Ceny paměti národa - Helena Šidáková
Osudovou lásku našla v Československém rozhlase, kde pracovala. Tehdy ještě netušila, že pro svého muže bude trpět. Že díky lásce a věrnosti vydrží nelidské mučení Stb, věznění i odloučení od syna. Poslechněte si příběh Heleny Šidákové, která je nominována na cenu Paměť národa. A pokud máte chuť, hlasujte.
Helena Šidáková je malá drobná dáma, do které byste asi neřekli, že vydržela několikadenní mučení Stb. Roztloukli jí chodidla, zranili jí páteř, zavřeli ji na měsíce na samotku. Každý odborník vám řekne, že odolat takovému trýznění je vlastně nemožné. Dřív nebo později se zlomí každý. Ukazuje se, že člověk nejvíc vydrží pro něco opravdu velkého, za co stojí žít. Helena odolávala, protože chránila svého milovaného muže. Pro něj byla ochotná vydržet naprosto všechno, dokonce se vzdát svého dítěte. Je to určitě inspirativní příběh. Každý z nás by měl v životě najít něco tak velkého, kvůli čemu by byl ochotný i trpět.
A co vlastně manžel Heleny Šidákové provedl? Za války byl v odboji. Po válce vstoupil do komunistické strany prý na pokyn kolegů z odboje. Když ale roku 1947 k založil rodinu, KSČ opustil. Vyhazov z práce přišel po únoru 1948. Zdeněk se rozhodl emigrovat, pro Helenu s několikaměsíčním synem se chtěl vrátit. To se mu jako agentu chodci podařilo počátkem roku 1949 a zorganizoval útěk celé rodiny i dalších osob. Akce ale byla prozrazena a Helena s malým synkem byla dopadena a uvězněna. I když ji brzy propustili, tajná policie po Zdeňkovi pátrala dál. Když jej o Velikonocích roku 1949 nedopadla v úkrytu ve Starém Kníně, zatkli estébáci Helenu a surově ji mučili. Marně. Manžela neprozradila. Zdeněk byl nakonec dopaden. Dostal doživotí, Helena dvacetiletý trest. Propuštěna byla na amnestii prezidenta A. Zápotockého pro vězněné matky v roce 1955. I mimo vězení za manžela nepřestávala bojovat a opakovaně žádala o jeho propuštění. Neúspěšně. Minula ho i velká amnestie politických vězňů v roce 1960.
"Já jsem předtím psala ani nejméně 5x o propuštění. Oni mi to vždycky zamítli, samozřejmě. A teď jsem napsala taky nějak na jaře, jak je možné, že po deseti letech ho nepustí domů, že poctivě pracuje, dobře se chová. A oni mě napsali, že se nechová tak, jak by měl. Že není převychován natolik, jak by měl a proto prezident republiky neuznal za vhodné jemu milost podepsat."
Manžel si odseděl 14 let. Když se vrátil v roce 1963 domů, narodil se manželům druhý syn. Rodina tak konečně po dlouhých letech žila společně. Oba manželé se dožili svobody, byť Zdeněk si ji užil jen krátce. Zemřel v létě roku 1990.
Pokud vás vyprávění zaujalo, podívejte se na stránky cenypametinaroda.cz. Tam totiž najdete příběhy všech nominovaných na toto ocenění a navíc můžete vybrat svého osobního hrdinu a poslat mu dopis. A možná se s ním i osobně setkat v Národním divadle 12. prosince 2012 na slavnostním udílení Cen Paměti národa.
