Spisovatelka Milena Oda představuje svůj nový román, psaný v němčině

Mladá česká spisovatelka Milena Oda patří k těm nemnoha autorům, kteří své dílo tvoří v cizí řeči. Už řadu let žije v Německu, občas se přestěhuje i do Spojených států, a vedle němčiny tak jako svůj literární jazyk využívá i angličtinu. V Německu například publikovala v česko - německém vydání novelu Ferenc a svůj první román Oslovujte mne sluho. Tuto poněkud kafkovsky absurdní knihu představuje Milena Oda v dnešní kulturní rubrice:

Milena Oda

"Román se jmenuje Nennen Sie mich Diener, asi bych to česky nazvala Oslovujte mne sluho. Je to román ve třech dílech. Chtěla jsem v něm vytvořit světy dvou postav. Postavu sluhy, který vede svůj život ve vlastním bytě. Nemůže najít vlastního pána, tak slouží sám sobě. Stále chodí v livreji a cituje 47 pravidel, která si vymyslel. Ve druhém díle je profesor, který vytvořil krokový systém. Počítá kroky svého sekretáře, který dělá víc kroků, nežli profesor dovolí. Asistent to pak samozřejmě nevydrží a odejde. Profesor podá inzerát a ten čte sluha. A ty dva světy se pak spojí. A třetí díl je tak trochu věnovaný Bohumilu Hrabalovi, kde si profesor usmyslí, že kromě počítání kroků chce toho sluhu naučit česky. Sluhu nazývá Bohumilem a hlavním románem, ze kterého sluha čte, je Obsluhoval jsem anglického krále."

To se přímo nabízí, to takhle uzavřít...

"Přesně tak!"

Jak se vám, jako české autorce píšící německy, proniká zpátky do české literatury?

"Právě proto jsem dostala nabídku na překlad, abych ho sama nepřekládala. Takhle jsem překládala svou první hru Pěkné vyhlídky do češtiny a tam jsem viděla, kam vlastně moje fantazie vede. Viděla jsem, že se musím držet, protože začaly nové asociace, nové kontexty mezi figurami. Až jsem z toho byla překvapená a říkala jsem si, že je škoda, že to musím zabrzdit. I při korigování překladu jsem viděla, že slovní zásoba je jiná. Bylo to zajímavé, ale je to náročné. Já jsem potřebovala měsíc, nežli jsem se dostala do toho rytmu."

Co se vám v němčině píše snáz? Próza, eseje, poezie nebo drama?

"Asi všechno. Já skutečně němčinu pro sebe vnímám jako literární jazyk."

Co vaše výlety do Spojených států? Co tam všechno děláte?

"Každopádně když mohu, odjedu do New Yorku, pronajmu si tam byt a žiji tam tak dlouho, dokud můžu. Minulý rok se mi podařilo, že jsem byla vybrána do International Writing Program v Iowa City ve státě Iowa, nedaleko Chicaga, asi čtyři sta kilometrů."

Tam žije početná česká komunita.

Nataša Ďurovičová

"Přesně tak. A to byl skutečně výtečný program. Moc mne to obohatilo. Musím vysvětlit, proč je Iowa známá. Je to prestižní program, byl to vůbec první program, který před 35 lety pozval spisovatele z celého světa. Z našich autorů tam byl Arnošt Lustig, Pavel Šrut a myslím ještě další autoři. A tam vznikl Creative Writing Workshop. Třeba tři studenti se rozhodli analyzovat moje dílo v angličtině, vést se mnou rozhovory. Zajímal je právě můj případ. Já jsem tam byla jako německá spisovatelka, ale samozřejmě jsem nijak nezapřela, že jsem českého původu. O to bylo pro ně zajímavější, když někdo píše ve druhém jazyce. Já jsem byla k těmto workshopům nebo seminářům kreativního psaní původně kritická. Dnes už ale vidím, že třeba v Americe je hodně autorů, kteří potřebují k tomu žánru dovést. Třeba k biografii nebo jak se píše o válce. Všechno má v Americe nějaké struktury. A právě Iowa je tím velmi důležitá. Netušila jsem, že skutečně má v Americe takové jméno."

A potkala jste tam při té příležitosti byť jediného českého krajana?

"Potkala. Dokonce tam vyučuje Nataša Ďurovičová, která je ovšem Slovenka. Ta to tam po slovanském způsobu trošku udržuje v takové vřelosti."

Ještě se vraťme k tomu, že píšete německy. Mohlo to pro vás mít i ten význam, že jste se tím zařadila do kontextu daleko početnější literatury, která má mnohem víc čtenářů a větší dopad? Usnadnilo vám to cestu do literárního světa?

"Tu perspektivu, jestli mi to usnadnilo cestu, jsem ještě nezachytila. To ještě tak nevnímám. Každopádně ale vidím jako privilegium, když se dokážu vyjádřit jak v češtině, tak v němčině. A teď jsem napsala poezii v angličtině, takže to taky fungovalo. Jinak bych se k tomu neodvažovala, kdybych cítila, že to nejde. Jsou třeba žánry, kde cítím, že to nejde. Tak se do toho ani nechci nutit. Psát v cizím jazyce znamená cítit ten jazyk ze všech stran. Skutečně jsem byla v tom svém světě ponořená a měla jsem jen vášeň pro ten jazyk. Radost psát v cizím jazyce. A když to pak našlo širší publikum a reakce, které jsem pak zažila třeba na Open Mike, smích, když skutečně pochopili, o čem jsem psala, tak jsem z toho byla potěšená. Bylo to pro mne znamení, že mám psát dál."

Jezdíte na autorská čtení?

"Jezdím. Samozřejmě ještě jich není tolik, protože jsem byla nedávno čtyři měsíce v Americe, takže jsem nemohla dopředu nic organizovat."

Jací jsou návštěvníci nebo účastníci těchto čtení? Jsou Němci dobří a pozorní čtenáři?

"Určitě. Oni to ale vnímají zase jinak. I literaturu vnímají jinak než my. Třeba můj román je pro ně něco nezvyklého. Vyšla kritika v Süddeutsche Zeitung na román Nennen Sie mich Dienner a ta poukázala na něco, s čím jsem se skutečně i trápila. Oni si myslí, že když jsem autorka z České republiky, tak musím automaticky psát o východní Evropě. A tady recenzent napsal, že kniha je mimo stream východní Evropy, že se zabývám skutečně literárními postavami a nemá to s politikou nic společného."