"Chci po smrti bydlet na lánském hřbitově!" Před 80 lety zemřel T.G.Masaryk
14. září 1937, 3:29. Na zámku v Lánech právě zemřel první československý prezident, "Prezident Osvoboditel", tatíček Masaryk.
"Tehdy už Masaryk nebyl při smyslech. Byl v agónii a noviny přinášely celkem detailní zprávy o jeho stavu. Dalo by se říct, že Československo dýchalo s umírajícím Masarykem, protože když se jeho stav přechodně zlepšil tak se i v rádiu objevila veselejší, povznášející hudba a naopak, když se ten stav horšil, tak rozhlas přinášel hudbu, která byla zklidňující nebo temnější. Samotnému Masarykovi a jeho odchodu, o tom už tehdy nikdo nepochyboval, se věnovala velká pozornost, včetně zaznamenávání jeho teplot, dýchání atd."
"Masaryk byl hlavně už starý. Pravdou ale je, že dlouhou dobu ve velmi dobré kondici. Celý život sice trpěl chřipkami, které si léčil zájezdy do jižních krajin, za I. světové války měl velmi nepříjemnou otravu krve, ale jinak byl zdravý. Jeho stav se velmi zhoršil v letech 1934 a 35, kdy utrpěl sérii mrtvic. Ty jej dostaly do stavu, kdy měl potíže s mluvením, koordinací, na fotografiích si můžeme povšimnout jeho ruky v pásce. Nicméně ještě v roce 1934 je zvolen prezidentem, nebyl nikdo jiný, a ještě rok sloužil republice, což mu také nepomohlo."
Pohřeb: tisíce lidí, manifestace jednoty i zlatý hřeb podzimní sezóny
"Masaryk byl nabalzamován a jeho tělo vystaveno v Lánech. Původně se myslelo, že v Lánech se s ním rozloučí pouze místní obyvatelé, a poté budou jeho ostatky převezeny do Prahy. Z místa, které měl tak rád, se stalo místo posledního rozloučení, místo jakési manifestace, zamířilo tam na 60 tisíc lidí. Až po tomto rozloučení byl Masaryk převezen do Prahy. Lidé stáli okolo ulic a sledovali, jak jeho rakev projíždí Prahou od Vypichu na Pražský hrad, kde byly jeho ostatky vystaveny. A zase se s ním mířily rozloučit tisíce a tisíce lidí."
Pohřeb byl pečlivě plánován, Masarykova poslední cesta byla vlastně přesně opačná jeho triumfální cestě na Hrad v roce 1918, teď vedla ze sídla českých králů na Wilsonovo nádraží. A do Prahy se začali sjíždět lidé ze všech koutů republiky. Bylo jich tolik, že i noviny vyzývaly, aby si občané raději udělali pietní vzpomínku ve své obci nebo městě, protože metropole je přeplněná. Mnoho jich asi neuposlechlo, protože dráhy si musely pronajmout vozy i z ciziny. A jak už jsme slyšeli, pohřeb přenášel v několika jazycích země i rozhlas.
Velkolepě pojaté poslední rozloučení mělo i své kritiky. Za všechny ocitujme Ferdinanda Peroutku, podle kterého byly některé ulice poloprázdné a "bylo dobře postaráno o horních deset tisíc, z nichž mnozí považovali pohřeb za zlatý hřeb podzimní sezóny."
Hvězda? Mauzoleum? Lány!
"Zajímavé je, že úvahy o tom, kde bude Masaryk pohřbený, nejsou až z roku 1937, ale jsou o dost starší. Už v roce 1930 začíná Masaryk s Plečnikem a Karlem Čapkem řešit, kam by měl být pohřben. Vzniká to z politické debaty, kterou začal vést třeba Antonín Švehla nebo František Udržal. A zaznívají nejrůznější, často celkem obskurní návrhy, jako třeba, že vznikne mauzoleum pod Vladislavským sálem. Objevuje se i myšlenka, že Masaryk by měl být pohřben v Památníku národního osvobození, což je Vítkov. Bylo by to logické. Místo symbolizovalo husitství, měli tam být pohřbeni významní legionáři, což jsou témata, která byla Masarykovi velmi blízká. Bylo by to sice logické, ale je zajímavé, že tam Masaryk nikdy nechtěl."
Víme proč?
Ve hře bylo navíc už od počátku ještě jedno prezidentovo přání, aby byl uložen vedle své ženy. Vyjádřil jej mimo jiné v reakci na pohřeb Aloise Jiráska: „Tož, to je generální zkouška na můj funus… ale já chci po smrti bydlet na lánském hřbitově." Toto jeho přání pak o sedm let později nakonec zvítězilo, i když se Lány braly jen jako dočasné místo Masarykova posledního odpočinku.
A tak to nakonec také zůstalo, z prozatímního se stalo definitivní. Navíc lidé už záhy měli jiné starosti, naplnily se totiž vize těch, kteří v Masarykově smrti viděli předpověď těžkých časů.
