Rumburská vzpoura – hrdinská, i když marná, snaha vojáků vzepřít se válce
Před 100 lety, 21. května 1918, vypukla v severočeském městě Rumburk vojenská vzpoura. Na jejím začátku byla touha po ukončení válečných útrap, na konci pak soudy, vězení a popravy. Spolu s historikem Jindřichem Markem z Vojenského historického ústavu se zaměříme nejen postoje obyvatel českých zemí k válce, ale připomeneme právě i tragický příběh vojáků, kteří našli odvahu se válečné mašinérii vzepřít.
Dnešní vážné, tragické i hrdinské téma začněme ukázkou z knihy, která je možná to první, co se Čechům vybaví, když se řekne první světová válka.
Zbyly jen dva dny, kdy se měl objevit Švejk před odvodní komisí. Za tu dobu učinil Švejk náležité přípravy. Předně poslal koupit paní Müllerovou vojenskou čepici a za druhé ji poslal vypůjčit si vozík od cukráře za rohem, na kterém kdysi cukrář vozil svého zlého chromého dědečka na čerstvý vzduch. Pak si vzpomněl, že potřebuje berle. Naštěstí cukrář choval též i berle jako rodinnou památku na svého dědečka. Scházela mu ještě rekrutská kytka. I tu mu sehnala paní Müllerová, která za ty dny nápadně zhubla, a kudy chodila, tudy i plakala. A tak v ten památný den objevil se na pražských ulicích případ dojemné loyality: Stará žena, strkající před sebou vozík, na kterém seděl muž ve vojenské čepici s vyleštěným „frantíkem“, mávající berlemi. A na kabátě skvěla se pestrá rekrutská kytka. A muž ten, mávaje poznovu a poznovu berlemi, křičel do pražských ulic: „Na Bělehrad, na Bělehrad!“ Za ním šel zástup lidu, který stále vzrůstal z nepatrného hloučku shromáždivšího se před domem, odkud Švejk vyjel na vojnu. Švejk mohl konstatovat, že policejní strážníci, stojící na některých křižovatkách, mu zasalutovali. Na Václavském náměstí vzrostl zástup kolem vozíku se Švejkem na několik set hlav a na rohu Krakovské ulice byl jím zbit nějaký buršák, který v cerevisce křičel k Švejkovi: „Heil! Nieder mit den Serben!“Na rohu Vodičkovy ulice vjela do toho jízdní policie a rozehnala zástup. Když Švejk revírnímu inspektorovi ukázal, že to má černé na bílém, že dne musí před odvodní komisi, byl revírní inspektor trochu zklamán; kvůli zamezení výtržnosti dal doprovázet vozík se Švejkem dvěma jízdními strážníky na Střelecký ostrov.
„Pro českou společnost bylo vypuknutí I. světové války šokem. Byl to šok velice nepříjemný, protože od roku 1866, kdy proběhla prusko-rakouská válka známá především bitvou u Hradce Králové, tak Češi žili v mírovém prostředí a české země prodělávaly určitý pokrok, vývoj v průmyslu a všem ostatním. A česká společnost šla i vzdělanostně nahoru. Ta válka pro Čechy tedy nebyla nic příjemného. Zatímco Němci, Francouzi, Rakušané pochodovali s karafiáty v ulicích, jásali a čekali na rychlé vítězství svých zbraní, tak Češi byli do značné míry zaskočeni, nikomu se příliš umírat nechtělo. Navíc tady hrál důležitou roli prvek, že česká společnost hodně pěstovala panslavismus a slovanské styky a první cíle, proti kterým měl český voják bojovat byli Srbové a potom Rusové, takže tam moc velké radosti nebylo. Existovaly samozřejmě určité vrstvy obyvatelstva, které spojovaly svůj společenský a kariérní postup s monarchií, tak ty dávaly najevo oficiální nadšení, aby měly z tohoto hlediska plus. Zpravidla šlo o lidi, kteří byli starší 45 let a nečekalo se, že by měli jít do zákopů.
Pak je tady určitá změna. V roce 1915 vstupují do války na straně Velké Británie a Francie proti Rakousku-Uhersku a Německu Italové. Tady se stala zvláštní věc. Zatímco Čechům se proti Srbům a Rusům jakožto slovanským bratrům nechtělo bojovat, tak ten italský postoj je velice popudil. Najednou vznikla nová fronta, nové zákopy, kde se má umírat…Italové byli kdysi členy Trojspolku, spojenci Německa Rakouska, takže plno Čechů to bralo jako určitou zradu a boj proti Italům byl pro ně jiný. Tam už určitá žlučovitost a nepřátelství vůči těm Italům byla. Nakonec ale víme, že plno lidí šlo dobrovolně do zajetí a že československé legie vznikly i v Itálii.
