Rozdělení Československa jsme nesly těžce, shodují se smíšené páry

Když se prvního ledna 1993 oficiálně uzavřela kapitola společného státu Čechů a Slováků a vznikly dva suverénní státy, ze dne na den se z přátel a příbuzných stali občané jiného státu. A páry ze smíšených manželství se také téměř ze dne na den musely rozhodnout, zda se stanou Čechy nebo Slováky.

Řada lidí s rozdělením Československa nesouhlasila, potvrzuje to po třiceti letech také paní Karla, která se za manželem přestěhovala na Slovensko před více než 60 lety.

„Osobně jsem tomu nebyla ráda a doteď nejsem ráda, protože patříme k sobě, vždycky jsme to tak brali, že jsme bratr a sestra, že jsme spřízněné duše. Takže nebyla jsem nadšená. Vždyť patříme k sobě,“ prozradila v rozhovoru pro španělskou redakci Radia Slovakia International.

Paní Olga Mišíková pochází z Nového Města nad Metují. Je vdaná za Slováka už 48 let a žije v Piešťanech, kde se cítí prý velmi dobře. Na rozdělení Československa nevzpomíná ráda, prožívali ho s manželem velmi špatně.

Foto: Radio Prague International

„Velmi špatně, velmi špatně. Brečeli jsme oba toho prvního ledna. Bylo to hrozně těžké i pro něj, protože v Česku chodil do školy, znal to tam. Takže velmi, velmi těžce jsme to nesli. Myslím si, že jsme měli zůstat spolu. Přesvědčila mě o tom i jedna příhoda. Jednou jsem jela ve vlaku a shodou okolností byli v kupé samí muži a já. Mluvili o politice, tak jsem radši neříkala nic. Ale závěr toho sezení byl takový, že jeden z nich řekl: ‚Keď sme sa nemali mať dobre, tak sme sa nemali rozděliť‘.“

„Já to nesu těžce dodnes, protože musím si vyměňovat eura za české koruny a česká koruna posílila, takže jsem stále v nevýhodě. Je to trošku smutné, ale jinak se tady cítím velmi dobře a jezdím každý měsíc do Prahy, takže mám ty lásky rozdělené,“ popisuje paní Olga, která je předsedkyní Českého spolku v Piešťanech.

Prolnutí obou národů pořád existuje

„V roce 1993, kdy už byly takové snahy, že vlastně jsme se nikdy neodstěhovali do ciziny a jsme v cizině, byl založen první spolek. Nejdřív měl jiný název a v roce 1994 vznikl název Český spolek na Slovensku. Začalo to v Bratislavě a potom se přidávala další města. My máme Piešťany a Trnavu - to byl náš společný český spolek v trnavském regionu. Setkáváme se každý první čtvrtek v měsíci a máme plán na celý rok.“

„Vlastně to není jenom spolek Čechů a Moravanů a Slezanů, ale mohou tam být i lidé ze Slovenska. Ti, kteří se zde narodili, nebo mají smíšené manželství, nebo se narodili v Československu, takže jim to je velmi blízké,“ popisuje paní Olga, která mluví česky i slovensky a plynně přechází z jednoho jazyka do druhého.

Nikdy prý neměla problém ani v jedné z obou zemí, když mluvila jiným jazykem.

„Čeština je mi bližší. Ale slovenské děti, které se v televizi někdy dívají na české pohádky, rozumějí víc. V Čechách to bohužel není. Mám spoustu kamarádů, se kterými se během roku pravidelně setkáváme, a všichni mají slovenštinu moc rádi. Zajímají se a hodně sem jezdí, takže myslím, že prolnutí obou národů pořád existuje, že to není oddělené tím, že jsme se politicky oddělili,“ uzavírá Olga Mišíková.

Stejné jazyky, jen jinak znějí

Těžko nesl rozdělení společného státu také pan Petr z jižní Moravy, který žije na Slovensku už přes 50 let, a jak sám říká, považuje se za československého Moraváka.

Česko-slovenská hranice|Foto: Vojtěch Berger, Český rozhlas

„Obával jsem se rozdělení, protože jsem si v duchu říkal, kdyby to náhodou někdo nesl ještě hůř než já, a na nějakých hranicích se začali trošku mlátit chlapci, takže by z toho mohla být velká mela. Ale naštěstí se tak nestalo a uvědomil jsem si, že můj vztah ke Slovensku a k Česku a k Moravě je tak silný, že nás nemůže nic rozdělit,“ přiznává.

„A myslím si, že léta ukázala, že si stále máme co říct jako dobří kamarádi a že jsme unikátním příkladem i světovým, jak se dá krajina rozdělit bez nějakých těžkých následků,“ konstatuje pan Petr, který také mluví plynně česky i slovensky a oba jazyky považuje za velmi podobné.

„Mladší dcerka žije v Praze a máme tam vnuka a vnučku. A můj vnouček, když mu bylo asi šest let, mi řekl: Dědo, vím, že čeština a slovenština jsou vlastně stejné jazyky, jen jinak znějí. To se mi velmi líbilo. Dnes moje vnoučata navštěvují české školy a doma mluví slovensky. Dcera pracuje také v podniku, kde mluví slovensky. A nikomu to nevadí,“ dodává s úsměvem pan Petr.