Katalánský vánoční „kakatel", německá krušnohorská pyramida i svátky v tropech
Vánoční „kakatel" z Katalánska, krušnohorská pyramida nebo intimní indonéská oslava v rodinném kruhu: mozaiku různých podob Vánoc napříč světem nám pomohla sestavit trojice cizinců, kterým se Česká republika stala domovem. Zeptali jsme se jich, co si myslí o českých tradicích, jak slaví Vánoce v Čechách a jak je slavili ve své původní vlasti.
"Viděl jsem na ulicích takové malé bazény, kontejnery s vodou. Člověk si tam vybere kapra, a oni ho zabijí přímo na místě, je vidět, jak všude teče krev. A nikomu to nevadí. Pak jsem také slyšel, že někteří Češi mají ve kapra ve vaně, a když se blíží Vánoce, děti z toho mají trauma a nechtějí, aby ho rodiče zabili. To se mi na českých Vánocích zdá nejzvláštnější."
Pod pojmem Španělsko si většina z nás představí moře, teplo a španělský temperament. Tato rozlehlá země se ale vyznačuje velkou rozmanitostí, říká Jordi:
„Španělsko je, co se kultur týče, velmi bohaté. Několik regionů má svoji vlastní řeč a vlastní tradice. Je pravda, že v Katalánsku máme asi ty nejšílenější."
Kakatel, kontroverzní figurka nejen v katalánském betlémě
„Kakatel je výraz pro miminko, pravděpodobně proto, že miminka stále kakají. Každá rodina u sebe doma připravuje betlémy. Jsou docela velké, třeba jako stůl. Vytvoříme z nich malé městečko, vesnici, dáme tam hory, vytvoříme řeky, stromečky a umístíme tam figurky - ovčáky, pastýře, dřevorubce, psi, ovce. Je tam samozřejmě Josef, Marie a Ježíšek. A protože Ježíšek je miminko, lidé se dříve ptali: „tak co, už jste tam dali kakatele?" Ale postupem času se to začalo měnit a někdo vymyslel, proč by caganer neměl mít svou vlastní figurku."
V současné době na sebe „caganer" často bere podobu slavných osobností. Člověk si tak v Katalánsku může zakoupit např. figurku Lionela Messiho, Angely Merkelové, Donalda Trumpa a jiných známých osobností. Jedná se však spíše o komerci, tento suvenýr se do Betlémů neumísťuje.
V některých malých městech je v předvánočním čase možné navštívit i betlémy živé. Města se na večer uzavřou a návštěvníci se mohou ponořit do středověké atmosféry. Samotné betlémy se nacházejí u vchodu do domů místních lidí, kteří událost sami organizují. A pro odvážené jsou tu i takové, ve kterých nechybí ani „caganer", jak popisuje Jordi:
„Doma máme klasické betlémy, ale jsou u nás i živé betlémy. Jsou opravdu krásné, protože většina z nich se pořádá v malých městech, které mají středověkou duši. Obyvatelé těch městeček jsou skvělí: spolupracují, oblékají se do středověkých kostýmů, ozdobí ulice, domy atd. Většina prohlídek pak probíhá v noci, a ti lidé z betléma zůstávají po celou dobu prohlídky nehybní. Pak jsou samozřejmě městečka, která mají skutečného kakatele, ale ne všechny."
Vánoční poleno „naděluje" dětem dárky
„V současné době je Tió de Nadal poleno, které stojí, protože se mu přidělají nožičky. Pak mu namalujeme tvář a nasadíme ještě katalánskou čepici, která se jmenuje barretina. To nejdůležitější pak je, že přes něj přehodíme deku."
Aby vánoční poleno děti obdarovalo, musí ho dva týdny před Vánoci náležitě krmit:
„Dva týdny před Vánoci do domů dorazí Tió, a děti jsou z něj nadšené, protože to znamená, že později dostanou dárky. Nejdřív ho ale musí nakrmit: pod dekou nechají mandarinky, jablka, banány. Potom když se dítě nekouká, tak ovoce rodiče snědí, a nechají tam jen slupky. Když jde dítě situaci zkontrolovat a vidí, že už jsou tam jen slupky, je opravdu spokojené, protože to znamená, že poleno jí."
Poleno děti krmí každý den až do Vánoc. V noci 24. prosince děti vánočnímu polenu zpívají a tlučou ho, aby ze sebe vypudilo stravu přetrávenou v dárky. Když jdou děti spát, rodiče vymění slupky za dárky, které další den ráno pod dekou děti najdou.
