V tomto týdnu proběhla v Česku série akcí mezinárodního projektu proti totalitě Mene Tekel, hlavním tématem tohoto ročníku byla Rodina v době nesvobody. Jeho součástí byla i výstava Maminko, na slovíčko! Její autorka Šárka Rámišová z Národního muzea na ní představila téma života a postavení svobodných matek za tzv. normalizace.
Hlavním tématem festivalu Mene Tekel byla v roce 2015 Rodina v době nesvobody, foto: Martina Schneibergová
Na počátku 70. let byla více než polovina dětí počata v předmanželském nebo mimomanželském vtahu. V souladu s dobovými konvencemi ale v naprosté většině pak došlo k uzavření manželství. Osamělých matek přesto přibývalo a nebyly to jen ty, které přivedly dítě na svět jako svobodné. Patřily mezi ně i rozvedené ženy a vdovy. Nejvíce dětí narozených mimo manželství přišlo na svět v Severočeském a Západočeském kraji. Postavení svobodných matek nebylo ani tehdy v očích společnosti nijak skvělé, přesto se jejich situace oproti přechozím desetiletím výrazně změnila.
Šárka Rámišová, foto: archiv Ústavu pro studium totalitních režimů
"Svobodné matky vždycky v dějinách byly a nadále i budou, ale dá se říct, že opravdu až v poválečném období se na ně začalo přihlížet a v zákonech i myslet. V době, když vznikal náš sociální stát, pokud bychom to takhle pojali, tak se politika zaměřila na sociální politiku, politiku rodinnou a především na výchovu dětí. Děti, které byly narozeny mimo manželství, nebylo možné vyloučit z celého širokého spektra sociálních podpor. V roce 1949 byly zákonem o matrikách a zákonem o rodině děti nemanželské zrovnoprávněny s manželskými. Od té doby se do rodných listů nezapisuje jejich původ. V roce 1975 bylo evropskou úmluvou stanoveno, že se nemají dělat rozdíly mezi rodinami sezdanými a nesezdanými. Samozřejmě podpora státu, to bylo trochu něco jiného, než vnímání lidí. Bylo to jiné, jestli svobodná matka žila na malém městě nebo ve velkoměstě, kde se v té anonymitě ztratila. Bylo to samozřejmě vždycky o lidech, mezi kterými ta svobodná matka žila, a jejich přístupu. Stalo se třeba i to, že nebyla svobodná matka pozvána na vítání občánků, ale nejedna matka zase byla nejen svou rodinou a svými nejbližšími podporována, ale bylo jí pomáháno i přáteli i spolupracovníky."
Foto: archiv Ústavu pro studium totalitních režimů
Být svobodnou matkou asi nebylo prvotním přáním ženy, která se později v této situaci ocitla. Pokud se s ní ovšem nastávající otec dítěte neoženil, měla dvě možnosti. Mohla se o dítě starat sama bez partnera nebo zažádat o interrupci. V tom případě by stanula před interrupční komisí.
"Prvorodičkám nebylo příliš často v jejich žádostech vyhověno. Prvotně byly interrupční komisí přemlouvány, aby změnily svůj názor, aby dítě vychovaly. Svobodným matkám bylo dokonce nabízeno umístění dítěte do ústavní péče s tím, že v okamžiku, kdy by se její životní úroveň zlepšila, by jí dítě mohlo být navráceno. Já osobně samozřejmě nevím, jestli a v kolika případech se tak poté opravdu stalo."
Pokud se žena rozhodla, že si dítě nechá a bude jej vychovávat bez partnera, bylo to většinou zkrátka proto, že po dítěti toužila. Šárka Rámišová uvádí i příklad ženy, která jako jednu z motivací, proč se rozhodla mít dítě za svobodna, uvedla, že se ve 24 letech, kdy otěhotněla, cítila už stará, její spolužačky děti už dávno měly. Také svobodné matky zasáhla tehdejší vlna propopulační politiky. Byl zohledněn jejich stav, dostávaly od státu více peněz, než matky žijící v manželství, aby jim byl chybějící plat partnera nějak vykompenzován. Matky samoživitelky dosáhly alespoň zčásti také i na tzv. novomanželskou půjčku, měly i o něco delší mateřskou dovolenou, přednostní právo umístit děti do jeslí nebo větší šanci získat byt. Největší podporou jim ale stejně byla pomoc rodiny a okolí.