Odlišně na vyhlášení války často reagovali německy mluvící obyvatelé českých zemí:
„Čeští Němci reagovali asi jako ti vídeňští anebo říšští Němci ve vilémovském Německu. Tam určité nadšení a chuť se té války zúčastnit bylo. Takže když se ponoříte do vzpomínek různých účastníků I.světové války, tak tam nacházíte příklady, že ti „Bémáci“, čili čeští Němci, tu vojnu, lidově řečeno, žrali a že patřili mezi takové velice oddané bojovníky monarchie, protože oni se s tou monarchií do jisté míry ztotožňovali a hlavně jim bylo sympatické, protože mnoho z nich už šilhalo do Berlína, že po boku rakouské monarchie bylo právě vilémovské Německo.“
„Není sporu o tom, že jednou z nejvýznamnějších událostí v Čechách na cestě k 28.říjnu 1918 byla v posledním roce Rakouska-Uherska právě květnová vzpoura českých vojáků v severočeském Rumburku. Bylo to nesporně největší protiválečné vystoupení českých vojáků na domácí půdě.“
Abychom si objasnili kořeny a důvody rumburské vzpoury, musíme se nejen vrátit do prvních válečných let, ale také zabrousit i do mezinárodních souvislostí.
Čeští vojáci při odjezdu na frontu písničkami, chováním a různými provokacemi přesvědčovali monarchii o tom, že nebudou příliš spolehlivou součástí rakousko-uherské armády.
„Právě proto, že čeští vojáci v tom období 1914-1915 třeba při odjezdu na frontu písničkami, chováním a různými provokacemi přesvědčovali monarchii o tom, že nebudou příliš spolehlivou součástí rakousko-uherské armády, tak došlo, po prvních třeba i hromadných dezercích nebo kapitulacích jednotek, kde byla převaha Čechů, k tomu, že ty náhradní jednotky, ze kterých se formovaly ty frontové a které měly kdysi své tradiční místo, třeba klatovští dragouni, prostě jednotky, které byly kdysi spojeny s nějakým českým městem a rekrutovaly se z okolí, tak byly odeslány preventivně do jiné posádky. Takže najednou skončily kdesi v Maďarsku, v pohraničí, v Haliči, někde daleko v prostředí, kde Češi víceméně nebyli. Takže se to takto prostřídalo a do Rumburku, kde tehdy byla převážná většina německých obyvatel, přichází 7.zeměbranecký, později přejmenovaný na 7.střelecký pluk, který pocházel z Plzně. Takže ti mládenci z Rokycan, Plzně, Domažlic...se najednou ocitli v prostředí, které pro ně bylo cizí a kde neměli zpočátku podporu místního obyvatelstva. Došlo také k jedné zásadní věci: v roce 1918 ruští bolševici jednostranně vystoupili ze svého spojenectví se zeměmi Dohody a šli tak trošku „na ruku“ Německu a Rakousku-Uhersku. Spočívalo to také v tom, že propustili obrovskou masu rakousko-uherských zajatců, kteří se vraceli domů. Armáda to řešila tak, že jim dala nějakou krátkou dovolenou a pak je znova poslala ke svým náhradním jednotkám. V našem případě tedy opět ti vojáci, kteří byli z Rokycan, Plzně Domažlic a tohoto regionu, se museli odebrat do Rumburku a tam začali znova prodělávat vojenský výcvik. K tomu se přidružily zásobovací potíže. Jejich stravování bylo velice bídné, ale na druhé straně ještě bídnější bylo stravování toho civilního obyvatelstva, takže tam najednou vznikl určitý pocit sounáležitosti, protože tam proběhly i nějaké hladové bouře, a začali cítit, že jsou všichni na jedné lodi. Nejvíce s nimi ale otřáslo, když se dozvěděli, že mají jít znovu na frontu. Údajně jim bylo slibováno, že tihle navrátilci ze zajetí už na frontu nepůjdou. To byla rozbuška, která vedla k té vzpouře, která měla takový pacifistický charakter. Oni vyrazili z Rumburku do českého vnitrozemí v domnění, že se k nim přidají posádky v České Lípě, Novém Boru a že dorazí až do Prahy a s tou monarchií zalomcují. Dokonce i pražský místodržící byl toho názoru, že ta vzpoura je velice nebezpečná. Podařilo se ji ale v prostoru Nového Boru zadusit a zlikvidovat.“
