Z Prahy do Vídně za pár dní: Před 500 lety vyjel první královský kurýr
Když v srpnu 1526 padl v bitvě u Moháče král Ludvík Jagellonský, na uvolněný český trůn si začal dělat nárok jeho švagr Ferdinand I. Habsburský. Aby si získal klíčový vliv mezi českými stavy a zajistil bleskové spojení mezi Vídní a Pražským hradem, zřídil v říjnu téhož roku první pravidelnou poštovní trať na našem území. Správou sítě pověřil rod Taxisů a položil tak základy systému, který navždy změnil komunikaci ve střední Evropě.
Zrození pravidelné pošty v českých zemích nebylo výsledkem touhy běžných lidí po dopisování, ale chladného politického kalkulu. Po tragické smrti Ludvíka Jagellonského usiloval Ferdinand I. Habsburský o českou královskou korunu. Potřeboval neustálý přehled o dění na Pražském hradě a přímý kontakt se zdejší šlechtou a zemskými úředníky.
Dne 25. října 1526 tak dala panovnická vůle vzniknout první pravidelné jízdní trati spojující Prahu a Vídeň. Vytvořením a správou této strategické tepny byl pověřen známý šlechtický rod Taxisů. Hlavním úkolem nového úřadu bylo bezpečně a co nejrychleji přepravovat panovnické dekrety a úřední korespondenci mezi oběma komorami monarchie.
Výměna koně každé tři hodiny
Základním stavebním kamenem nového systému se stala síť poštovních stanic podél zemské silnice, která vedla přes Benešov, Tábor či Slavonice. Tyto stanice nesloužily k podávání dopisů veřejností, ale výhradně jako zázemí pro unavené poštovní kurýry a jejich koně.
Rozmístěny byly přibližně 15 až 22 kilometrů od sebe (tehdejší 2 až 3 geografické míle). Tuto vzdálenost zvládl kurýr v sedle urazit zhruba za dvě až tři hodiny. V náročnějším terénu byly stanice ještě blíže. V cílovém bodě si jezdec ihned přesedlal na odpočatého koně a pokračoval dál v krasojízdě.
Zajímavostí je, že první poštovní stanice vznikaly velmi často v malých a zastrčených vesnicích nebo na neopevněných předměstích. Důvody byly ryze praktické i politické. Opevněná města striktně zamykala své brány se západem slunce a odmítala je otevírat i pro spěšné královské posly spěchající v noci. Poštovní personál podléhal přímo císařským úředníkům. Městské správy a místní vrchnost se zkrátka zdráhaly pustit pod své hradby cizí poddané, nad nimiž neměly přímou pravomoc. V malých obcích bylo pro poštovní správu mnohem snazší a levnější získat vhodné budovy, pozemky a dostatek píce pro koně.
Nelehké začátky a éra pěších poslů
Ačkoliv trať začala fungovat na sklonku roku 1526 a plně organizovaná byla od roku 1527, její provoz v prvních desetiletích provázely značné výpadky. Kdykoliv panovník přesídlil s celým dvorem přímo do Prahy, trasa ztratila na významu. Její fungování navíc neustále naráželo na finanční problémy státní pokladny.
V letech 1535–1536 byla trať zcela přerušena a v roce 1538 král dokonce nařídil všechny nákladné stanice zrušit. Jízdní kurýry tehdy dočasně nahradili pouze dva pěší poslové. Teprve od roku 1544 se jízdní pošta na trať definitivně vrátila. O spolehlivém provozu svědčí i zachovaný soupis stanic z roku 1568, kde na českém území figurují místa jako Nespeky, Votice, Tábor, Soběslav, Slavonice či Vratěnín.
Výročí připomíná i nová sběratelská známka
Pětistovky od položení základů české pošty si všímá i Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, které v únoru 2026 vydalo speciální příležitostný poštovní aršík od autora Karla Zemana v nominální hodnotě 109 Kč.
Unikátní známka zachycuje dobového poštovního kurýra na koni před historickou poštou ve Slavonicích spolu s rodovým znakem Taxisů. Samotný aršík pak nabízí působivou symboliku: vyobrazení Ferdinanda I. s dopisem a habsburským erbem, naproti němuž stojí český lev umístěný v portálu Vladislavského sálu – přesně tak, jak se před pěti stoletími střetla habsburská politika s českými dějinami.
