Rozjímání i rozpustilé zábavy - se spisovatelem Vlastimilem Vondruškou o adventu našich předků
25. prosinec, Boží hod vánoční, je po staletí v představách křesťanů dnem, kdy se narodil Ježíš Kristus, a patří tedy k největším svátkům roku. Nevázalo se k němu tolik zvyků, jako ke Štědrému dni, nějaké se ale přece jen najdou.
„Starokřesťanská církev v Římě stanovila Ježíšovo narození na tento den už ve čtvrtém století, aby vytvořila protiváhu starší pohanské slavnosti ´nepřemoženého slunce´, související se zimním slunovratem. Z Říma se tento zvyk rozšířil do všech katolických zemí. V polovině pátého století povolil papež sv. Lev Veliký, aby každý kněz mohl toho dne sloužit tři mše – prvou o půlnoci, druhou za úsvitu a třetí ve dne. Na Boží hod vánoční směli věřící zbožně rozjímat, podle lidové pověry se vůbec nesmělo pracovat, ani lůžka se neustýlala a někde dokonce zavazovali dobytku huby, aby nemohl přežvykovat a neznesvěcoval tak tento den.“
Vánočním svátkům přechází advent, období očekávání, zklidnění, rozjímání…Tedy v tom ideálním případě. Reálně spíše nakupujeme, pečeme a uklízíme. Ale také navštěvujeme předvánoční trhy, mikulášské akce nebo zavítáme do skanzenu. Tam pak s nostalgií vnímáme atmosféru někdejších adventních dní, kdy lidé v míru očekávali narození Spasitele. Nebo to ani kdysi tak úplně neplatilo? Pojďme si nejdříve připomenout historii slavení adventu, která je velice dlouhá. Slovo má Vlastimil Vondruška:
Advent je jeden z nejstarších církevních svátků, možná ještě starší než takové to období předcházející velikonočním svátkům. Advent se slavil už ve čtvrtém století ve starověkém Římě, je tedy jeden z prvních křesťanských svátků. Vlastní název advent je odvozen z latinského advenio, advenire, což znamená přijít, přicházet. Je to tedy vlastně svátek, který by měl vzpomenout a oslavit blížící se narození Spasitele. Protože byl Kristus středobodem křesťanské víry, křesťanské nauky, tak se advent v křesťanském světě velice rychle šířil. Víme, že se už v šestém století slavil ve Španělsku a v osmém i za Alpami. Problém byl v tom, že on se původně slavil v každé zemi jinak. Ony vůbec zpočátku ty svátky neměly unifikovanou podobu, ta se začala vytvářet až někdy v jedenáctém dvanáctém století. A tam církev narazila.“
„Po celý středověk byl rozpor mezi církevním pojetím Vánoc obecně a pojetím lidovým. To lidové pojetí celého adventního času a dokonce i Štědrého dne vycházelo z představy, že je to doba bujará, kdy se bavíme, opíjíme, tělesně hřešíme, tancujeme, zpíváme a konáme nejrůznější zábavy, hlavně ty hodně rozpustilé. Spousta lidových zvyků, které se ve středověku o adventu udržovaly, do jisté míry koresponduje s pozdějším masopustem. Objevovaly se obchůzky maškar a ty samozřejmě prováděly nejrůznější alotria. My třeba oslavu Mikuláše známe v takové té sice rozvernější podobě, ale stále se trochu dodržuje to církevní pojetí, chodí anděl, mikuláš a čert. Ve středověku chodily klasické maškary, jaké známe z masopustu. V jedné slánské městské knize se píše, že během mikulášské obchůzky se všechny maškary ´ tak ožraly, že nebyly schopny k Pražské bráně dojíti.´ A podobných zpráv najdete hodně, takže tak to prostě bylo. Oproti tomu církev stále kritizovala a ty zvyky pranýřovala, ovšem naprosto marně. Dochoval se jeden zajímavý spis, který sepsal benediktinský mnich Jan z Holešova, je to někdy ze sedmdesátých let třináctého století, napsal to jako pojednání o Štědrém dnu k císaři Karlu IV. Pojmenovává tam, co vše je špatně a co by se mělo v životě křesťanů zlepšit. Popisuje tam nejen všechna ta světská alotria, ale popisuje také všechna možná pohanská rezidua, věštilo se, prorokovalo, lidé chodili ke studánkám, místo na půlnoční apod. Tohle zřejmě bylo stále živé. Když pak sledujeme dynamiku těch vánočních svátků, tak podobu klidných, meditativních, rodinných svátků, to jim vtisklo až baroko.“
„To barokní je takové to pojetí klasické, ´ ladovské´. V tom devatenáctém století se to ještě udrželo, ale už do toho začala pronikat komerce a zároveň i městské prvky. Po pravdě řečeno: kapr není tradiční české jídlo, betlém se ve venkovském prostředí původně nestavěl, vánoční stromeček nebyl. To jsou všechno atributy, které přineslo až devatenácté století. Nicméně ta filozofie Vánoc, kdy se lidé sejdou, měli by být na sebe hodní, dávají si dárky, vzpomínají na své zemřelé, rozdělují se o věci ze štědrovečerního stolu se zvířaty a zahradou, tak toto sentimentální a laskavé pojetí, to přineslo baroko.“
V detektivce Vlastimila Vondrušky Adventní kletba, ze které pohází ukázka, je to s celým Hroznatovým odkazem, působivým podzemním mysteriem a také snahou nahradit pohanské rituály křesťanskými obřady, nakonec trochu jinak. Nahrazování pohanských svátků těmi křesťanskými ale nebylo nic neobvyklého, spíše naopak.
