Češi, Slováci, Čechoslováci
O adventu roku 1992 se existence Československa počítala už jen na dny. Češi a Slováci žili ve společném státě několik desetiletí. První myšlenky na jeho vznik se objevily už krátce po vypuknutí první světové války, během ní nabyly jasnějších obrysů a téměř na jejím konci byla samostatná republika vyhlášena. Žili v ní občané několika národností, my se dnes zaměříme na ty, podle kterých byl nový stát pojmenován – na Čechy a Slováky. Jak se Češi a Slováci navzájem vnímali, jaké byly jejich vzájemné vztahy a jak se během let měnily? I těchto otázek se dotknou dnešní Historické obzory.
„Já jsem o tom mnohokrát přemýšlel, zda můj pradědeček, který byl rolníkem v zástavě č.p.20, pošta Dříteč nad Labem, politický okres Pardubice, měl na to nějaký názor. Já si myslím, že v Čechách, abychom zůstali u těch Pardubic, když už jsme s tím začali, se Slovensko obyvatelstva příliš netýkalo, oni měli jiné starosti. Spíš bych nastínil asi takovouto úvahu: v 19.století byla v českém prostředí takováto představa, že na východ od historických hranic tzn. za řeku Moravou žijí nějací lidé, kteří jazykem a kulturou jsou Čechům příbuzní. Někteří je v duchu rodícího se čechoslovakismu považovali přímo za Čechy, jiní za větev společného československého národa. Kolísalo to, ale bylo tady nějaké povědomí, že tam jsou lidé, se kterými se můžeme domluvit a trpí pod maďarským jhem, to se velmi v dobové české publicistice zdůrazňovalo. V tom roce 1918 zřejmě většina průměrných Čechů o Slovácích příliš neuvažovala, chápala ale ovšem připojení Slovenska jako celkem přirozenou věc, jako rozšíření českého prostoru směrem na východ o obyvatelstvo, které považovala za do značné míry s Čechy spřízněné nebo dokonce za součást českého národa.
Na Slovensku především v evangelických kruzích také existovalo před rokem 1914 povědomí, že na západ od řeky Moravy jsou nám příbuzní lidé, spojovala je ta myšlenka starých protestantských tradic, ale nepochybně to vědomí o Češích jako příbuzném národu bylo slabší.
Jak už historik Rychlík předznamenal, problémy plynoucí ze soužití dvou národů v jednom státě na sebe nenechaly dlouho čekat.
„Jistě těch problémů bylo víc, ale já bych ten hlavní viděl v té rovině emotivní. Slováci totiž v tom Československu nebyli vidět. Československo bylo vnímáno jako český stát uvnitř, ale především navenek, to konec konců platilo po celou dobu jeho existence. Dubček byl v cizině vnímán jako český politik, Štefánik také, což pochopitelně Slováky iritovalo, muselo je to iritovat. Čechy také za Rakouska iritovalo, že Dvořák je rakouský skladatel nebo Smetana, ale ono to jinak nejde. My prostě vnímáme svět: jeden národ – jeden stát. Také lidi řeknou: ´Jedu do Anglie.´ a zkuste v Edinburghu říct, že jste v Anglii, jak s vámi vyběhnou. Já tedy vidím hlavní důvod v tomto. Slováci se potřebovali jako hotový národ zviditelnit vůči ostatním národům a zviditelníte se jen tak, že máte nějakou vlastní státnost, jinak vás svět nevnímá.“
Vztah k myšlence československého národa byl tedy u Slováků mnohem komplikovanější než na české straně. Svou vzpomínkou to doplňuje i publicistka Petruška Šustrová.
