Dělení státu odstartovaly volby v roce 1992. Češi a Slováci si jsou blízcí i po třiceti letech
Když ne federace, tak tedy dva státy, řekli v roce 1992 Češi, vzpomíná na dělení Československa historik Jan Rychlík z Univerzity Karlovy. Byl tak říkajíc při tom, protože v té době pracoval jako konzultant pro Pithartovu vládu.
Jaké byly historické přepodklady pro rozdělení státu? Jsme si dnes bližší, než před rozdělením? Mělo se o rozdělení hlasovat v referendu? Nejen na tyto otázky se zeptáme Jana Rychlíka a slovenského historika Juraje Marušiaka ze Slovenské akademie věd.
Češi a Slováci měli odlišnou historii
Podle Jana Rychlíka se lišila už samotná historie Čechů a Slováků po mnoho století.
"To je problém každého mnohonárodnostního státu. Jsou tam národy, které mají vlastní historii a ta historie se nedá zpětně spojit do jedné. I u Čechů a Slováků tomu tak bylo, protože před rokem 1918, před vznikem první Československé republiky, jsou ty dějiny asynchronní. Je tam velice málo styčných bodů, protože Slováci žili od raného středověku v rámci Uherského království, zatímco Češi měli vlastní stát.
A velikáni českých dějin pro Slováky neznamenají nic. Třeba Karel IV., nás největší panovník, jak bylo zjištěno v jednom z průzkumů, je pro Slováky panovník zcela cizí, stejně jako francouzský Ludvík XIV. nebo Filip II. španělský. A platí to i opačně. Třeba Matyáš Korvín, což byl vynikající uherský král, je ve slovenské lidové paměti vnímán jako dobrý král Matěj. Z českého pohledu je to naopak protivník krále Jiřího z Poděbrad, a je vnímán negativně."
Volby v roce 1992: Do Federálního shromáždění se dostaly strany s rozdílným programem
Jak dodal Jan Rychlík, bez pádu komunistického režimu by nebylo možné slovenské emancipační hnutí. Zlomovým bodem však byly volby, které se konaly 5. a 6. června 1992. Do Federálního shromáždění se dostaly politické strany s rozdílným programem.
"Československá Ústava byla koncipovaná tak, že ve Federálním shromáždění nerozhodovala většina, jak je to v parlamentu zvykem, ale při důležitých zákonech musela být většina pro z poslanců zvolených v ČR a většina z poslanců zvolených na Slovensku. Rozhodovalo se na základě konsensu v druhé komoře, v tzv. Sněmovně národů, kde bylo 75 poslanců zvolených v ČR, a 75 poslanců zvolených ve Slovenské republice. Zákon prošel, když většina z těch 75 byla pro.
Češi nemohli nikdy přehlasovat Slováky a opačně, což se právě při volbách 5. a 6. června ukázalo jako problém, protože Federální shromáždění se zablokovalo. Najednou tady byly dvě politické strany, které měly absolutně neslučitelný program, kdy na české straně ODS Václava Klause říkala: buď funkční federace, nebo rozdělení státu na dvě zcela samostatné republiky. Zatímco Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara žádalo hospodářskou obrannou unii. Čili v podstatě by to byla konfederace dvou víceméně samostatných států, které by něco koordinovaly společně. Česká strana řekla: to my nechceme, když ne federace, tak dva státy."
S tím souhlasí slovenský historik Juraj Marušiak.
"Byl to Václav Klaus, který postavil slovenskou reprezentaci před jednoznačnou tvrdou volbu: buď federace, nebo samostatnost. Vladimír Mečiar mohl souhlasit buď s jednou, nebo s druhou alternativou. Kdyby souhlasil s Klausem navrhovaným modelem federace, tak by to byl pro něho politický bankrot. Nezůstalo mu nic jiného, než akceptovat samostatnost. Ani jedna, ani druhá společnost nebyla mentálně připravená na radikální rozpad státu, na to, že tady vzniknou dvě nezávislé republiky. Ale myslím, že po volbách 1992 začal v české společnosti narůstat počet lidí, kteří se už smiřovali s faktem, že Československo přestane existovat, a kteří byli spíše pro rozdělení státu. Na Slovensku panovaly z takto radikálního řešení spíše obavy. Nešlo tam ani o to, že by odmítali ideu samostatného Slovenska, spíše se báli ekonomických a bezpečnostních důsledků."
Jak vnímají Češi rozdělení státu po 30 letech?
