Příběh dívky, která se nevrátila

Dnes zařadíme do pomyslné knihovničky Radia Praha další titul, tenkou knihu z nakladatelství Portál Hanin kufřík. Tímto tématem se vracíme k temné kapitole dějin Evropy - k holocaustu.

Příběh dívky, která se nevrátila

Fotografii dívčí tváře na titulní straně doplňuje zlutá židovská hvězda a nápis: Hanin kufřík. Příběh dívky, která se nevrátila.

Najdeme v ní dva paralelní, proplétající se příběhy: osud malé dívky z Nového města na Moravě na Českomoravské vysočině a anabázi jejího kufříku, který doputoval do Japonska. Učitelka Fumiko chtěla dětem vysvětlit, co to byl holocaust, a požádala o nějaký autentický předmět z Osvětimi. Poslali jí tento kufr. Učitelka pátrala po jeho majitelce a stopy ji přivedly do Kanady, k Jiřímu Brady. Jediný z rodiny válku přežil. Kanadská rozhlasová reportérka Karen Lewin později natočila na toto téma reportáž a její úspěch vedl i k napsání knihy.

Pan Jiří Brady přijal pozvání do studia. Na návštěvu do Česka ho tentokrát přivedlo vydání českého překladu knihy. Nezapomněl navštívit ani rodné město.

"Já tam vždycky hrozně rád jezdím, rád si povídám s pamětníky a sám sebe vždycky obdivuju, že si ještě pamatuju jména těch lidí. Mě bylo jedenáct let, když válka začala, ale já si pamatuju skoro všechny starousedlíky. Oni k nám totiž chodili do obchodu, my jsme měli obchod, taky jsme nakupovali, pamatuju si Chroustovo máslo, matka vždycky věděla, co je lepší... a takže tam hrozně rád jezdím."

Stojí ještě váš dům?

"Náš dům stojí. On skoro spadl, protože se dlouho jednalo, jestli ho dostanu zpět. On patřil nemocnici, měla tam být lékárna, ale nemocnice to nechtěla, prodali to městu zpět, a já jsem to městu nakonec zaplatil a tím se to celé vyřešilo. Já jsem před rokem říkal, že doufám, že to vyřešíme hodně rychle, protože se určitě bude někdo chtít podívat, kde Hana žila. To se skutečně stalo. kanadská televize tu teď byla se mnou, byli v tom domě, on už je krásně upravený, a chtěli vidět ty sklepy a půdy, o kterých se píše v knize Hanin kufřík."

Mluvíte o televizním štábu Jou Schlessingera, setkáváte se s lidmi, odpovídáte na otázky... nevadí vám ta publicita?

"Ze začástku jsme si musel zvyknout, ale teď už to není žádný problém. I když nechci, tak se někdy rozbrečím, to si člověk nemůže pomoct. Alke jsem rád, že to přináší nějaké poselství, hlavně mezi dětmi, které myslím lze nejvíc ovlivnit, aby se naučily topleranci. Aby viděly, že jsme všichni stejní, že je jedno, jestli je člověk náboženstvím, sociálně nebo původem jiný, že všichni jsme stejní."

Můžeme to chápat tak, že je ten problém pro vás stále natolik živý, že to všechno podnikáte?

"On byl živý v negativním smyslu, protože jelikož jsme ztratili rodice a já jsem šel se sestrou sám do koncentráku, já jsem byl o tři roky starší, tak jsem to měl za svoji povinnost postarat se o ni. Chtěl jsem ji přivést domů zdravou. Což se mi nepodařilo, a přestože jsem na to neměl žádný vliv, a přestože jsem na to neměl žádný vliv, tak mě to trápilo, že šla na smrt sama. Když jsem byl starší, tak místo aby se to lepšilo, tak se to zhoršovalo, zvlášť v noci. A když se objevil tenhle kufr, a celá tahle story, to mně úžasně pomohlo."

Kniha je psaná jednoduchým jazykem, tak aby i děti byli schopny přiběh Hany Bradyové číst a vnímat. A opravdu, Hanin kufřík si získává srdce dětských čtenářů na celém světě.

"Když vidím, že ta kniha je ve dvaceti zemích, a bude možná ve čtyřiadvaceti, je to v sedmnácti řečích a čte to skutečně statisíce dětí, Kdybyste viděl, jaký to dělá dojem na děti, oni mi píšou stovky dopisů, jak to na ně zapůsobilo, že si uvědomují, jaké to je mít rodice, že najednou jsou rádi, že vidí své sourozence, jindy přišli domů a vadilo jim, že sestra je v jejich pokoji, a dneska se na to dívají úplně jinak. A když si uvědomují, jak bsy to mohlo bát, a co všechno berou za samozřejmost, co pro nás samozřejmé nebylo. Tak se na všechno dívají úplně jinak a to mě úžasně povzbuzuje, že to byl možná Hany úděl, že se jí podařilo učit snad dneska už statisíce dětí. V Kanadě to dostalo asi osm ocenění, knihovnickou cenu, cenu dětských čtenářů atd."

Kniha je doprovázena množstvím Haniných fotografií. Jak se je podařilo zachránit?

"Strýc byl katolík, takže zůstal doma. Když nám esesáci zabrali byt, tak jsme se sestrou vzali fotografie a schovali je u strýce. A to je můj podíl do toho společného příběhu s Fumiko, která do toho pátrání dala ohromnou energii a já mám ty fotografie, z nich je všechno vidět, jak vypadaly věci a lidé, o kterých se píše. To té knize ohromně pomáhá."