Flašinet nehraje jen "odrhovačky". Zvládne vážnou hudbu, jazz, swing i chorály
V Brně skončilo mezinárodní setkání flašinetářů. O tom, že flašinet žije, se mohli v uplynulých dnech přesvědčit účastníci několika tradičních festivalů v Praze, Liberci, a v Pekařově.
"Historie flašinetu není úplně jasná a zdokumentovaná. Ví se, že mechanická hudba a předchůdci flašinetů přišli z Orientu. Nejdříve to byla výsada jenom královských dvorů, potom se flašinety dostávaly do šlechtických rodin a pak mezi měšťany. Až nakonec mezi prostý lid."
Flašinet Jana Bondry je vyrobený v roce 1930 v Belgii a hraje na papírové kartony, v nichž každý otvor představuje notu a její délku. Flašinet má tři rejstříky a podobně jako u varhan může měnit výšku tónu, barvu a sílu zvuku.
Hudebníci vyvrátili představy o flašinetech jako o nástrojích nevalné kvality
Dřevěné hrací strojky jsou opatřeny ruční klikou a vzduchovými píšťalami, uvedl Petr Balog, kurátor sbírky automatických hudebních strojů v Českém muzeu hudby:
"Není to tak, že by ten stroj hrál sám o sobě. Pořád je tam přítomný lidský faktor, i když je to jen otáčení klikou. Tím totiž určujete dynamiku přehrávané skladby. Vynikající flašinetáři s tím umí dělat různé zvukové efekty. Flašinety získaly ty dnešní kontury, jak je známe dnes, v 18. století. Marie Terezie po válkách vydala výnos, kterým povolovala různým válečným veteránům, ale i žebrákům přivydělávat si za pomoci těchto nástrojů na ulici."
"Dokonce český časopis Dalibor z roku 1879 uvádí stížnosti pražských občanů. Ti to už nemohli poslouchat. Pořád dokola hrála ta samá písnička. To se změnilo počátkem 20. století, kdy to už nebyla jednotvárná píseň, která trvá minutu a půl. Místo okolíčkovaného válce se začal zavádět papírový perforovaný pás. Na jeden válec se vešlo osm až deset skladeb. Flašinetář jenom jemně posunul válec doprava nebo doleva a přístroj začal číst jinou stopu z toho válce."
Jak dodal Petr Balog, ve 2. polovině 19. století se tak lidé mohli setkat s pochody, valčíky, mazurkou.
"Dřív tyto nástroje sloužily i v kostelech. Nahrazovaly dokonce varhany, protože byly levnější. Z flašinetů tady zněly různé žalmy, chorály, církevní písně. Využití je skutečně různé."
Zvuk flašinetu v kostele a na ulici je úplně jiný
"Jsou podle mě dva zásadní rozdíly. Repertoár si vždy vybírám podle toho, jestli jde o sakrální prostor nebo ulici. Druhý rozdíl je samozřejmě v pocitech. Je jiné hrát na ulici, kde se jinak komunikuje s posluchači, je to volnější. Zatímco sem přijdou lidé skutečně za zážitkem z hudby, možná za jejím duchovním rozměrem. To jsou dva zásadní rozdíly v hraní na ulici a v kostele."
To potvrzuje i jedna z posluchaček v kostele sv. Mikuláše v Praze, paní Zdena: "Na koncert jsem přišla cíleně a je to úchvatné. Je velký rozdíl být na Kampě a teď v tomto prostoru. Ten zvuk je úplně jiný."
Posledním tradičním výrobcem flašinetů byl Josef Kameník, který sídlil na Vyšehradě. A poslední flašinet vyrobil roku 1946.
