Výstava soch pod širým nebem připomíná osmdesátiny Olbrama Zoubka

Olbram, Marie, Evička (1989)

Sochy inspirované antickým Řeckem i keltskými mýty, Lotovy ženy nebo portréty sochařových přátel - to vše lze najít mezi sto devíti sochami v životní velkosti, které jsou v těchto dnech vystaveny pod širým nebem na Ovocném trhu v Praze. Tolik soch pohromadě tu zřejmě nikdy nestálo. Galerie Bayer a Bayer tak chce připomenout osmdesátiny jednoho z nejvýznamnějších současných českých sochařů - Olbrama Zoubka. Podrobnosti má Milena Štráfeldová:

Olbram Zoubek, foto: ČTK
Olbram Zoubek patří k nejoblíbenějším a současně i nejkritizovanějším českým sochařům. Jeho sochy zdobí novou architekturu, jeho drobné plastiky se prodávají po tuctech, až sám tvrdí, že je "přezoubkováno". Obdržel řadu cen a vyznamenání včetně Národní ceny České republiky z r. 1990. Je autorem posmrtné masky Jana Palacha i jeho náhrobku a náhrobku dalšího sebeupáleného studenta Jana Zajíce. Jeho pomník obětem komunismu na pražském Újezdě poškodil v r. 2003 výbuch, který se přičítá příznivcům komunistické totality. A přesto mu velké galerie k jeho osmdesátinám neuspořádaly žádnou výstavu a ředitel Národní galerie Milan Knížák ho měl označit za kýčaře. Úkolu připomenout Zoubkovo jubileum se nakonec ujala soukromá pražská galeristka Karolina Bayerová:

"Po revoluci se Zoubek stal sochařem Jana Palacha, posmrtnou masku, kterou měl po léta ve svém ateliéru, udělal do bronzu a instalovala se na Filozofické fakultě. Takže samozřejmě krátce po revoluci byl oblíbeným a mediálně známým sochařem. Později se mu pochopitelně dostávalo různé kritiky za jeho realizace v architektuře i za sochy samotné. Někdy je ta kritika oprávněná a někdy není, ale já si ho cením jako velkého sochaře, a proto si myslím, že ta výstava ukáže Zoubka takového, jakým skutečně je."

A jakým sochařem tedy Olbram Zoubek je? Rodák z Prahy, který 21. dubna oslaví své osmdesátiny, vystudoval v poválečných letech Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u prof. Josefa Wagnera. Ten je pro něj dodnes vzorem:

"Gutfreund, Štursa a Wagner. Já jsem od Wagnera a ten mne tedy oslovuje moc. Když jsem vstoupil na vysokou v r. 1945, tak jsem byl zmatený. Nevěděl jsem, o co v umění jde. Takže když jsem se začal orientovat, už po škole, tak jsem samozřejmě bral vzory. Tenkrát byl v módě Henry Moore nebo Fritz Wotruba, ten mne dost ovlivnil, ale pak hlavně Alberto Giacometti. K tomu se hlásím a nestydím se za to, a kdybych mu tady mohl políbit nohy, tak mu je políbím."

Dalším velkým zdrojem inspirace se pro Olbrama Zoubka stalo antické umění. Seznámil se s ním při své první cestě do Řecka v r. 1958:

"To mne tam oslovilo strašně moc. Naše kultura vznikla v Řecku a v křesťanství, na těch dvou nohách stojíme. Křesťanství tady je dost silně zakotvené, ale ta řecká tradice trochu slaběji. Takže jsem měl pocit, že se vracím někam ke kořenům, kde bych to vlastně měl znát nebo kde jsem byl kdysi dávno doma."

To, že Olbram Zoubek dodnes čerpá z řecké kultury, mytologie i umění, dokazuje podle galeristky Karoliny Bayerové i jeho současná výstava v centru Prahy:

"Je tady velký antický cyklus, kde jsou sochy Ifigenie, Klytaimnéstra, Ménelaos, Ménelaos stín a tak podobně. K tomu se váže i docela zajímavá historie, protože hru Ifigenii uvádělo Divadlo Na zábradlí a tato hra Olbrama inspirovala k antickému cyklu. A má také sochy, které pojmenoval po hercích, například František Husák v roli Ménalaa."

Vedle těchto vytáhlých, štíhlých, často dopředu nakloněných soch v životní velikosti, které mají jeho nezaměnitelný rukopis, je ovšem Olbram Zoubkem také autorem množství drobných plastik, které zaplavily galerie a prodejny s uměleckými předměty:

"Každá malá galerie podobná spíše butiku nežli opravdové galerii nějaké ty malé sošky, hlavně zlacené, měla. Zoubek je jako sochař hodně pilný a nedá mu to, takže těch malých sošek je opravdu hodně. Já sama mám k některým kritické výhrady a autor to samozřejmě ví,"

dodává galeristka Bayerová. A jak hodnotí Zoubkovo dílo například ředitel sbírky moderního a současného umění Národní galerie Tomáš Vlček?

"S tvorbou Olbrama Zoubka mám určité problémy v tom smyslu, že ta hrana dekorativnosti a té apartnosti figurálního projevu, a toho, co má současná socha představovat, je pro mne prostě velkým problémem. Raději bych si počkal... Může přijít chvíle, kdy se nám Zoubek objeví jako historický fenomén, který bude dobré zařadit."

Na návštěvníky současné Zoubkovy výstavy pod širým nebem nemají však tato hodnocení velký vliv. Procházejí se lesem soch za Stavovským divadlem, fotografují se s nimi, dotýkají se jich, a právě to zřejmě Olbram Zoubek chtěl svou jubilejní výstavou dokázat:

"Dělám sochy tak, aby se potkávaly s lidmi, aby nestály na nějakých vysokých podstavcích. Takže se divák s nimi může konfrontovat jako se sobě rovnými. A těší mne to. Ty sochy jsou živé a působí jaksi do života."