Potomci cestovatele Friče pomáhají svým příbuzným, Indiánům v Paraquayi. Podporují i jejich další vzdělání

Na komunity Čechů lze v zahraničí narazit na velmi vzdálených a často i nečekaných místech. Jsou za polárním kruhem i v Patagonii, na Tahiti i uprostřed Mongolska. Jedna komunita českých "krajanů" je ale opravdu výjimečná. Jsou to Indiáni, žijící v nehostinné oblasti Chaco na břehu řeky Paraquay. Jsou totiž potomky českého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče, který se do Latinské Ameriky vydal počátkem 20. století. Informace o nich se do Česka dostaly vlastně náhodou, když Fričův vnuk Rodolfo napsal do Prahy dopis, kde českou vládu požádal o pomoc pro svou rodinu. V r. 2005 tak vzniklo občanské sdružení Checomacoco, které se snaží Indiánům s českými kořeny v Paraquayi pomáhat. Jeho členy jsou čeští potomci cestovatele Friče a Yvone Fričová je dnes hostem ve studiu Radia Praha:

Alberto Vojtěch Frič

My už jsme samozřejmě o této komunitě Indiánů v Paraquayi informovali, a ne jednou. Naposledy jsme ale mluvili o vašem projektu, a to byly krávy. Jenom to krátce zrekapitulujme: proč jste vlastně vy, jako občanské sdružení a taky ministerstvo zahraničí, vypomáhali této komunitě našich "krajanů" tím, že jste tam dodali stádečko krav?

"Prvotním impulsem pro náš první projekt a vůbec pro založení občanského sdružení Checomacoco, což znamená Indiáni Čamakoko s českou krví, právě po otci zakladateli, což byl Alberto Vojtěch Frič, bylo to, že Indiáni z Gran Chaca, nomádi, jak je poznal cestovatel Frič před sto lety, během bouřlivého 20. století prakticky přišli o možnost žít tradičním způsobem života, jak byli po staletí zvyklí, lovit zvěř a trhat divoké ovoce, hledat vodu v Chacu, chodit krajinou. Byli přinuceni usadit se na místě, protože jejich odvěká teritoria zabrali farmáři. Vykáceli lesy a na těch obrovských rozlehlých pustinách se pase hovězí dobytek. A oni teď vlastně nemají žádnou možnost přirozené obživy."

Stále ještě mluvíme o českých Indiánech, nebo to je obecně situace Indiánů v Chacu?

Fričova dcera Hermína

"Mluvíme obecně o Indiánech kmene Čamakoko, z nichž ale podstatnou část tvoří taková rozvětvená početná rodina, která se vztahuje k tetičce Hermíně, nebo k babičce Hermíně, což byla dcera cestovatele Alberta Vojtěcha Friče. Narodila se někdy kolem roku 1905, zemřela v roce 2009 ve věku přes sto let. V její široké rodině v pěti generacích žije asi dvě stě lidí a celkové množství Čamakoků je asi patnáct set lidí, takže je to dost značná část tohoto kmene. Oni žijí v několika vesnicích a vesnice, kterou my jsme si oblíbili, kterou už jsme mnohokrát navštívili a které pomáháme, se jmenuje Puerto Esperanza. Indiáni ji založili asi před pětadvaceti lety, když se rozhodli, že se změní z Indiánů na paraquayské venkovany."

Teď bychom se ale měli dostat i k těm kravám...

"My jsme se spolu s nimi zamýšleli nad tím, jak jim trochu usnadnit tu novou situaci, na kterou nejsou zvyklí. Jak pro ně najít způsob obživy v místě, kde žijí. Přeci jenom je to v přírodě. A jejich přání nebo vlastní impuls byl, že by rádi také chovali hovězí dobytek, jak to tam vidí všude kolem. Pro založení takového chovu je ale potřeba značná úvodní investice. A to byl ten okamžik, kdy jsme se rozhodli, že se pokusíme dát v České republice dohromady peníze. Povedlo se nám to a během roku jsme vybrali tolik peněz, že jsme za ně pak společně v Paraquayi nakoupili 140 krav a tři plemenné býky. A ten velký sen Čamakoků se zrealizoval."