Česká televize přinesla rozhovory s oběma aktéry rozdělení státu, s Vladimírem Mečiarem i Václavem Klausem, jak vnímají rozdělení po 30 letech. Historik Jan Rychlík souhlasí s tím, že rozdělení státu bylo v té době jediným řešením, protože stát byl zablokovaný a vlastně se rozpadal.
"Pokud by nedošlo k té dohodě o rozdělení, tak ten stát by se zřejmě rozdělil tak jako tak. Možná by to trvalo déle, mělo by to možná živelný průběh, ale výsledek by byl stejný. Jestli je to dobře nebo špatně, to je individuální pro každou osobu. Já jsem český i slovenský občan, mluvím stejně česky jako slovensky. Manželka a dcera jsou narozené na Slovensku, manželka tam měla majetek, čili pro mě to bylo rozhodně něco, co jsem nevítal, ale to je individuální přístup. Myslím si, že asi většina obyvatel někdejšího československého státu to přijala jako fakt, se kterým se nedá mnoho dělat."
Hodně se mluví o tom, že se mělo rozhodnout v referendu, a názory jsou odlišné. Co si myslí slovenský historik Juraj Marušiak?
"Tato otázka zaznívá permanentně. Objevuje se při každém výročí. Umím si představit, že by referendum mohlo rozhodnout o tom, že se v daném momentě společný stát nerozpadne, ale žádné referendum by nadalo odpověď na to, jak má společný stát vypadat. Z tohoto hlediska by hrozila trvalá politická stagnace Československa. Odlišné směřování obou společností nejlépe ukázaly volby v roce 1992."
Jak dnes podle Jana Rychlíka vnímají Češi situaci 30 let po rozdělení?
"Českou republiku nevnímají jako nový stát, ale jako zmenšeninu toho původního státu. To je lehce demonstrovatelné na tom, že státním svátkem je v ČR 28. říjen, což je den vzniku Československé republiky v roce 1918, a že tady oslavujeme stát, který tady už 30 let není. Na druhou stranu sice 1. leden 1993 je také státním svátkem, ale to neoslavuje nikdo, ani lidé nevědí, že to státní svátek, diví se, proč tramvaje mají praporky. Takže v tom českém diskurzu je vnímána ČR jako pokračování Československa. A já si nemyslím, že vyjma lidí, kteří žijí v pohraničí, by to mělo nějaké negativní dopady.
Negativní dopady to mělo v každodenním životě pro lidi, kteří mají na Slovensko nějaké vazby, mají tam majetek, smíšená manželství. Na Slovensku ty dopady byly větší, protože centrum toho československého státu bylo v Praze. Tam stačilo přeměnit na ministerstvu národní obrany nebo na ministerstvu zahraničí tabulku u vchodu, zůstal administrativní aparát, zůstali lidé. Na Slovensku sice už v rámci federace vznikla slovenská vláda, soustava slovenských ministerstev, ale ta klíčová silová ministerstva, čili ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo obrany, zůstávaly jen na federální úrovni, čili musely se rychle dobudovat."
Češi a Slováci jsou si blízcí i po třiceti letech
Češi a Slováci jsou si i po třiceti letech velmi blízcí. Mnozí Češi, když jedou na Slovensko, ani nevnímají, že jedou do ciziny. Důvodem je i jazyková blízkost, která se sice u mladé generace, hlavně v Čechách mírně vytrácí. K dobrým vztahům přispívá i fakt, že české univerzity umožňují Slovákům bezplatné studium ve slovenštině. Jaké jsou další důvody pro takto blízké vztahy?
"Asi je to společná historická zkušenost, dobré vzpomínky v kolektivní paměti obou zemí. Je to dané jazykovou blízkostí, kulturní vzájemnost mezi Českem a Slovenskem funguje. Nemáme jinou zemi, o které bychom mohli říct, že je nám bližší. Nikdy neexistoval obraz druhého státu jako obraz nepřítele. Ten stát se jednoduše rozpadl proto, že jsme ztratili vůli spolu žít a neuměli jsme identifikovat, proč by stát měl existovat. To byl podle mě ten hlavní důvod," dodává slovenský historik Juraj Marušiak.
Podle průzkumu agentury Median považuje rozdělení Československa za správné 47 procent Čechů a 62 procent Slováků. Většina lidí v obou zemích pak míní, že se mělo rozhodnout v referendu.
Související
-
30 let samostatného Česka/Slovenska
Co přineslo rozdělení federace? Jak fungují vzájemné vazby po 30 letech? Rozumí lidé stále dobře jazyku druhého národa?
