Myslím si, že to trvá doposud, vyrovnání se s tou skutečností. Sice už pochopili, přece jenom jsme už dospělí lidé mající vlastní děti a víme, že bychom pro své děti udělali asi všechno, abychom jejich život zachránili, ale to trauma z přežití tady zůstává a je mnoho lidí, kteří jsou tím zasaženi a nemohou se z toho psychicky dostat."

Mnoho zachránců už dnes nežije, dalším je kolem 80ti či 90ti let. Jejich čin, který slouží i jako příklad pro budoucnost, vyzvedl ve svém projevu k zachráncům velvyslanec státu Izrael Arthur Avnon, podle kterého dosud myšlenky rasismu, nenávisti a antisemitismu nebyly poraženy. Poté se v synagoze rozhořelo sedm svící, které zapálily děti.

Foto: ČTK

"Na pámátku rodin, synů Izraele a židovských obcí zbořených a zničených zločinným úmyslem dočista vyhladit jméno Izraele. - Vzpomínáme na ty ušlechtilé mezi národy, kteří s nasazením vlastních životů zachraňovali své židovské bližní."

Titul spravedlivý mezi národy propůjčuje zachráncům Židů nejvyšší izraelský soud. Zatím bylo po celém světě uděleno na 20 tisíc těchto titulů. Na pamětní desce v Pinkasově synagoze jsou jména 120 těchto spravedlivých a čtyři desítky jmen dalších zachránců. Lidí, kterým nebylo lhostejné, co se děje. Patřila k nim například maminka Jolany Jezdinské.

"Moje maminka zachránila tři židovské děti. Byly ve věku 5, 8 a 9 let. Zachránila je tím, že když měly být odtaženy do koncentráku, tak jejich rodiče odešli a ony si někde hrály na dvoře, tak je vzala k sobě do bytu a do konce války se o ně starala."

Pinkasova synagoga, foto: ČTK

Setkali jste se po válce?

"Maminka byla v Izraeli na státní návštěvě a současně se tam potkala s těmi dětmi. Je to rodina Rosnerova. Chceme obnovit kontakty, já i moje rodina."

Riziko pro lidi, kteří židovské děti ukrývali, bylo obrovské. Zvláště v dobách stanného práva hrozila smrt celé rodině i příbuzným.

"Maminka to brala tak, že to bylo samozřejmostí, že Naděnku zachrání. Chtěla ji vychovat tak, že v přípradě, že by se její rodiče nevrátili, aby to byl náš sourozenec,"

říká Jana Šmídová, jejíž maminka se starala o malou židovskou holčičku Naďu Franklovou.

Foto: ČTK

Někdejších židovských dětí, které v úkrytech přežily, žije dnes v Česku jen několik desítek. Jak uvedla Jana Dráská, válečná léta byla náročná jak pro děti, tak pro jejich zachránce. Děti od 2 do 15 let byly náhle přesunuty do cizího prostředí a musely se přizpůsobit mnoha skutečnostem.

"Máme mezi sebou členy, kteří přežívali v lese, kradli zvěři suchý chléb z krmelců. Máme jednu členku, která byla ukrývána ve včelíně. Společnost jí dělal pes. Jsou mezi námi děti, které byly s matkou a byly na neustálém útěku z jednoho místa na druhé. Děti jimž bylo pět let. Máme mezi sebou lidi, kteří dva roky strávili ve sklepě s tím, že v noci mohli vyjít ven. Skutečností je, že jsme unikli tomu nejhoršímu, že jsme unikli té potupné smrti, protože děti většinou nepřežily."

Právě Jana Dráská sama patřila k ukrývaným dětem.

Děti za ostnatým drátem koncentračního tábora Osvětim, foto: ČTK

"Mě odvezli na vesnici z moravské Ostravy někam k Českému Brodu, kde se mně ujala jedna rodina, manželé. Byli už tehdy starší a asi za dva měsíce se z té vesnice stěhovali do další, aby už přišli se sirotkem. Pak přišla doba, kdy jsem musela odejít ze školy, takže už jsem se nesměla objevovat nikde na veřejnosti. Mám domovem byla nemocnice v Českém Brodě, kde se o mě velice starali, pak už to nešlo, aby mě tam ukrývali. Tak mě v noci odvezli zpět a čekaly mě dva roky sklepení a v létě půdy. Musím říct, a to asi prožívala většina z nás, že v té době jsme byli plní hořkosti vůči své rodině, vůči těm lidem, kteří se o nás starali, protože nás omezovali na osobní svobodě, nikam jsme nesměli. Neustále mi říkali, že když se prozradím, tak že mě zabijou, že zabijou i je a že je budu mít na svědomí. Tohle když říkáte jedenáctiletému dítěti, které v těch dobách nemělo takový rozhled, jako mají dnešní děti v tom věku, tak to bylo velice těžké."

Z rodiny paní Dráské nikdo nepřežil a i ona se nyní snaží svojí prací splácet dluh zachráncům. Organizace Ukrývané dítě se je snaží nalézt a pořádat společné setkání, protože tehdy děti nemohly pochopit, co pro ně udělali.

"Bolestivé jsou dvě skutečnosti. Jednak mě rovněž trápí to, že jsem se nerozloučila, že jsem nebyla s mými rodiči a příbuznými a za druhé to, že jsem nedokázala nikdy poděkovat těm mým zachráncům, protože v těch patnácti letech, kdy skončila válka, kdy mě odvezli na Židovskou obec, jsem nechápala co oni pro mě udělali a když už jsem to pochopila, tak nebyli naživu".

V muzeu holokaustu v Jeruzalémě vysazují spravedlivým mezi národy stromy. Dva stromy na pražské pamětní desce pak symbolizují ruce podané na pomoc, řekl sochař Jaroslav Róna, jehož otec je rovněž členem společnosti skrývaných dětí.