Jiří Mucha, to nebyly jen večírky, říká jeho syn John Mucha
Život a dílo Jiřího Muchy prezentuje právě zahájená výstava v pražské galerii Millennium. Tento spisovatel a syn slavného malíře Alfonse Muchy by se 12. března dožil 100 let.
Jiří Mucha byl člověk mnoha zájmů. Stále se kolem něj pohybovalo dost zajímavých lidí. Pořád se píše o jeho večírcích v našem domě na Hradčanském náměstí. Já jsem je zažil do roku 1966, než jsem jako osmnáctiletý odešel do Británie. Byly to velké silvestrovské oslavy a nejen ty. Jenže večírky jsou jen jednou částí otcova života. Kromě toho byl dobrým spisovatelem a překladatelem, plynně mluvil několika jazyky. Jiřího Muchu je třeba posuzovat takto komplexně. I právě probíhající výstava se snaží poukázat na to, že součástí jeho života je tvorba, myšlenky, válka…
Pořadatelem výstavy je Muchova nadace – Mucha Foundation, které jste předsedou. Co všechno vaše nadace dělá?
Jiří Mucha v roce 1991 nečekaně zemřel a vyvstala otázka, co se stane s jeho pozůstalostí. A tak jsme v roce 1992 založili nadaci, aby celý ten odkaz – především Alfonse Muchy – zůstal pohromadě, aby mohl být zpřístupněn tady i v zahraničí. Ten odkaz se samozřejmě týká taky Jiřího Muchy a jeho literární práce. V roce 1992 jsme začali spolupracovat s nakladatelstvím Eminent a znovu jsme vydali všechny jeho knihy. Po smrti mé maminky Geraldiny Muchové, která byla hudební skladatelkou, se činnost nadace ještě rozšířila o hudbu. Účelem nadace je tedy starat se o celé rodinné kulturní dědictví. Maminka říkala, že drží pevnost. Já tu pevnost držím dál. Jedno z mých dětí možná bude v naší práci pokračovat.
Vaše nadace ale pořádá i výstavy z díla Alfonse Muchy…
V archivu máme asi 3 000 děl – litografií, kreseb a olejů – a 2 000 fotografií. Sbírku stále doplňujeme. Teď jsme například koupili v aukci jeden Muchův pastel, který byl pro nás důležitý. Pokud jde o výstavní činnost, právě teď připravujeme výstavu „Alphonse Mucha: In Quest of Beauty“ v Russel-Cotes Museu v anglickém Bournemouthu, začne 1. dubna. Měla to být jen jednorázová akce, ale stává se z toho putovní výstava. Bude pokračovat do města Norwich a pak zřejmě také do Glasgow a Liverpoolu. Teď mě oslovila Národní galerie v Praze, zda bychom jim nezapůjčili některé věci o Jiřím Muchovi z probíhající výstavy, což samozřejmě rádi uděláme. Dál chystáme putovní výstavu o Muchovi a jeho spojení s dneškem. Stále se něco děje.
Vraťme se k Jiřímu Muchovi. Jaký byl jako otec a člověk?
Jak velkou roli v životě Jiřího Muchy hrály ony proslulé večírky?
Na to se mi těžko odpovídá, protože jsem z Prahy odjel v roce 1966. Pamatuju si už jako kluk, bylo mi tak 8, když se na scéně objevila Marta Kadlečíková. Marta řídila a organizovala tyto večírky. Otec jí v tom dal volnou ruku. Objevovala se tam řada lidí a mělo to svou vlastní dynamiku. Nejslavnější éra těchto večírků byla tak od poloviny 60. do poloviny 80. let. Osazenstvo se také proměňovalo. Když tu byla maminka, navštívil nás třeba Ravi Shankar, Leonard Bernstein nebo Arthur Miller. A svým způsobem to pokračuje dodnes – byl u nás např. Salman Rushdie. Lidi se mění, místo zůstává.
Koncem roku 2012 vzbudila pozornost kniha Charlese Laurence Společenský agent Jiří Mucha, v níž je popisována spolupráce Jiřího Muchy s StB. Jak se na ni díváte?
Poprvé jsem o té knize slyšel, když měla vyjít ve Spojených státech. Pokusili jsme se tomu zabránit, ale nepodařilo se to. O tom, že kniha vyjde také česky, jsem vůbec nevěděl. Charlese Laurence jsem znal jako kluk. Znal jsem i jeho sestru Kate. Tvrdit, že otec měl s Kate sex, je naprostý nesmysl. Když u nás byli Laurencovi na návštěvě, s Kate jsem byl většinou já.
Je ovšem nepopiratelné, že Jiří Mucha se Státní bezpečností spolupracoval…
Víte, když vás v 50. letech odsoudili, vy sedíte v Jáchymově, a někdo za vámi někdo přijde s papírem a řekne vám „Když nám to podepíšeš, tak tě pustíme,“ tak podepíšete. To se stalo Jiřímu Muchovi. Otec si v těchto situacích dovedl dělat srandu. Z knihy je vidět, že Pixa to neunesl. Přestože ho mučil, Jiří Mucha se z toho dostal a zvítězil nad ním. Myslím, že lidé by se měli soudit podle toho, co vykonali a co po sobě zanechali.
Jak jste udržoval kontakty s otcem?
Pro Jiřího Muchu bylo velice důležité cestování. Kdyby nemohl cestovat, asi by ho to zabilo. Aby otec dostal výjezdní doložku, potřeboval pozvání od někoho z rodiny. Byl jsem v Anglii od roku 1966 a zpočátku stačilo pozvání ode mne. To v 70. letech už nebylo možné. Tehdy musela odjet do Británie maminka, aby mu mohla pozvání poskytovat. To byl důvod její odjezdu, nikoli že se rodiče rozešli nebo dokonce rozvedli, jak se říkalo. Rodiče se stýkali, když otec vycestoval z Československa. Když přijel do Londýna, vždycky nám vozil to, co jsme v Anglii postrádali: knedlíky v prášku, plnotučnou hořčici a chleba. Viděli jsme se také při mých návštěvách Prahy. Pracoval jsem v bance, měl jsem na starosti investice ve východní Evropě. Před rokem 1989 jsem tu byl několikrát služebně.
Připouštím, že žít takhle na dálku – jak žili mí rodiče – není obvyklé. Oni se k sobě chovali s respektem a s láskou. Maminka otce milovala do konce života a on ji také. Po roce 1989 přijela do Prahy a po jeho smrti už zůstala. Udržovali si svůj vztah a ženy z večírků jako Marta Kadlečíková nebo Vlasta Plocková na to neměly žádný vliv.
Jak vnímáte komercializaci secese a využívání Muchových motivů na různém zboží?
Děkuji za rozhovor.
