Sedlík, skoble, kocour...
Názvy exponátů v Polabském muzeu v Poděbradech připomínají zábavný televizní kvíz. Perlík, skoble, kocour, rejsek... Dnes už si pod nimi neumíme nejspíš nic představit. V minulosti je ale běžně používali řemeslníci ke své práci. Dokládá to nová výstava nazvaná Řemesla našich předků, která byla v poděbradském muzeu zahájena 5. dubna. Provede nás jí její autor, historik Miroslav Kratochvíl:
Vidím tu i nějaké ozdoby a ozdobně kované zámky. To skutečně dokázal kovář vykovat? Já bych si myslela, že to jsou odlitky.
"Ne, to je opravdu kovářská práce, nejde o odlitky. To už byla jemnější práce. Vesměs jde o kování k truhlám a zámky ke dveřím."
Vy tu vystavujete i výuční list Společenstva kovářů a podkovářů z Velké Prahy. Ten list potvrzuje, že Henyš Josef, narozený dne 20. března 1908, učil se řemeslu kovářskému a podkovářskému u pana Aloise Novotného, mistra kováře a podkováře v Praze XI, po tři roky. Do školy odborné řádně chodil, proto prohlášen byl dnešního dne pomocníkem kovářským a podkovářským. Podepsáni mistr výučný Alois Novotný a starosta Společenstva František Komůrka. Skutečně se každému kováři a podkováři vydávaly takovéto krásné, ručně psané a ilustrované výuční listy?
Můžeme se posunout dál a jsme u tesařského a truhlářského řemesla.
"Přesně tak, zde je spojené i s bednáři. Jsou tu tesařské sekery, takzvaná širočina..."
Širočina vypadá, že by usekla i hlavu, jako katovská sekera.
"Touhle sekerou se osekávaly trámy."
K čemu sloužila teslice?
"Ta sloužila k vysekávání zámků na trámech."
"Je to vlastně zakulacený poříz, čistily se s tím sudy."
Je tu i jeden téměř půlmetrový vrták. Takhle velkou vývrtku jsem ještě nikdy neviděla.
"S touto vývrtkou se provrtávaly trámy, které se spojovaly kolíky."
Právě míjíme jednu cechovní truhličku, je to truhla cechu tesařského. Na té si tesaři určitě dali hodně záležet, aby byla pěkná. Dělali si ji nepochybně sami."
"Ano, je intarzovaná, můžete si na ní povšimnout znaků tesařiny. Truhlička je z konce 18. století, je docela stará. Vyhotovená je z dubového dřeva."
"Já myslím, že nemůžeme. Je zamčená."
To nevadí, já jsem si jen říkala, jak vypadá zevnitř. Jestli v ní jsou nějaké přihrádky a tak dále. Nicméně přihrádky jsou u tohoto pěkného psacího stolu, který je v sekci hodin. Nepředpokládám ale, že ty by vznikaly přímo v nějaké hodinářské dílně zde v Poděbradech...
"Hodinář je vyloženě měšťanská živnost. Vyráběl vlastně hodinové strojky a velké hodinové stroje. Další práce, kterou tam vidíte, je práce řezbáře. Tady šlo o dělbu práce."
Těch řemesel tu asi bylo víc. Muselo se zasklívat, jsou tu dokonce porcelánové hodiny, ty se musely vypálit, namalovat... Které z vystavených hodin jsou nejstarší?
Tyto hodiny mají jednu opravdovou zajímavost. Pokud si vybavíme starší měšťanské hodiny, možná je má někdo ještě po své prababičce doma, tak tam visívala závaží. Třeba u našich hodin visely dvě kovové šišky. Tady ale vidím pytlíčky, jako by byly naplněné pískem. Je to tak?
"Ano, je to tak."
Od kdy byly běžně v domácnostech nástěnné hodiny?
"Myslím, že hodně brzy, zhruba od 16. století."
To by ale byly spíš bohaté šlechtické domácnosti. Já jsem myslela běžnou měšťanskou domácnost. Kdy si třeba i řemeslník doma pověsil hodiny?
"To by byl začátek 19. století."
Máte tu takové hezké měšťanské zákoutí a z něj se přesuneme do krejčovské dílny. Krejčí bylo asi jedno z nejčastějších řemesel, protože to je období, kdy konfekce ještě zdaleka nebyla běžná.
Co takový krejčí v té době všechno potřeboval?
"V zásadě potřeboval materiál, nůžky, rádélko, sadu pravítek, samozřejmě střihy a později i šicí stroj."
Pokud se nepletu, tak první šicí stroj se objevil v Čechách až po londýnské Světové výstavě v roce 1862. Tehdy ho přivezl Vojta Náprstek. První dámy se učily šít v Americkém klubu dam. Čili šicí stroj se k nám dostal relativně pozdě a všechny předchozí róby, úbory, šaty, kabáty atd. se šily ručně. Je ovšem třeba říct, že se kolikrát nosily i ve druhé generaci... Je tu i zajímavá vitrína se žehličkami, je v ní i napařovací žehlička. To, co my dnes považujeme za technologickou novinku, znali už ve 2. polovině 19. století?
Teď jsme se přiblížili k řekněme potravinovým řemeslům, to znamená k řezníkům a pekařům. Vidím tu velmi zajímavý předmět, formu na oplatky. Jsou to dva kovové talíře, z každé strany je na nich vyryt jakýsi obrázek, a fungují jako veliké kleště. Zřejmě se tak vždy dala upéct jenom jedna oplatka?
"Ano, pekla se jen jedna. Ještě bych doplnil, že tato oplatkovnice patřila cechu řeznickému, jednomu z nejváženějších cechovních řemesel ve městě."
To mě trochu překvapuje. Já bych si představovala, že oplatky budou dělat pekaři...
"Ne, tady šlo v zásadě o reklamu cechu, i když ty samotné oplatky samozřejmě pekl nějaký pekař nebo cukrář."
A jak to tedy řezníci využívali? Rozdávali oplatky při nějakých slavnostech?
Tady jsou i kleště na porcování cukru. Přiznám se, že ty jsem taky ještě nikdy neviděla. Tady se upnula homole a sekala se?
"Ano, pákou se homole rozsekávala na menší kousky."
A jsme u řezníků. Znovu přečtu krásné názvy jednotlivých nástrojů, které používali řezníci. Kolébka, zvonek, ocílka, sekáček. Pak je tu ale jeden velice vzácný exponát, a to jsou artikule cechu řeznického v Poděbradech z roku 1675. Byť je to faksimile, tak to bude zřejmě jeden z nejstarších exponátů na této výstavě.
"Ano, jde opravdu o nejstarší exponát. Ta kniha je tak vzácná, že tu bohužel nemůžeme vystavovat originál, ten ale máme v našich sbírkách."
"Tyto zednické nástroje nejsou tak staré, jedná se zhruba o začátek 20. století. Jde zase o předměty z našich sbírek."
My jsme si prošli celou výstavu, řekli jsme si, jaké jsou tu nejvzácnější a také nejstarší exponáty. Je ale něco, co tu chybí? Co byste sem rád doplnil, ale zrovna to třeba není ve vašich sbírkách?
"Já musím přiznat, že tohle je jen ukázka. Řemesel je spousta a my jsme se snažili vybrat alespoň ta základní."
Do kdy tu výstava bude?
"Výstava bude Polabském muzeu v Poděbradech do začátku září."