„Oni si užili pouze několik hodin svobody, to znamená na tom pochodu směrem na Českou Lípu, kdy obsazovali nádraží, prchalo před nimi místní četnictvo...U Nového Boru ale narazili na jednotky královéhradeckého pluku, které se s nimi střetly, oni zakolísali, dva vojáci padli, nakonec se to rozprchlo. V tu chvíli už začal jen hon na ty vzbouřence. 580 z nich skončilo jako vězni v terezínské pevnosti, kde byli drženi až do konce války a tam jich ještě hodně zemřelo na hlad a nemoci. Jako trest za tu vzpouru proběhly dva vojenské soudy v Novém Boru a Rumburku. V Rumburku byli odsouzeni tři muži k trestu smrti, mezi nimi i protagonisté vzpoury Vodička s Nohou, a v Novém Boru bylo odsouzeno k smrti a popraveno sedm lidí.“
„Když vám bylo před necelým měsícem pouhých třiadvacet let je cesta na popraviště obzvláště hořká. Přesto se Stanko Vodička snažil u popravčího kůlu chovat co nejdůstojněji. Podal si ruku se svými spoluodsouzenci Františkem Nohou a Vojtěchem Kovářem, obrátil se na rumburského evangelického faráře Georga Dölla, kterému diktoval v noci dopisy na rozloučenou, aby mu nyní pro otce předal svůj cvikr a zvolal:“Pozdravuje všechny mé drahé.“V tu chvíli k němu přistoupil silně rozrušený a s odsouzenci hluboce soucítící šikovatel Rudolf Irzing z Osvračína u Domažlic a pokusil se mu zavázat oči. Vodička to odmítl, ale když ho Irzing upozornil, že se zbaví pohledu na své vrahy, svolil se slovy: „Dekuji vám, ale zbabělec nejsem, Vím, co jsem udělal a proč jsem to udělal.“
„Potom, jak to v Čechách bývá zvykem, když skončila válka, tak jsme se sedmdesát let přeli o výklad této vzpoury. Snažili se na jedné straně k té vzpouře hlásit čeští vlastenci, na druhé straně komunisté, milovníci monarchie ji kritizovali jako projev nezodpovědnosti. Když bychom si vzali veškerou literaturu, která o té vzpouře vyšla, tak bychom se tam setkali s mnoha protichůdnými pohledy a hodnoceními této události.“
Vzpoura zaujala také spisovatele a filmaře. V polovině šedesátých let například natočil známý režisér prvorepublikových komedií Martin Frič film Hvězda zvaná Pelyněk. Snímek se ale aktérům a pozůstalým příliš nezamlouval a dokonce proti němu protestovali. Nahlédněme teď opět do knihy Pod císařskou šibenicí:
Začněme se však již na zmíněný film dívat s chladnou hlavou bez emocí pamětníků. Kdo se seznámí s historickými fakty o rumburské vzpouře, zjistí rychle, že jeho autoři nezkreslili v rámci svých uměleckých záměrů jenom obraz hlavních protagonistů vzpoury a scény jejího potlačení, ale mnoho dalších důležitých faktů. Věnujme pozornost při porovnávání filmu a historické skutečnosti hlavně dvojici nejvýraznějších osobností vzpoury Nohovi a Vodičkovi, kdy prvního coby sarkasticky mudrujícího ´bolševika´hrál ve filmu malý a podsaditý dvaapadesátiletý Rudolf Deyl ml. a druhého dvaatřicetiletý herec střední postavy Radoslav Brzobohatý. Zopakujme při té příležitosti, že František Noha byl pohledný mladík, který byl popraven šest měsíců a šest dní před svými čtyřiadvacátými narozeninami, a že Stanko Vodička byl dlouhán, který sedmnáct dní před vzpourou oslavil teprve třiadvacáté narozeniny.
Tvůrce filmu může někdo celkem logicky hájit s odkazem na jejich právo na uměleckou licenci, případně tím, že jejich film má skutečně svou uměleckou hodnotu...S hodnocením a společenským ohlasem rumburské vzpoury byly prostě vždy problémy.“
Rumburská vzpoura nebyla samozřejmě jediná, která se odehrála za I. světové války. Připomeňme si třeba námořní vzpouru v Boce Kotorské, vzbouřené slovenské vojáky v srbském Kragujevaci nebo vzpouru ukrajinských vojáků v Šumperku. Všechny podobné vzpoury měly společné jmenovatele: nechuť jít znova do pekla zákopů, všudypřítomný hlad a odpor k drilu a šikaně.
Hned na začátku dnešního pořadu jsme mluvili o tom, že Češi se do konfliktu, kterému se později začalo říkat Velká válka, zrovna moc nadšeně nehrnuli. Nicméně bojovali a bohužel mnohdy za „císaře pána a jeho rodinu“ na různých frontách bojující Evropy skutečně padli.
Zmíněné pomníčky se jmény těch, kteří se domů už nikdy nevrátili, vyrostly snad v každé druhé vesnici – v Československu, Francii, Polsku, Německu…měly být také symbolickým připomínáním hrůzy války, která se, jak lidé doufali, už nikdy nebude opakovat. A pomníčky na návsích svědčí i o tom, jak velký byl jejich omyl. Jen několik desetiletí poté na nich přibyla další jména.
