Jedno jméno dva osudy. Dvojportrét exilových vydavatelů Antonína a Roberta Vlachových. Tak se jmenuje nová kniha o dvou méně známých poúnorových exulantech, kteří se v zahraničí věnovali vydávání a distribuci knih exilových spisovatelů. Autora knihy Michala Přibáně jsme pozvali do našeho studia:
"Antonín a Robert Vlachové byli exiloví vydavatelé z 50. a z počátku 60. let. Byli to lidé, kteří od nás odešli v roce 1949, a když se zorientovali v exilu, měli dojem, že to, co se píše, se nevydává, a to, co se vydává, se nečte, protože neexistuje distribuční a vydavatelská síť. A tak dali hlavy dohromady a založili nejprve literární časopis, který se jmenoval Sklizeň, potom založili organizaci, která se jmenovala Česká kulturní rada v exilu, a pak založili nakladatelství, které se jmenovalo Sklizeň svobodné tvorby. Ta společná tvůrčí činnost jim vydržela asi pět let, než padla za oběť vzájemným sporům. Nicméně od roku 1958 vydávali každý sám, po vlastní ose. Robert Vlach pouze do r. 1966, kdy zemřel, a Antonín Vlach této činnosti zanechal zhruba v době, kdy se zvedla nová emigrační vlna v srpnu 1968."
My jsme se tím ovšem ocitli až na konci jejich osudů. Možná bychom je ale měli přiblížit trochu od začátku. Jak i v knize uvádíte, jsou to příběhy pro románové zpracování...
První číslo Sklizně, foto: ÚČL AV ČR
"Já jsem kdysi dávno začal bádat v oblasti exilové žurnalistiky a u těchto dvou jmen mne zaujalo, že se sice leccos dozvím o jejich vydavatelské činnosti v exilu, ale že neexistují žádné prameny, které by nás informovaly o jejich životních osudech. V době, kdy jsem měl pouze ty prameny k jejich vydavatelské činnosti, jsem zpracoval knížku, která se jmenuje Prvních dvacet let. Tím je míněno prvních dvacet let exilového čtyřicetiletí. Tam se věnuji tomu, co vydávali, jak organizovali exilový kulturní život, jaký měli vztah k těm nejvýznamnějším osobnostem typu Egona Hostovského, Pavla Tigrida a dalším. A v době, kdy jsem tuto knížku dokončoval a kniha vyšla, podařilo se mi náhodou sehnat v Česku žijící příbuzné obou Vlachů. Tím jsem se dostal do rodinných archivů. Oni mne velice ochotně přijali a zprostředkovali mi to, co zůstalo v jejich vlastních archivech. V téže době se současně otevřely archivy bývalé Státní bezpečnosti, takže jsem měl i druhý úhel pohledu, jak se o jejich činnost zajímaly zdejší orgány. V tu chvíli jsem si mohl dovolit jejich ve vzájemném srovnání velmi rozporuplné životopisy sestavit do této knižní podoby. Antonín Vlach byl ročník 1905, to znamená, že když odcházel do emigrace, bylo mu 44 let. Neodcházel tak jako většina ostatních, ale prchl z vězení, kam se dostal na základě své kolaborantské činnosti za války. O tom jsem matně věděl už dopředu. Ve chvíli, kdy procházíte archivní scénáře různých propagandistických skečů, tak z toho jde mráz po zádech. A nevěříte tomu, že tento člověk se v prvních letech exilu proměnil ve velmi obětavého vydavatele, který nejen že něco organizoval, ale i sám vlastnoručně opisoval každý měsíc cyklostylové blány, na kterých množil několikatisícový náklad svého časopisu. Je v tom jakýsi rozpor, když tu osobnost pozorujete a když se jí snažíte porozumět. Ve chvíli, kdy se s Robertem Vlachem rozešli a on pokračoval po vlastní ose, pokračoval myslím rovněž poměrně důstojně, i když nikdy nepřešel na tisk, vždycky zůstal u exilového samizdatu, u těch strojopisů a cyklostylu. Jeho životní osudy vrcholí stejným způsobem, jakým začaly. Pravděpodobně pod vlivem své manželky, která pocítila velmi silnou touhu po domově, navázal přes své dávné přátele kontakt s pracovníky federálního ministerstva zahraničí, což ovšem ve skutečnosti byli převlečení estébáci. A ti mu za příslib jisté spolupráce umožnili tuším dvě nebo tři návštěvy Československa. Takže vlastně jeho život z hlediska jakési morálně kritické klasifikace prošel zdola nahoru a zase dolů."