„Když jsem byla poprvé vdaná, tak maminka mého tehdejšího muže vyrůstala na Slovensku, byla to Češka, která vyrůstala na Slovensku. Jednou vyprávěla, jak psali v Bratislavě na gymnáziu práci, jestli je národ československý nebo ne. A jenom ona a její sestra dvojče, tedy taky Češka, napsaly, že je národ československý, kdežto všichni ti Slováci ve třídě, možná, že to byla jenom děvčata, protože to už bylo dávno, naprosto jasně věděli, že jsou to národy dva.“
Jan Rychlík upozornil ještě na další problém:
„Asi jedna třetina a zaměstnanců veřejné správy byli Češi a vykonávali povolání, která už svou podstatou jsou nepopulární. Kdo by měl rád daňové úředníky, četníky, okresní náčelníky, policisty, soudce…, to jsou představitelé státní moci a ti jsou vždycky svým způsobem trochu nepopulární, protože zastupují pořádek a ten je nepopulární vždycky.“
„Bratislavská nadace Milana Šimečky, respektive Nadácia Milana Šimečku, uspořádala někdy na začátku devadesátých let ještě před rozdělením takovou velikou anketu, bylo z toho pět dílů knížek a z toho se mi zdálo, že po roce 1918, když vznikl společný stát, tak velká část slovenské společnosti uvítala, že tam přišla česká inteligence, protože Slováci svou vlastní inteligenci velice tenkou, to by nestačilo ani na poštovní úředníky. Potřebovali soudce a tak a tolik lidí neměli. Ty české úředníky pociťovali, jako, když řeknu bratrskou pomoc, tak to budí takové podivné evokace, ale pociťovali to jako vzpruhu a pomoc. Ve třicátých letech už ale ne, to už to cítili jako nadvládu…“
Jako bratrskou pomoc.
„Ano, to už to cítili jako tu bratrskou pomoc. Začala také nezaměstnanost, oni odjížděli do Spojených států, a Slováci to hodnotili tak, to tehdy v těch devadesátých letech byli pamětníci, že Češi tady pracovali a my už jsme tu inteligenci měli a oni nám tady zabírali místo a ještě se tady roztahovali. Já nevím, jestli se roztahovali, já tam nebyla, ale vznikla taková nevole.“
Jan Rychlík připomíná:
„Nemyslím ale, že toto byl hlavní důvod, protože když se podíváme na Československo po roce 1945, tak tam žádní čeští úředníci nebyli a ten stav se nijak zvlášť nezměnil. Jim šlo o to, aby si svoje záležitosti mohli řešit sami, to je jedna záležitost, aby se nerozhodovalo v Praze, ale u nich. A především v té psychologické rovině, aby o nich svět věděl – jsme tady, máme svoji kulturu, své národní velikány, máme svoji hrdost. V rámci Československa to nebylo dost dobře možné.“
V březnu roku 1939 vznikl Slovenský štát závislý na hitlerovském Německu. Slovenskem ale tehdy podle historika Rychlíka rozhodně neotřásalo nadšení:
„Bylo příliš zjevné, že v této konkrétní situaci je vznik Slovenského státu vedlejším produktem likvidace Československa. 14.březen je neoddělitelný od 15.března, okupace českých zemí. Slovenská veřejnost měla obavy, zda se ten stát udrží. Zda nebude okupován Maďarskem nebo roztržen, protože německá armáda tehdy přišla až k Váhu. Ono v prvních dnech nebylo jasné, zda Němci nezřídí nad Slovenskem nějaký jiný protektorát, sice volnější, než ten, který byl zřízen v Čechách a na Moravě, ale přece jen protektorát. Tam tedy o nějakém nadšení nemůžeme mluvit. Dokonce i ti, kteří jej vyhlašovali si uvědomovali, že do vínku dostává velký hendikep, protože je svázán s národně socialistickým Německem a pokud Německo padne, vezme s sebou i tento stát. Postupně ex post se u značné části slovenské veřejnosti se ten stát etabloval jako určitá hodnota. Někteří, uvažuje se, že tak jedna třetina, se s tím státem ztotožnili. Měli většinou výhrady vůči režimu, ale ten samotný stát chápali jako pozitivum v tom smyslu, že poprvé ve slovenských dějinách mají Slováci svůj vlastní stát. Pak tam byla poměrně silná skupina, které se říkalo čechoslovakisté nebo Čechoslováci, ti to vnímali podobně jako Češi v protektorátu, že je to zastřená forma německé okupace a žádoucí je návrat k Československé republice, byť ne všichni, a já bych dokonce řekl, že většina z nich si to nepředstavovala jako návrat k první republice, tedy k té centralizované, a zejména odmítali tu myšlenku jednotného československého národa. A pak tady byla jedna třetina, které to bylo v podstatě jedno.“
Ani během války neztratili Češi se Slováky úplně kontakt, za svou vlast společně bojovali v zahraničí a podíleli se i na jejím osvobozování. I díky jejich úsilí bylo Československo v květnu 1945 obnoveno.
Vývoji vztahů Čechů a Slováků po roce 1945 se budou věnovat příští Historické obzory.