Dárek nosí ve Španělsku Tři králové
„V noci 5. ledna každé město připraví průvod, který bych přirovnal ke karnevalu. Účastní se ho spousta lidí, a samozřejmě i tři pánové, kteří se převlečou za Tři krále. Mají sloužící, kočáry s koňmi. Je to opravdu krásné. A je to samozřejmě pro děti zážitek: najednou vidí, že Tři králové jsou skuteční, a jsou opravdu ve městě. "
Navečer pak děti usínají neklidné a nemohou dočkat dalšího dne. V některých rodinách otevírají okno, aby králové dům náhodou nevynechali, a mohli se dovnitř bez potíží dostat. I v Jordiho rodině tento zvyk pěstovali:
„Nechali jsme otevřené okno, a šel jsem v klidu spát. U nás samozřejmě není taková zima jako v Čechách, ale zima je taky. Večer jsem pak šel na záchod, a najednou vidím, že okno je zavřené, a měl jsem z toho šok. Takže jsem udělal skandál."
V některých oblastech Španělska se tak děti mohou těšit na dvojnásobnou nadílku. Zvykem ale je, že Tió de Nadal jim naděluje dárky menší:
„Je pravda, že děti u nás dostávají dárky často. Obecně Tió de Nadal nosí malé dárky, ale záleží na zvyku té které rodiny. Většina to tak dělá. Potom 5. ledna v noci máme Tři krále, a dítě ví, že ty nejlepší dárky teprve přijdou."
Vánoce se slaví i v tropech
Ačkoli je Indonésie převážně muslimskou zemí - křesťané tvoří ani ne 10 % obyvatelstva - nic nebrání to tomu, aby i tam vánoční svátky probíhaly. Pan Soejono sice pochází z muslimské rodiny a doma Vánoce neslavil, od mala ale chodil do katolické školy, do jejíchž osnov tato tradice patřila:
„V Indonésii jsou většinou muslimové, ale jsou tam i křesťané a pochopitelně také slaví Vánoce. U nás je to dost tolerantní, zvlášť v době, kdy jsem ještě žil v Indonésii, to bylo ještě tolerantnější než dnes. Mně osobně, jelikož jsem muslim, ale chodil jsem do katolické školy, oslava Vánoc není cizí. Ačkoli jsem muslim, s křesťany jsem vždycky svorně slavil Vánoce - vesele a v pohodě."
Podle něj nezáleží na tom, jestli člověk je nebo není křesťan. Říká, že i zde v České republice většina lidí již věřících není. Vánoce vnímá jako výbornou tradici doprovázenou výjimečnou atmosférou. V Indonésii oslavy probíhají 24. prosince a od těch zdejších se podle pana Soejono až tak moc neliší:
„Přesně jako tady v Evropě, jen je tam teplo. Hlavně, že se všichni sejdou, a dárky nehrají moc velkou roli. Naši lidé navíc nejsou na takové ekonomické úrovni, ale spíš je to tím, že jsou obecně družnější, než lidé jinde."
Zdůraznil také, že Vánoce jsou spíše soukromou záležitostí odehrávající se v jednotlivých domácnostech, ve veřejném prostoru vánoční atmosféra moc přítomná není:
„Nejsou tak rušné jako v Čechách, protože u nás to není tradice. Slaví jen křesťané, není to státní nařízení, spíš se jedná o individuální záležitost. A není tam takový ruch jako tady. Atmosféra není ve veřejném prostoru, ale spíš v rodinném kruhu. Je to takové komornější."
Pan Soejono vzpomíná na své první Vánoce v Československu s láskou.
„Když jsme kdysi přiletěli do Československa, tak jsme se museli rok učit česky v malém městečku Dobruška, a tam jsme slavili Vánoce poprvé. Jednak ve středisku, jednak měla naše indonéská skupina dobrého přítele a oni nám udělali u nich v rodině první Vánoce. To je zážitek na celý život, protože jsme v této zemi slavili Vánoce poprvé a přijali nás za své. Člověk musí být vděčný, že existuje tak velká přízeň v mezilidských vztazích. Ať se jedná o křesťana, nebo nekřesťana, Vánoce jako tradice jsou v Čechách výborná věc, protože spojují lidské duše."
„Mě zaujalo jídlo. Miluji bramborový salát s kaprem, každý rok si na něm vždy pochutnám. V rodině neděláme nic jiného, někteří dělají například řízky, ale my tradičně a věrně bramborový salát a kapra. A někdy ještě dokonce několik dnů. Mně to nevadí, protože já mám kapra opravdu rád."
