Karel Cudlín představuje v USA své fotografie z revolučních dnů

Své fotografie nejen z revolučních dnů představuje v USA fotograf Karel Cudlín. V soutěži Czech Press Photo získal šestnáct cen, fotil demonstrace, odsun sovětských vojsk, v letech 1997 až 2003 byl jedním z oficiálních fotografů prezidenta Václava Havla. Rok 1989 si v USA připomínají krajané na mnoha akcích. Karel Cudlín na závěr představí své fotografie v Union Leage Club of Chicago, který od něj jednu z fotografií zakoupil. Na akci se podílí český generální konzulát v Chicagu.

1989, foto: Karel Cudlín

Václav Havel, foto: Karel Cudlín

"Budu tam prezentovat fotografie, které jsou z konce z 80. let, atmosféru, která předcházela sametové revoluci, pak sametovou revoluci, volbu prezidenta Havla a odchod sovětských vojsk, konec okupace."

Jak jste fotografie na výstavu vybíral, a kolik se jich tam dostalo?

"Vybíral jsem z velkého množství, a protože je letos 30. výročí revoluce, tak jsem nechal poměrně velké množství naskenovat. Tehdy se fotilo na negativ, tak nejsou těch použitelných fotografií tisíce. Vybíralo se z několika set. Na té prezentaci je kolem 120 fotografií, k tomu bude i nějaký komentář, aby to netrvalo déle než hodinu, aby diváci udrželi pozornost."

Fotografie pořízená před západoněmeckým velvyslanectvím na Malé Straně, foto: Karel Cudlín

Klub, ve kterém budete přednášet a představovat svoje fotografie, jednu z vašich fotografií koupil. Kterou?

"Asi před rokem a půl mi napsala předsedkyně klubu, že zná moji knížku a chtěla by vidět fotografie. Tak mě navštívili a jednu si vybrali. Neváže se jen k Československu. Je to fotografie, která byla pořízená před západoněmeckým velvyslanectvím na Malé Straně a je to takové symbolické přenášení dítěte přes tu zeď. Útěk za svobodou by se to mohlo jmenovat."

Vy jste fotil i na první povolené demonstraci na Škroupově náměstí v roce 1988. Jak na vás ta atmosféra působila?

"Byla strašně zajímavá, také jsem asi podruhé v životě viděl naživo budoucího prezidenta Havla. Ta atmosféra byla bezvaná, ale také plná strachu. I když byla demonstrace povolená, tak nikdo nevěděl, jak dopadne, jestli ty represivní složky nezasáhnou. Nezasáhly, ale to bylo dané i kontextem návštěvy francouzského prezidenta Mitterranda."

Karel Cudlín, foto: Zdeňka Kuchyňová

Když jste později fotil další nepovolené demonstrace, věřil jste, že přijde chvíle, kdy se fotografie zveřejní nebo jste víceméně fotil pro sebe?

"Fotil jsem pro sebe. Já jsem nebyl žádný hrdina. Byli daleko odvážnější fotografové, kteří mají perfektní fotky, já jsem se často snažil utéct. To vědomí, že se něco změní, ale časem narůstalo. Byl jsem v Berlíně, když padla zeď. Tam už bylo jasné, že se něco musí stát, ale nikdo nevěděl jak a kdy."

Dostal jste se do nějaké složité situace? Chtěli po vás třeba policisté vydat film?

"Přímo na demonstraci ne. Fotografové byli jedni z prvních, kteří byli na ráně, nejen těch uniformovaných složek, ale hlavně estébáků, kteří zabavovali filmy. Naštěstí jsem o film nepřišel. Toho 17. listopadu, když člověk viděl, jak se ty kordony přibližují k sobě a nedá se už projít, jsem se dostal do nějakého domu. Měl jsem strach, ten byl vždycky."

Fotografie prezidenta Havla od Karla Cudlína bylo možné vidět před několika lety i na výstavě v Olomouci

Vy jste fotil i odchod sovětských vojsk, to už byl rok 1991.

"Devadesátá léta byla fantastická, každý den se něco dělo. Fotili jsme společně s Danou Kindrovou. Nejdřív tam byl pocit 'okupanti táhněte' a pak si člověk uvědomí, že ti obyčejní vojáci, nemluvím teď o důstojnících, byli stejné oběti nějakého systému. To zlo systému se strašně špatně fotografuje. Vyfotíte nějaké napůl nešťastné vojáky, kteří odcházejí, ve vašich očích jsou okupanti, ale je to spíš takový smutný pohled. Tehdy se rozpadal Sovětský svaz, takže tam byli vojáci z Ukrajiny, z Pobaltí. Ti se s vámi chtěli trošku bavit, naznačovali, že u nich se taky něco změní, ale strašně se báli. Bylo to zajímavé."

Vy jste se také dostal k Václavu Havlovi, kterého jste fotil. Kdy jste se s ním setkal?

"Poprvé jsem ho viděl koncem 80. let ve Slávii. Pak jsem se s ním setkal na Bratislavské lyře. To jsem ho fotografoval poprvé se zpěvačkou Joan Baez, kdy byl jakoby bedňák. Tehdy ji odstřihli z koncertu, a ten skončil. Pak jsem se ho snažil fotit během revoluce, i když jsem fotil hlavně na ulici. Spolupráce s Kanceláří prezidenta republiky byla mnohem později v 90. letech."

Jak reagoval Václav Havel na přítomnost fotografů?

Karel Cudlín fotil často i na Ukrajině (snímek zachycuje první školní den), foto: Karel Cudlín

"Byl trošku introvertní, byl to slušný člověk. Slávu reflektorů si neužíval tak, jako někteří jiní. Fotografovat ho nebylo tak úplně jednoduché, ale byly to fantastické zážitky. Jedna z prvních cest byla státní návštěva Ukrajiny, včetně návštěvy Černobylu. Najednou jsem tu zemi mohl poznat z té stránky prezidentského paláce, tak jak se chce Ukrajina při státní návštěvě představit navenek. Já na Ukrajinu jezdil už před tím a před 14 dny jsem byl ve vesnicích, kde jsem se setkával s běžným životem, a týden na to jsem byl v prezidentském paláci."

Jak to vypadá u fotografa doma? Máte na stěnách své fotografie?

"Svoje nemám, ale mám tam vyměněné fotografie od jiných fotografů, kterých jsem si vážil. Moje vlastní mám někde po šuplíčkách a dneska hlavně v počítači. Teď mám díky Zemědělskému muzeu možnost fotografovat zemědělce v Čechách. Pracují tam většinou lidé z východu. Byl jsem někde na poli, kde dosbírávali brambory a pán z Ukrajiny mi recituje verše Puškina nebo se bavíme o Vysockém. To je na té fotografii úžasné."