Antonín Vlach, foto: ÚČL AV ČR
Jak to reflektoval exil?
"Já se domnívám, že o jeho protektorátní minulosti mnoho nevěděli. Samozřejmě s touto minulostí nebyl v exilu jediný. Vzpomínám si na žurnalistu Vladimíra Pekelského z 50. let, který vlastně dopadl podobně jako Antonín Vlach. Byl za přispění vlastní manželky unesen z Vídně a přinucen ke spolupráci už v polovině 50. let. Oba měli minulost dosti zvláštní, vlajkařskou, z počátku 40. let, než byla Vlajka zastavena. Myslím si ale, že většina exulantů činných v kulturní sféře ho znala jen jako vydavatele Sklizně, jako dobrosrdečného, obětavého a někdy poněkud naivně formulujícího pána."
Dnes už je to asi uzavřená historie, protože je už zřejmě jen velmi málo lidí, kteří by si na něj vzpomínali?
"Pamětníků není. Antonín Vlach zemřel v roce 1997 ve věku 92 let. A v podstatě už nebyl nikdo, kdo by dal zprávu exilovému tisku. Jeho souputníci už nežili."
A Robert Vlach?
Robert Vlach, foto: ÚČL AV ČR
"Robert Vlach je jiný případ. Byl o něco mladší, byl narozen r. 1917. Byl to selfmademan, člověk, který přišel v útlém věku o maminku, tatínek se o něj pravděpodobně moc nestaral, čili je to člověk, který se opravdu vypracoval sám, eventuálně s pomocí přátel. Studoval ve 30. letech ve Francii. Po Mnichovu v r. 1938 se stihl vrátit domů, ale v podstatě jen pro věci, jak já rád říkám. V r. 1939 utekl opět do Francie, několik dní po jeho příchodu tam přišli Němci, takže zbytek války prožil ve Francii, ale na falešné papíry, nikoliv na své jméno. Tam dostudoval, stal se lektorem na univerzitě v Lyonu a do Československa se podíval až v r. 1946. Chtěl si tu udělat potvrzovací zkoušky na filozofické fakultě, poté se chtěl habilitovat, hlavně ale chtěl odtud odejít, protože zdejšímu vývoji nevěřil. Nevyšla mu ani Amerika, ani Francie, dostal se do polského Krakova, kam odešel dva dny před 25. únorem 1948. A asi po půl roce z Polska, v uhlí, odešel do Švédska, kde se setkal se svou rodinou. Ve Švédsku se živil jako pekař, proto měl taky poměrně hodně času, i když ne peněz, na organizační aktivitu. Zkusmo založil knižní edici, která se jmenovala Knižnice lyriky, ale stihl vydat jenom pět svazků. Tam se to příliš nepovedlo. Až teprve když našel člověka, který byl schopen ty jeho ideje, záměry a nápady realizovat, a hlavně udržet při životě, a to byl jmenovec Antonín Vlach, teprve v tu chvíli se jeho talent mohl projevit a rozzářit. Nicméně ohlas jeho aktivit v exilové veřejnosti po dvou nebo třech letech trošku utichl. Přece jen po r. 1956, po maďarských událostech, se myslím exil víc smířil s tím, že to je na dlouho, než že by se za malou chvíli vrátili domů. A spíš se čtenářská veřejnost chtěla víc v tom novém prostředí usadit. O česky psanou literaturu byl nižší zájem. Roberta Vlacha to znechutilo, vzalo mu to náladu a energii. Po příchodu do Ameriky ze Švédska nicméně dostal nabídku, aby postupně na dvou univerzitách vybudoval katedry nebo ústavy slavistiky. Bylo to opravdu na zelené louce, jemu se to ale podařilo, takže jeho organizační talent se projevil tímto způsobem. A pak den po svých devětačtyřicátých narozeninách v r. 1966 náhle zemřel. Tím jeho životní osudy skončily."