Česká republika se pro pana Soejono stala druhým domovem, k němuž oslava vánočních svátků neodmyslitelně patří.
Německá pyramida
„V německé části Krušných hor v minulosti bydleli ti nejchudší lidé, ale protože měli dřevo a tuhé zimy, naučili se vyrobit si přes léto třeba tzv. krušnohorské pyramidy, stojánky se svíčkami, a františky. Vyrábějí se tam speciální figurky, třeba sněhulák, myslivec aj., a do nich františky umístíte a ten dým pak stoupá ven. To vše dodává vánoční době velké kouzlo."
Nejvýraznější jsou tzv. krušnohorské stupňovité pyramidy, které mají na vrcholu otáčivou vrtuli. Ta se roztáčí díky stoupajícímu teplu ze svíček na jejich okrajích. Pyramidy bývají umístěny na vánočních trzích v centru krušnohorských vesniček, ale také v domácnostech.
České a německé tradice se o vánočních svátcích v rodině Lothara Martina promísily:
„Mojí manželce se to zalíbilo. Bydlíme v Praze v paneláku, a v našem okně v předvánočním období vždy něco svítí. I Čechům se to zalíbilo a teď je toho více. V oknech mají blikající světýlka. My ale ty moderní věci nechceme, líbí se nám ty skutečně tradiční zvyky a práce chudých lidí z Krušných hor, která má své kouzlo."
„Smaženého kapra jsem nejdřív nenáviděl"
„Smaženého kapra jsem z počátku nenáviděl. Když děláte smažený řízek a sýr tak to pěkně šmakuje a hned se můžete zakousnout, jenže u kapra to musíte všechno nejdřív rozdrobit a hledat kosti. Nešlo mi do hlavy, na co tolik práce, když potom stejně nemůžete pořádně jíst. To byl můj dlouhodobý argument a to bohužel přejaly i moje děti. Kapra dělá manželka jenom pro sebe a pro nás řízky."
Štědrý večer je u nich především rituálem, který trvá tři až čtyři hodiny. Začíná kolem sedmé večeří, a když se v klidu dojí, přijdou na řadu dárky. Rozbalování může trvat až dvě hodiny.
„Rozbalíme dárky a to trvá vždy třeba dvě hodiny. Dopřejeme si na to dostatek času. Rozbalujeme a vyprávíme si všelijaké historky. Na televizi se nedíváme: bavíme se mezi sebou třeba o dárcích, o tom, jak to bylo s tím nákupem, co bylo dobré, co byl naopak problém."
Právě díky tomuto zpomalení tempa vzal pan Lothar kapra poslední roky na milost. V samotné podstatě tohoto českého tradičního pokrmu je totiž zakódována nutnost zklidnit se a být trpělivý.
„Poslední dva roky si dám kapra i já, protože když k tomu člověk přistupuje jinak, ne jenom v tom smyslu, jestli se to dobře jí, ale i jako k příležitosti popovídat si při jídle, tak je kapr dobrý. Mně to jenom nešlo do hlavy, proč k tomu dávat strouhanku, když se potom stejně rozpadá."
Se zvykem jíst na Štědrý večer kapra obaleného ve strouhance se pan Lothar setkal až v České republice. V Sasku se na 24. prosince jedlo spíše chudší jídlo, například čočková polévka, bohatší pokrmy pak až o den později.
„U nás v Německu jsme na Štědrý večer měli chudší jídlo. Protože můj otec pochází ze Slezska, které dříve patřilo Německu, jedli jsme dokonce na Štědrý den slezské klobásy - bílé klobásky, jako mají Bavoráci, ale mnohem jemnější. To byla specialita, která se vyráběla jenom na Vánoce v řeznictvích, které to uměly. To bylo i s bramborovým salátem velmi chutné. Velké hutné jídlo jako kachna nebo husa, to bylo až na první svátek vánoční."
„Ten Weihnachtsmann to je německy Santa Claus - pán s červeným kabátem, který má svůj velký pytel a tam má mít dárky. Vzpomínám si, že nám říkávali, že přijde ze Skandinávie, z Laponska. A před sáněmi má soby. To bylo to kouzelné, o čem nám vyprávěli. A říkali nám také ať píšeme do dopisu svá přání."
Německé Vánoce se českým sice podobají, v Sasku však mají svůj vlastní specifický ráz.
