V jízdárně Pražského hradu byla koncem listopadu zahájena retrospektivní výstava jednoho z nejznámějších českých sochařů Olbrama Zoubka. Expozice je přehlídkou jeho 60 leté tvorby.
Olbram Zoubek, foto: Miroslav Krupička
Na výstavu Zoubek s kurátorkou – svou dcerou Polanou Bregantovou – shromáždili 200 soch a téměř stovku plastik a reliéfů, které považují klíčové. Expozice se připravovala přes rok. „Sochy jsme umístili tak, aby spolu rozmlouvaly, proto jsme prostor Jízdárny řešili jako otevřený, žádné stěny a sokly. Stanislav Kolíbal a Jan Koblasa, kteří tu vystavovali přede mnou, měli prostor příliš rozčleněný,“říká Olbram Zoubek. Většina soch je obrácená tváří k přicházejícímu divákovi, některé stojí ve skupinách, jakoby spolu komunikovaly. Les soch, hledících jedním směrem, a proplétajících se návštěvníků připomíná promenádu.
Návštěvník postupuje výstavou od nejnovějších Zoubkových prací do minulosti. Toto uspořádání dobře ilustruje jeho vyvíjející se rukopis. V nejvzdálenější části sálu jsou umístěny rané abstraktní práce z 50. let. „To je z období hledání po škole,“ komentuje Zoubek, „tehdy mě hodně ovlivnil Giacometti.“ Zoubkův styl, jak jej známe dnes, se ustálil v první polovině 60. let. Dokumentuje to např. sousoší Malátek a Loos z roku 1964. „Byli to nadějní architekti, přátelé,“ vzpomíná Zoubek, „a posloužili mi jako inspirace.“
Olbram Zoubek: Zlatý Jan, foto: Miroslav Krupička
Zoubek sám si nejvíc cení tří soch. „Je to Jan Palach, potom Ifigenie, tu měl v pracovně Václav Havel, a nakonec Občan, který je součástí Pomníku obětem komunismu v Praze na Petříně. Někdo do něj dal trhavinu a zničil ho, tak jsem musel udělat sochu novou,“ vypráví autor. Ifigenie z roku 1984 představuje jakýsi středobod expozice. Je umístěna uprostřed sálu, ostře nasvícená, její zlaté vlasy září do všech stran. Občan – jako dílo současné – se nachází na začátku.
Zoubkovy sochy se mohou zdálky zdát podobné, ale mají nekonečně tváří, výrazů i gest. Jsou vyrobeny z jednoduchých materiálů – cementu nebo olova. V určitém období je autor často zlatil. Jak vysvětlil, lákalo ho napětí mezi nejbanálnějším šedivým materiálem a zlatem, symbolem hodnoty a věčnosti. Některé skulptury jsou obarvené. „V minulosti byly všechny sochy barevné,“ odhaluje své důvody Zoubek, „teprve v posledních dvou stech letech polychromie ustoupila a sochaři nechávají vyniknout přírodní materiál.“
Foto: Miroslav Krupička
Umělecká dráha Olbrama Zoubka začala po válce. Pro výtvarné umění ho získal učitel kreslení na reálce a hned v roce 1945 se přihlásil na AVU. Když ho nevzali, zkusil to na UMPRUM. Tam to vyšlo.„Měl jsem štěstí, že to tak dopadlo,“ komentuje s odstupem přijímací anabázi Zoubek. Na UMPRUM se dostal do ateliéru Josefa Wagnera. Mezi spolužáky byli budoucí sochaři Chlupáč, Janoušek nebo Palcr. „U Wagnera jsem se hodně naučil, ale po roce 1948 se změnil,“říká Zoubek.„Komunisté na něj hodně tlačili, musel vstoupit do KSČ a pak už to nebyl on.“ Při studiu se Olbram Zoubek seznámil se svou budoucí ženou Evou Kmentovou. Po škole spolu založili rodinu i první ateliér.
V roce 1958 se Zoubkovi poprvé podařilo vycestovat za hranice – do Řecka. Kolébka evropské civilizace na něj hodně zapůsobila: „Antické sochy vyzařují harmonii – dušení i tělesnou. Jsou inspirované fyzickou podobou člověka, ale zároveň v sobě mají něco trvalého a božského. To když se v umění podaří, je to zázrak.“ Z antiky Zoubek čerpal i tematicky. Řada jeho soch ztělesňuje hrdiny antických tragédií, uváděných v divadle Na Zábradlí, včetně Ifigenie. V 60. letech začal hojně vystavovat, účastnil se sochařských symposií. V roce 1969 sňal posmrtnou masku Janu Palachovi a vytvořil pro něj náhrobek, později i pro Jana Zajíce. Palachův náhrobek byl demontován a roztaven, ze Zajícova se směla realizovat jen kamenná část bez plastiky.
Foto: Kristýna Maková
Tento „prohřešek“ komunisté Zoubkovi nikdy nezapomněli. V následujících letech mu dělali problémy, zakazovali mu vystavovat. V normalizační době se Olbram Zoubek živil jako restaurátor. Od roku 1973 až do začátku 90. let pracoval na obnově renesančních fresek litomyšlského zámku. Tam potkal svou druhou ženu Marii. Jeho první manželka Eva Kmentová zemřela v roce 1980. Litomyšl se mu stala druhým domovem. Ve sklepení zdejšího zámku se nachází největší stálá expozice jeho děl. Po roce 1989 se Zoubek aktivně podílel na obnově výtvarných organizací, např. Umělecké besedy. Znovunabytá svoboda mu dala nový impuls k tvorbě.
K porevoluční popularitě Olbrama Zoubka nepochybně přispěl Václav Havel, s nímž se znal už před rokem 1989. „Když byl Václav Havel zvolen prezidentem, pozval mně na Hrad,“ vzpomíná Zoubek.„V průběhu večera mě požádal, jestli bych mu nevěnoval nějakou sochu. Vybídl jsem ho, ať si přijde vybrat, ale on na to, že nemá čas. Tak jsem vybral Ifigenii. Na Hrad jsem ji přivezl autem, do jeho kanceláře jsem ji dopravil na rudlíku.“ Po skončení Havlova prezidentského období Ifigenie zdobí prostory nadace Václava a Dagmar Havlových.
Foto: Miroslav Krupička
Navzdory svému věku (87) a omezené pohyblivosti je Olbram Zoubek stále čilý. Svá díla prodává a často také věnuje na podporu nejrůznějších charitativních akcí. A stále tvoří: „Momentálně dodělávám sousoší Zaslíbená – Zaslíbený, které bude stát v obřadní síni na Žižkově.“ Výstava v Jízdárně Pražského hradu potrvá do začátku března 2014.
