Ke komiksu jsem se dostal přes reklamu, říká výtvarník knihy o Zátopkovi Jaromír 99
V dubnu vyšla komiksová kniha „Když nemůžeš tak přidej“ o Emilu Zátopkovi. Souběžně s tím se koná stejnojmenná výstava v pražské galerii Černá labuť. Autorem komiksových kreseb je výtvarník a hudebník Jaromír Švejdík alias Jaromír 99. Knihu i umění komiksu přibližuje v následujícím rozhovoru.
Scénář Jana Nováka se mi líbil, byl víc komiksový než filmový. Ale vždycky se rozmýšlím, protože práce na komiksu trvá rok i déle. Když se člověk na takovou dobu uváže, nemá čas na nic jiného a mezitím musí platit složenky. Ale dostal jsem záruky, že se to dá přežít. Jsem také hudebník, takže kamarádům z kapely jsem musel avízovat – žádné koncerty, žádné nahrávání.
Kolik obrázků denně jste nakreslil?
Když jsem dělal film Alois Nebel, tak jsem se naučil pracovat systematicky. Nejdřív je třeba udělat důkladnou rešerši, zjistit vše o hlavní postavě, přečíst, co je možné, podívat se na filmy, na YouTube. Byl jsem si obhlédnout terén, kde se hrdina pohyboval. Pak si dělám takové manuály postaviček, které v komiksu vystupují, což je třeba Dana Zátopková. Je to takový malý casting. A teprve pak začnu dělat storyboard. To znamená, že do dvousetstránkového skicáku si načrtnu všechny obrazy. Je to vlastně vyprávění příběhu podle scénáře. Musím kreslit rychle, dokud mi to vyprávění funguje. Tohle je ta největší práce. Výslednou podobu už pak moc neměním. Storyboard naskenuju do počítače a pak přichází to úmorné řemeslo.
Každý komiks děláte trochu jinou techniku, jakou jste zvolil pro Zátopka?
Když jsem dělal Aloise Nebela, tak jsem se snažil vnořit do atmosféry Sudet, Jeseníku, hor. V Jeseníku mě vždycky fascinovala lidová tvorba, díla hrubě vyřezávaná do dřeva nebo vystřihovaná z papíru. Jesenická krajina je hrubá, tvrdá, na horizontu černé remízky a lesy, které kontrastují s bílými loukami. A tomu jsem přizpůsobil styl.
Při práci na Kafkově Zámku jsem se ponořil do roku 1920, kdy vrcholil německý expresionismus – dělaly se dřevoryty atp. Dřevorytem se to dělat nedalo, tak jsem si vymyslel papírovou techniku – vyřezávání do černého papíru – která je taky expresívní.
Zátopka jsem dělal digitální kresbou. V tabletu mám naskenovanou skicu a do ní začnu kreslit modrou vrstvu, červenou vrstvu, až to dostane ty potřebné kontury. Pak se pustím do perokresby, jenom to pero je digitální. Digitální kresba umožňuje to, že člověk může míchat styly. Černá vrstva je pérovka, hlubší barevné vrstvy jsou jakoby vystřihované. Můžu je upravit i metodou linorytu.
U komiksu Zátopek jste vedle černé a bílé použil tři barvy – oranžovou, tyrkysově modrou a béžovou, Proč právě ty?
Béžová tomu dodává starou patinu. K dalším barvám mě inspirovaly staré plakáty a sport – třeba barvy Dukly. Proto ta oranžová, barva antuky. K tomu modrá obloha… Když jsem přijel do Zlína, kde Zátopek žil, vyjel jsem na střechu mrakodrapu a díval se na město. Bylo přesně takhle barevné.
V dětství jsem rád kreslil a chtěl jsem být výtvarníkem, ale se svými známkami jsem neměl odvahu se někam hlásit. Deset let jsem chodil do lidové školy umění v Jeseníku k paní učitelce Liškové. Naučil jsem se tam takový potřebný základ, který už nezapomenete. V 15 letech jsem založil svou první kapelu a až tak do třiceti jsem se věnoval hudbě.
Potom jsme se přestěhovali s rodinou do Prahy. Živil jsem se různými pracemi a stále jsem hrál s kapelou. Tehdy jsme potřebovali obal na desku, tak jsem nakreslil takový komiksový obal. Všimnul si toho jeden člověk z reklamy a nabídl mi, že bych mohl kreslit plakáty a storyboardy. Chytl jsem se toho, zavolal mu a za měsíc jsem dostal práci. Tuší a vodovkami jsem dělal lahve Coca-coly, jak jedou po pásu a v něco se mění. Dělal jsem to o víkendu. Byla to strašná práce, ale za tu strašnou práci jsem dostal stejně peněz, co jsem si vydělal jako dělník. Tak jsem začal dělat v reklamě. Tam se člověk musí rychle naučit kreslit. V pátek dostanete zadání, kreslíte dva dny a dvě noci a v pondělí musí být hotovo.
Po třech letech jsem se dobře vykreslil, ale začalo mi připadat, že už je to jen řemeslo, že se v tom nedá moc experimentovat. Tehdy tu začal vycházet Maus od Spiegelmana a další grafické romány. Chtěl jsem to zkusit a poohlížel se po nějakém scénáristovi. Tak jsem potkal Jaroslava Rudiše a udělali jsme Aloise Nebela. To bylo v roce 2003. Komiks umožňuje, aby k tomu člověk pokaždé přistoupil jiným způsobem. Ale samozřejmě musíte mít vlastní rozeznatelný styl, tak jako všichni světoví kreslíři.
Káju Saudka jsem znal, byl to skvělý kreslíř, ale na mě příliš efektní. Až teď mu přicházím na chuť. Ale daleko víc mě ovlivnily Rychlé šípy a další klučičí komiksy, které jsem v dětství hltal. Vycházely v ABC. A pak mě oslovily komiksy pro dospělé, grafické romány – Maus, Černá díra. Tady jsem si uvědomil, že komiksem jde vyprávět velké příběhy.
Na čem nyní pracujete?
S Jardou Rudišem děláme příběhy Eskymo Welzla. To byl dobrodruh z Jesenických hor ze Zábřehu na Moravě. Jmenuje se to Dawson City. Známá jsou Welzlova dobrodružná vyprávění, ale my se soustředíme na jeho seniorská léta v Dawson City, což je město v Kanadě, kde zemřel. Děláme to ve formě humorných příběhů, které teď vycházejí v jednom magazínu. Časem bychom z toho chtěli udělat knihu a možná i větší příběh.
S Janem Novákem jsme domluveni, že uděláme knihu o bratrech Mašínech Zatím dobrý. Je k tomu hotový filmový scénář, který se teď předělává do komiksového. Už si k tomu hledám cestu, nějaký nový styl, protože ten určuje, jak mě to bude bavit, a nechci se opakovat. Bojím se, že to bude ještě delší než Zátopek, vypadá to tak na 300 stránek.
Jak jste přišel k uměleckému jménu Jaromír 99?
Děkuji za rozhovor.
Výstava „Když nemůžeš, tak přidej“ v galerii Černá labuť trvá do 29. května.