Dá se v tomto ohledu srovnat to dvojí období exilu, po roce 1948 a 1968? Odcházeli lidé pera, kteří potřebovali dál tvořit a dál také přijímat novou českou literaturu. Je v tom nějaký rozdíl?
"Je. Po r. 1968 lidé pera odcházeli ve větším množství. Bylo jich tam víc a vytvořili jakousi sílu. Navíc odcházeli kvůli ruským tankům. A vlastně je nikdy nepřešla víra v to, že by to někdy mohlo skončit. To znamená, že vydavatelské aktivity nikdy neutichly, naopak se stále rozvíjely a rozšiřovaly. Když se podíváte na produkci exilových nakladatelství v 70. a v 80. letech, tak průběžně rostla. Oproti tomu na konci 40. a na začátku 50. let odcházeli lidé do exilu do značně horších ekonomických podmínek. Bylo krátce po válce, nikdo na ně nečekal, zatímco přeci jen ohlas pražského jara v západní Evropě existoval. Čili že by ve 40. letech někdo odcházel přímo na univerzitní působiště, jako se to dělo po r. 1968, to rozhodně ne! A množství spisovatelů a lidé od kultury v posrpnové emigraci se projevuje i v tom, že když to srovnáme se 40. a 50. lety, tak exilové literární časopisy raně poúnorové hledají autory. Vyzývají lidi, aby začali psát poezii, aby začali psát prózu. To samozřejmě po srpnu 68, s tím množstvím literárních autorit, nebylo zapotřebí."
Jak se lišila ta distribuční síť nebo formy distribuce literatury?
"Tady bychom museli jít případ od případu. Myslím, že s výjimkou firma Interpress Zdeňka Mastníka nějaké jednotné centrum distribuce v 50. letech neexistovalo. Něčemu napomáhala Svobodná Evropa a něco si Vlachova kulturní rada dělala vlastním způsobem, svými vlastními cestami. Oproti tomu v posrpnovém období vznikaly distribuční firmy, dokonce distribuční sítě, i když je pravda, že nakladatelé s nimi neměli vždycky jen dobrou zkušenost. Dokonce v různých městech západní Evropy vznikla česká knihkupectví. Vedle toho nakladatelé měli dostatek sil, aby distribuci zajišťovali sami."
Spolupracovaly tyto dvě vlny mezi sebou?
"To je velmi zajímavá otázka. Ano, ale jen jednotlivci. Maně mne napadá případ Antonína Kratochvila, který žil v Západním Německu a který po Robertu Vlachovi vlastně převzal edici Sklizeň svobodné tvorby a udržoval ji při životě až do r. 1971. Je to týž Antonín Kratochvil, který potom volně spolupracoval i se Sixty Eight´s Publishers. čili v osobnostech jednotlivců se kontinuita najít dá."
Existovalo něco jako jakýsi čtenářský exilový klub?
"Byly pokusy ho zřídit, pokud tu kulturní radu nepovažujeme za jakousi jeho variantu. Jak Index, tak Sixty Eight´s Publishers se o to pokoušely, tam šlo ale spíš o zvýhodnění cenových podmínek. Nějaká skupina čtenářů, pro kterou by byla určena produkce nějakého nakladatelství, vlastně neexistovala."