„Koncil dramatickým způsobem změnil pohled na víru a bohoslužbu. Do té doby se bohoslužba koncipovala jako hostina všech věřících s Ježíšem Kristem – všichni zpívali, všichni hovořili, všichni přijímali. Od této chvíle pak věřící musí mlčet, poslouchat, kněz zprostředkuje onen kontakt, kněz přijímá v plné míře apod. Říká se, že husitství a jemu podobná hnutí, jsou hnutí kacířská, ale to nebylo kacířství, to byla jen snaha věřících o návrat před IV. lateránský koncil. Před ním přijímali podobojí všichni. I prostí věřící.
Dalším obrovským zlomem byl Tridentský koncil v polovině šestnáctého, který zase potřeboval postavit hráz protestantismu. Ten pak začal vytvářet onu ideu rodinného pojetí svátků, hlásala se nulová tolerance ke hříchu apod. Do toho pak zapadalo to, že kdo mistrně uměl využívat lidovou víru a zvyky, byli jezuité. Oni jsou někdy pronásledováni a spílá se jim, ale oni byli mistrní manipulátoři s veřejným míněním a právě oni dokázali podobu lidových poutí vtisknout mariánským procesím atd. Jezuité byli také nesmírně vzdělaní. Nesmíme se na ně dívat jen jako na něco špatného. Prakticky všichni učenci osmnáctého století buď byli jezuity, nebo prošli jejich výchovou, takže je nesmíme paušálně odsuzovat.“
„Ve středověku i v renesanci byl obrovský problém v tom, že lidé chtěli pracovat a církev jim to zakazovala. Ono povinné svěcení sedmého dne se neustále porušovalo a církev se snažila trestat ty, co to porušují a přimět je, aby se věnovali zbožným věcem. Ale bylo to těžké, dobytek prostě musíte nakrmit, když je úroda, tak ji půjdete sklidit, nebudete čekat. Takže tahle ´neúcta´ k těm deklarativně vyhlašovaným svátkům byla vždycky. Na druhou stranu samozřejmě si lidé určité typy svátků nenechali ujít, ale to nebyly ty svátky, které se slavily u oltáře. Nikdo si určitě nenechal ujít posvícení nebo masopust, ale že by někdo vyrazil meditovat na svatou Veroniku do chrámu, to prakticky neexistovalo. Ten hlas lidu je neúprosný, pokud jim vnucujete něco, co ti lidé necítí, tak na tu oslavu prostě ze své vůle nepřijdou. To pouze vládnoucí elity nutily vždycky lidi jít na 1. máje atd.“
Vlastimil Vondruška vešel do širšího povědomí především jako autor detektivních románů z doby vlády Přemysla Otakara II., nicméně jeho záběr je daleko širší. Píše také odborné nebo populárně naučné práce. Jako třeba právě publikaci Církevní rok a lidové obyčeje, ze které jsme dnes už citovali. Svým vzděláním je historik a jako takový je zvyklý pracovat s fakty. Nakolik je ale možné se jich při psaní beletrie držet? A nakolik může Oldřich z Chlumu uvažovat a chovat se jako středověký soudce, aby byl pro dnešního čtenáře srozumitelný?
Třeba dnes se jinak díváme na život a na smrt, ale také na spravedlnost. Ve středověku chránil zákon jen poctivé a spravedlivé. Pokud se podíváte na to, jakým způsobem Oldřich z Chlumu vyšetřuje, jak uvažuje, jakým způsobem vůbec přistupuje k tomu trestu…On skutečně vyznává tu zásadu, že zločinec nemá žádná práva. A to vyznával celý středověk, protože především zabít někoho, to je tak flagrantní porušení veškerých zásad lidskosti, že takoví lidé nemají ve společnosti co dělat. Zákon má povinnost chránit poctivé a spravedlivé a tím trestem má nejen potrestat zločince, ale má i do budoucnosti ty poctivé chránit před těmi, kteří by jim mohli ublížit. My je dnes zavřeme do fešáckých kriminálu, ale tohle si středověk nemohl dovolit, protože oni sami měli hlad. Středověk byl ale i milosrdný, není pravda, že by popravovali jako na běžícím pásu. Ve většině hrdelních případů se ten soudce musel obracet ke svému svědomí a srdci a musel vybalancovat trest a křesťanské milosrdenství. A pokud naznal, že ten člověk sice hřešil, ale je u něj naděje, že by se vrátil na tu správnou křesťanskou cestu, pak vždycky hledal cestu, jak jej napravit. Nenapravovalo se ale tak, že by se provinilec živil ve vězení a ten člověk také musel to své napravení nějakým způsobem prokázat. To jsou různé atributy, které když člověk dokáže akceptovat, tak pak můžete vytvářet historický příběh nebo detektivku, protože pracujete s těmi původními motivy. A přístup toho vyšetřovatele je naprosto odlišný od těch formálních postupů dnešních.“
Denním chlebem historika jsou při jeho práci prameny. V psaní historických detektivek ale prý příliš nepomohou. Ve smolných knihách jde většinou najít jen strohé zprávy o tom, kdo jaký čin provedl a jak byl za něj potrestán. O samotném procesu vyšetřování se z toho moc dozvědět nedá.
Na druhou stranu to, že mnoho věcí je jinak, než o tom hovoří oficiální místa, není nic nového pod sluncem ani dnes. A proč by naši předkové měli být výjimkou?
Pojďte si tedy po vzoru našich předků užít vánoční období naplno, ať už se vaše představy blíží spíše pojetí středověkému nebo baroknímu.
