Tomáš Halík: Když jsem chtěl za Palacha uspořádat mši, u mnohých jsem tehdy narazil

Před padesáti lety zemřel Jan Palach. Tři dny poté, co se zapálil na Václavském náměstí v Praze. Chtěl probudit národ z letargie po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a přimět ho k odporu proti nastupující normalizaci. Jak prožíval dny před 50 lety, zavzpomínal kněz Tomáš Halík.

Tomáš Halík slouží mši za Jana Palacha, foto: ČTK / Ondřej Deml

V kostele Nejsvětějšího Salvátora se za Jana Palacha konala tento týden mše. Tomáš Halík při ní vzpomněl, že se narodil ve stejném roce jako Jan Palach, chodil na stejnou fakultu, do stejného ročníku, ale neznali se.

"Zařadil jsem si ho do svého soukromého kalendáře nekanonizovaných světců. Když jsem před 50 lety přišel s myšlenkou, že máme uspořádat mši za Jana Palacha, tak jsem u mnohých narazil. Byl to přece sebevrah a v katechismu je řečeno, že sebevražda je hřích. Vše neobvyklé je něco, s čím nemůžeme souhlasit. Upalování přece praktikují jen budhističtí mniši ve Vietnamu. Jak tomu můžeme říci své ano? Já jsem odpovídal citátem z mého oblíbeného spisovatele Chestertona: Sebevrah pohrdá životem, mučedník pohrdá smrtí. Palachův čin byl okamžikem, kdy se věci nasvítily ve své pravdě. Jan pochodní svého těla ozářil pravdu o tehdejší době i o nás. Nevrátil nevděčně vstupenku do života. Nebál se žít a také se nebál zemřít. Daroval svůj život, aby si lidé uvědomili cenu pravdy, aby si uvědomili svou cenu. Řekl nám: máte velikou cenu. To, abyste se nezkřivili a žili v pravdě, má pro mě větší cenu než můj život," uvedl ve svém kázání Tomáš Halík.

Bohdan Mikolášek, foto: Martina Schneibergová

Zavzpomínal také na slavnostní, tragické i tíživé ticho dnů kolem Palachova pohřbu.

"Kdosi napsal jednou zajímavou esej o pohřbívání v Čechách. Manifestační pohřeb Karla Čapka pohřbíval v roce 1938 prvorepublikovou demokracii, pohřeb Jana Masaryka v březnu 1948 naději na poválečnou obnovu demokracie, Palachův pohřeb naděje Pražského jara. Při pohřbu Václava Havla jsem měl pocit, že pohřbíváme euforii Listopadu 1989."

Na konci mše zazněla píseň Ticho, kterou tehdy v roce 1969 složil mladý folkový zpěvák Bohdan Mikolášek, těsně po Palachově smrti.

"Můj nejsilnější zážitek je ta tichá demonstrace v den, kdy Palach umřel, kdy jsme si jako studenti připevnili trikolóru a černý proužek na vyjádření smutku. Pochodem jsme došli na Václavské náměstí. S tímhle tichem jsem došel až na studentské ubikace, vzal kytaru a složil písničku Ticho."

Jak dodal kněz Tomáš Halík, nad Palachovým činem mnozí krčili nos, tvrdili, že nepřinesl žádný viditelný výsledek, ale on pracoval v nás.

Výstava o Palachovi v kostele Nejsvětějšího Salvátora, foto: Magdalena Hrozínková

"Mnohokrát jsem mluvil o své osobní vzpomínce: nesl jsem jeho posmrtnou masku pod zimníkem, šel jsem tmavou nocí a vedl s ním jakýsi vnitřní rozhovor. Něco jsem mu slíbil. Řekl jsem si, že nemůžu žít jen pro kariéru, ale musím přijmout jeho výzvu. Musím se také stát pochodní, ne tím, že zapálím své tělo, ale tím, aby mé srdce vždycky planulo pro pravdu. Naše doba je jiná, náš život už nediktují mocnosti podepřené tanky okupačních armád. O tom, kdo sedí na rozhodujících místech, rozhodujeme my sami svým volebním aktem. Svou ochotou či neochotou se zabývat veřejným životem. Jde o to nebýt lhostejný, dát najevo svůj názor, měnit klima veřejné debaty, alespoň ve své rodině, mezi kolegy…Nemůžeme se dovolávat památky toho, který překonal strach, a zároveň sami žít strachem a panikou, z nichž těží populističtí politici,"řekl ve svém kázání Tomáš Halík.