České století podle Pavla Kosatíka
Máme za sebou “osmičkový rok”. Připomínali jsme si století existence nezávislého českého státu, význam let 1918, 1938, 1948, a 1968. Novinář a spisovatel Pavel Kosatík toho napsal o české historii hodně, jako scénárista se podílel na řadě filmů a dokumentů.
„Já si myslím, že ten hlavní český letopočet ve 20. století byl rok 1938. Tehdy se zlomil ten po staletí nabíhající český vývoj. Zhruba od Bílé hory nebo doby mírně pozdější šli Češi jako národ skoro plynule pořád nahoru. Začali s tím obrozenci, když se scházeli a četli knížky někde v chaloupkách. Pak se to dostalo do ekonomiky, Češi začali budovat vlastní průmysl, stavět továrny, železnice a podobně. Hlavně se ale dokázali politicky zorganizovat a vytvořili vlastní stát, který docela prosperoval. Oni si mysleli, že to tak půjde dál a místo toho přišla ta rána v roce 1938, která byla pro mnoho z nich naprosto nečekaná. Češi se ve vývoji zarazili a mnozí se se z toho podle mne nedostali dodnes. To trauma v té společnosti pořád je.“
A právě to by si měli Češi uvědomit, mají-li být zdravě sebevědomým národem. Pavel Kosatík se na to snaží upozorňovat svým psaním:
„Věřím v reflexi. To je jako u nějakého terapeuta: když popíšete, proč je vám špatně, je to začátek úlevy. On vám může něco poradit, vy si to v hlavě také nějak přeberete. Není špatné o traumatech mluvit, je špatné o nich mlčet. Nechci, abychom to zametali pod koberec, abychom říkali, jak jsme hrdí, a přitom měli v srdcích ten strach, který v sobě už několik generací nosíme.“
Pavel Kosatík píše převážně pro české čtenáře a diváky. Kdyby měl vysvětlit nějakému zvídavému, ale ne příliš informovanému návštěvníkovi třeba z Asie vysvětlit, čím je česká historie zajímavá, čím je osobitá, co by mu řekl?
„Češi jsou národ, který měl štěstí ale také vitalitu a vůli přežít. Dokázali si i přes obrovský tlak zachovat svou identitu, i když možná právě teď nejsou příliš spokojení se svou existencí, kvalitou demokracie a stavem společenských institucí. Ta společnost prokázala neuvěřitelnou životaschopnost. To je asi to klíčové.“
„Přes 800 let se tady udržuje tradice. Takových míst se dá najít pár i někde jinde. Ale tady tu tradici udržovaly velmi silné osobnosti. Ty tvůrčí ztělesňuje Jan Blažej Santini-Aichel, politické nebo chcete-li vůdčí opat Václav Vejmluva a další. Takže tady se střetávali lidé v dobrém smyslu slova mocní s těmi tvůrci. Navzdory válkám a různým hrůzám se tady dochoval jejich odkaz včetně toho ducha tohoto místa. My si po staletích dokážeme představit a pochopit, jak to mysleli, a to je pro historii nesmírně důležité.“
To byl také mimochodem důvod, proč se Pavel Kosatík podílel i jako scénárista na přípravě a podobě Muzea nové generace. Majitelé Zámku Žďár manželé Kinští ho otevřeli v roce 2015. Unikátní multimediální expozice otevřená v budově bývalého klášterního pivovaru se stala jedním z hlavních magnetů návštěvníků města i kraje Vysočina.
