Sto let od narození Olbrama Zoubka. Sochaře, který dal tvar bolesti, paměti i naději
Před sto lety se narodil Olbram Zoubek – jeden z nejvýznamnějších českých sochařů moderní doby. Autor posmrtné masky Jana Palacha, Pomníku obětem komunismu i poslední plastiky věnované páteru Josefu Toufarovi patřil k umělcům, kteří dokázali propojit klasické řemeslo, osobní statečnost a hluboký humanistický étos. Jeho dílo dodnes připomíná, že socha může být nejen krásou, ale i svědomím.
Zoubkova tvorba je na první pohled nezaměnitelná. Jejími hlavními tématy byla lidská figura, vertikalita a napětí mezi křehkostí a monumentalitou. Vysoké, štíhlé postavy s rozrušeným povrchem a zřetelnou inspirací antikou patří k nejvýraznějším symbolům české moderní sochařiny. Pracoval nejraději s osinkocementem, olovem a cínem, které patinoval zlatými či azurovými tóny. Kontrast mezi ušlechtilým a „nízkým“ materiálem, mezi krásou a brutalitou, byl pro něj typický.
Jeho dílo je mimořádně široké – od drobných komorních plastik až po monumentální realizace. Kritici i kolegové se shodují, že vrchol jeho umělecké síly leží v 60. letech. Sám Zoubek si však paradoxně nejvíce cenil období, kdy tvořit nesměl – 70. a 80. let, kdy pracoval jako restaurátor na zámku v Litomyšli. „Byl jsem na čerstvém vzduchu a nemusel dělat banální plastiky,“ říkával.
Palach, Zajíc a střet s režimem
Zlomovým okamžikem Zoubkova života byl leden 1969. Když se dozvěděl o smrti Jana Palacha, rozhodl se mu – jak říkal – „prokázat službu, kterou málokdo uměl“. Vzal nástroje, odešel na Ústav soudního lékařství a sejmul dvě posmrtné masky. Jedna z nich se stala součástí pietní výzdoby u Národního muzea. „Zdálo se mi, že nelze žít tak jako předtím,“ vzpomínal.
Zoubek vytvořil také náhrobky oběma mladým mužům, kteří se v roce 1969 upálili – Janu Palachovi i Janu Zajícovi. Právě kvůli těmto činům byl vyslýchán Státní bezpečností. Režim mu následně znemožnil cestovat, vystavovat i přijímat zakázky. Dvacet let se proto věnoval převážně restaurování, nikoli vlastní tvorbě.
Poslední dílo: socha pro pátera Toufara
Na konci života se Zoubek znovu obrátil k tématu obětí komunismu. Jeho poslední socha vznikla po přečtení knihy Miloše Doležala o páteru Josefu Toufarovi, umučeném v roce 1950. „Ta mě tak dojala, že jsem se rozhodl faráři utlučenému komunisty ve Valdicích věnovat sochu,“ vysvětloval.
Více než dvoumetrová kovová plastika stojí v zákristii kostela svatého Víta v zaniklé obci Zahrádka, dnes zatopené přehradou Švihov. Zobrazuje duchovního se skloněnou hlavou – nikoli portrét, ale symbol. „Jeho podobu jsem netrefil. Tak jsem udělal ideální hlavu a na ní obličej vymodeloval. Proto to není socha Josefa Toufara, ale socha pro Josefa Toufara,“ říkal Zoubek.
Při odhalení přiznal, že jde o jeho poslední dílo. „Už žádnou sochu neudělám.“ Plastiku chápal jako osobní gesto i jako pokání. V roce 1950, kdy se komunistický tisk posmíval číhošťskému zázraku, byl na vojně – a posmíval se také. „Až později mi vše došlo,“ řekl.
Životopis Olbrama Zoubka (1926–2017)
- Narodil se 21. dubna 1926 v Praze.
- Už na gymnáziu navštěvoval modelování u profesora Miroslava Kužela.
- Za 2. světové války byl totálně nasazen v pražském podniku Wegena a účastnil se Pražského povstání.
- Po válce nebyl přijat na Akademii výtvarných umění, proto absolvoval kamenosochařskou praxi u Otakara Velínského.
- Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Wagnera.
- V 50. letech se věnoval restaurátorské práci, specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku.
- První manželkou byla sochařka Eva Kmentová, se kterou měl dvě děti – Polanu a Jasana. Po její smrti se v roce 1981 oženil podruhé.
- V roce 1996 obdržel státní vyznamenání Medaili Za zásluhy I. stupně.
Související
-
-
Toufar se pozdravil s celou vesnicí, nerozděloval lidi, řekl jeho životopisec Miloš Doležal
Sedmdesát let od umučení faráře Josefa Toufara si lidé připomínají na řadě míst Česka. Například scénické čtení v pražském Rudolfinu vzniklo podle knih Toufarova…