To bylo v kterém roce?

"Bylo to v roce 2006."

A jaká je situace v roce 2012?

"My jsme mile překvapeni, že ten projekt dobře dopadl a dobře se rozvíjí. My jsme ho totiž oficiálně ukončili po čtyřech letech, v r. 2010. Bylo to opět na základě dohody s Indiány. Oni sami nám tenkrát vysvětlili, že by to základní stádo chtěli čtyři roky chovat společně a intenzívně ho rozmnožovat. To se opravdu povedlo. Stádo se skoro ztrojnásobilo. A po čtyřech letech jsme to stádo rozdělili do 27 rodin. Pak jsme byli velice zvědaví, co bude dál. K našemu milému překvapení se stalo to, že Indiáni v chovu samostatně pokračují. Sdružili se do několika skupin, jedna z těch skupin dokonce odešla z původní vesnice, založila novou vesnici a nazvala ji Nueva Esperanza, Nová Naděje. A v tom chovu pokračují."

Máte tam v tuto chvíli nějaké další projekty?

"Náš hlavní cíl v současné době je dát lidem, zejména mladým, zemědělské vzdělání. Podporujeme už čtrnáct středoškolských studentů, kteří studují střední zemědělské učiliště. Mají velice dobré výsledky, ta škola je nesmírně baví a letos čekáme, že už budeme mít první absolventy. Takže budeme moc zvědaví na to, jak uplatní svoje praktické znalosti, až se vrátí domů."

Počítáme s tím, že se všichni vrátí? Nenastane tam takový efekt, že právě proto, že nabyli vzdělání, půjdou někam jinam, kde budou mít lepší podmínky?

"My doufáme v to, že se vrátí. Já osobně jsem o tom přesvědčena, protože oni se mají kam vrátit. Oni mají vlastní půdu, mají rodiny, které na ně velmi netrpělivě čekají. Čekají na jejich nově nabyté zkušenosti a znalosti. A navíc ta první skupinka našich absolventů bude osm lidí, z nichž každý v té škole má záměrně jinou specializaci, takže společně budou schopni založit malé zemědělské družstvo. A také dobře vědí, že my z České republiky jsme připraveni jim nadále pomáhat. Takže jsme teď moc zvědaví, co vymyslí a s jakými projekty koncem roku přijdou. Podle toho se bude také rozvíjet naše další činnost."

Budete mít dokonce i nějaké vysokoškoláky?

Marisleides (Soledad) Baez Martínez

"Ano, my už dokonce máme první naši vysokoškolsky vzdělanou mladou dámu. Soledad vystudovala pedagogickou fakultu, je z ní učitelka. Zatím působí v hlavním městě, kde vyučuje malé děti. A čeká na svého manžela Carlose, který dělá všechno pro to, aby vystudoval univerzitu a aby se stal inženýrem agronomem. Mají velký plán, že se potom spolu vrátí zpátky do Chaca a že tam založí nějakou firmu a budou prosperovat."

Už se někdo z Esperanzy podíval do své "země předků", do Česka?

Rodolfo Ferreiro Frič, vnuka cestovatele A. V. Friče

"Zatím ne. My jsme se toho docela obávali, nebo se obáváme stále. V letošním roce ale ten experiment uděláme, protože sem přijede Rodolfo, nejstarší Fričův vnuk. Sedmdesátiletý pán, který zdědil po svém dědečkovi literární talent. Já jsem s ním teď pět let pracovala na rukopise takové zvláštní Indiánské knížky, kde se prolínají jeho autentické životní osudy s osudy jeho dědečka a také jeho záznamy indiánských mytologií. Ta knížka vyjde v září a my jsme se rozhodli, že Rodolfa pozveme, aby se zúčastnil prezentace své knížky a aby viděl, jak vypadá ta vzdálená země, kde jsou jeho kořeny. Protože právě tento Rodolfo byl ten člověk, který nás na začátku pozval do Paraquaye a díky němuž jsme se vlastně s tou rodinou seznámili."

Více informací o projektech občanského sdružení Cechomacoco na pomoc paraquayským Indiánům s českými kořeny najdete na webu na adrese www.checomacoco.cz.