Nemocnice nechtěla popáleného Palacha přijmout
Letos v lednu uplynulo padesát let od tragického sebeupálení Jana Palacha. Čin, který před půlstoletím šokoval celý svět, se mezitím stal jednou z nejvýznamnějších událostí soudobých českých dějin. Zdá se, že všechny okolnosti Palachova protestu proti nastupující normalizaci jsou dávno známy. Přesto se i dnes objevují detaily, které dosud unikaly.
Tato první informace o Palachově činu zazněla z Československého rozhlasu odpoledne 16. ledna 1969.
Kdo byl student, který se tehdy ještě skrýval pod iniciálami J.P.? Rodák z Prahy, jehož rodina žila ve Všetatech nedaleko Mělníka. Jeho tatínek tam míval cukrářský krámek, o který však po únoru 48 postupně přišel. Fotografie, na kterých je Jan Palach zachycen od svého dětství až po studium na filozofické fakultě, ukazují vážného, přemýšlivého chlapce s chytrýma očima. Podle svých spolužáků hodně četl, zajímal se o historii i o politiku a rád o ní debatoval.
"Na ten brutální zásah reagoval Jan Palach výzvou Luboši Holečkovi, že by studenti měli obsadit rozhlas, že by měla být vyhlášena generální stávka, že by měla být zrušena cenzura a že by měl být zákaz časopisu Zprávy. To byl kolaborantský časopis. Palach měl tyto požadavky a napsal Holečkovi, že toto vše je nutné udělat. Holeček mu ale vůbec nedopověděl. A tato nulová odezva pro něj byla tak zásadní, že se rozhodl, že spáchá tento čin, aby probudil lid této země."
Okolnosti Palachova tragického činu jsou dnes už poměrně velmi dobře známy. A to i díky filmovému zpracování z posledních let, vynikající sérii Hořící keř polské režisérky Agnieszky Hollandové nebo loňské novince Roberta Sedláčka nazvané prostě Jan Palach. Málokdo však ví, co se odehrávalo vzápětí po tom, co se Jan Palach v horní části náměstí polil benzínem a zapálil:
"Důležité bylo, že když se rozběhl směrem od kašny Národního muzea k Domu potravin, tenkrát tramvaje jezdily dolů na Václavské náměstí, byla tam taková boudička, ve které seděl výhybkář. Jmenoval se myslím pan Špirel. A když viděl, že tam běží hořící člověk, vyběhl z té boudičky a hodil na toho hořícího chlapce svůj kožich. Snažil se oheň uhasit. Vzápětí byla přivolána sanitka, která ho odvezla nejdřív na Karlovo náměstí, tam ale řekli, že nemají místo. A poslali ho zpátky do Legerovy ulice. To byla klinika popálenin. V Legerově ulici č. 51 je tzv. Borůvkovo sanatorium. Později je převzalo ministerstvo vnitra. Po únoru 48 tam věznili například faráře Toufara, kterého tam vlastně umučili k smrti. A tady se ocitl Jan Palach," dodává Vlachová.
Na klinice v Legerově ulici se Jana Palacha ujali specializovaní lékaři i sestřičky: "Tam bylo velké množství personálu, takže první den se mu personál velice dobře věnoval. První den tam byla paní doktorka Zádorožná, ale druhý den se tam najednou objevily dvě lékařky, které tam byly poslány z psychiatrické kliniky. Jedna se jmenovala Mária Vojtová, to byla Bulharka, druhá byla doktorka Zdeňka Kmuníčková. Já sama jsem toho názoru, že psychiatrická klinika tam poslala doktorku Kmuníčkovou, protože byla jako jedna z mála v KSČ."
"Umírající Jan Palach velice ztěžka odpovídá na její otázky. Tento rozhovor je strašně důležitý, protože už z toho tónu hlasu lékařky a umírajícího chlapce člověk pochopí, co se vlastně tenkrát odehrávalo," uvedla Kristina Vlachová.
"Zdravotní stav studenta Jana Palacha zůstává i nadále velice vážný. Podle informací doktora Radko Brabce z oddělení pro léčbu popálenin na klinice plastické chirurgie v Praze jsou jeho zranění v zásadě těžko slučitelná se životem," informovala o Palachově stavu pravidelně média. Lidé tyto zprávy s napětím sledovali, protože Palachův čin ve veřejnosti vyvolal naprosto spontánní reakci. Na to, jak se zachovali studenti, vzpomíná i Kristína Vlachová, která tehdy studovala na FAMU:
Politici, umělci, vysokoškolští učitelé i další veřejně známé osobnosti proto mladé lidi vyzývali a prosili, aby od dalších pokusů upustili. Takto promluvil například tehdejší prezident Ludvík Svoboda: "Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali, vás žádám: zastavte tyto strašlivé činy!"
A požadavky vůči straně a vládě formuloval i tehdejší dramatik Václav Havel: "Pane Bilaku, pane Indro, pane Koldere, pane Nový a všichni další. Pochopte, že váš postoj je cizí většině lidu. Pochopte to a dobrovolně se zdejte svých politických funkcí. Možná právě vy máte teď možnost zabránit dalším tragédiím. Možná vaše děti studují. Možná jsou mezi vylosovanými, možná jsou na řadě."
"Dnes odpoledne v 15.30 student Jan Palach zemřel. Přes veškerou péči a obětavé úsilí lékařů i ostatního ošetřujícího personálu pacientův organismus nevydržel zatížení, jaké představovalo těžké popálení třetího stupně - postihujícího více než 85 procent celkového povrchu těla. Student Jan Palach skonal klidně," ozvalo se z Československého rozhlasu v neděli 19. ledna. A lidé znovu vyšli do ulic. Průvod, který mířil k filozofické fakultě, přitom nesl nápis Věrni zůstaneme
Podle historiků se jen od ledna do dubna 1969 pokusilo o sebevraždu 29 lidí a sedm z nich zemřelo. Ne všechny k tomu však podle Kristiny Vlachové zřejmě vedly jen politické důvody:
"Naprosto jasná je sebeoběť Jana Zajíce, který zanechal dopis, že navazuje na Jana Palacha, a který se zapálil na jiném místě na Václavském náměstí 25. února. To naprosto zapadlo, protože tenkrát, hned po jeho skutku, už začínala normalizace. Zatímco Jan Palach ještě byl označen za hrdinu a všichni rozuměli tomu, co udělal, a všichni byli na jeho straně, měl slavný pohřeb, na kterém byl prezident republiky, a všichni mluvili do rozhlasu a žasli nad Palachovou odvahou a nad tím, že byl schopen tak obrovské oběti pro celý národ, tak když totéž udělal druhý student Jan Zajíc, tak už nebyl slavný pohřeb. Musel být odvezen do svého rodiště na severní Moravě a všichni se to snažili ututlat. To bylo nejhorší. To byla strašná rána pro celý národ a hlavně pro studenty."
"Palach řekl, že je třeba se bránit proti tomu zlu, na které člověk právě stačí. Já se domnívám, že tohle je jeho poselství k celému národu. Je to strašně významné poselství, které si mnoho lidí zapamatovalo, přes celou normalizaci. A taky nejen já, ale i mnoho mých přátel, když jsme byli v úzkých a když nás život skřípl, tak jsme si vždycky na Jana Palacha vzpomněli. A byla pro nás velká posila, že takový člověk existoval a že se máme ke komu obrátit."
