Žulový Stalin: jak se bourala "Fronta na maso"

V minulé historické rubrice jsme připomněli, že je to právě 60 let, kdy na pražské Letné začaly stavební práce na pomníku Josifa Vissarionoviče Stalina. A už o deset let později, v roce 1962, se největší skupinové sousoší v Evropě zase bouralo. Stalinovým pomníkem a hlavně tragickým životním osudem jeho tvůrce, sochaře Otakara Švece, se ve své knize Žulový Stalin zabývá Rudolf Cainer. Dnes si s ním povídáme o tom, jak se pomník likvidoval:

Ten pomník se dlouho stavěl, ale možná ještě obtížnější bylo ho zbourat. Kdy se vlastně přistoupilo k tomu, že se to monstrum zboří?

"Obtížnější to nebylo. Časově to nebylo obtížnější. Rozstřílelo se to celkem dost rychle. Bylo to ale technicky náročné, protože to byl pomník stavěný na věky. A z materiálu, který by skutečně na věky vydržel. Železobetonová konstrukce se nenechá jen tak zlikvidovat."

Pokud jsem ale slyšela, nesmělo se to rozstřílet tak, aby se znesvětila osobnost Stalina...

Stalinův pomník

"Tehdy už ani moc nešlo o znesvěcení. Tehdy šlo o technickou stránku, protože postava Stalina byla před pomníkem. Byla sice do něj zakotvená, ale pořád hrozilo nebezpečí, že kdyby se to odstřelovalo normálním způsobem, tak by se mohla jeho hlava utrhnout a skutálet ze stráně dolů a na most. Takže jeho hlava a hlavy alegorických postav, které stály za ním, se musely sbíječkami rozbít na kousky. A pak se teprve rozstřílela ta vrstva, která znázorňovala ty postavy. Celkem ne příliš moc razantními náložemi, aby se to rozpadlo na kousky. A co vím, tak ta první vrstva, sochy jako takové, skončily někde v řečišti Vltavy. Nikdo neví, kam se to zavezlo. Existují o tom různé fámy. Ale tomu, že to bylo všechno utajené, nasvědčuje i fakt, že dodnes neexistuje žádný filmový záběr odstřelování. Když se něco takového děje, tak je u toho televize, film, všechno by se filmovalo. Nesmělo se filmovat, nesmělo se fotografovat, takže o tom není žádná dokumentace. Existuje sice osobní vyprávění lidí, kteří u toho byli nebo kteří řídili tu stavbu, ale žádná dokumentace. Jediné, co jsem našel, byly fotografie, které dělal nynější akademický sochař Klimeš. Tehdy byl student a na tom pomníku dělal. Když se pak odstřeloval, tak už byl hotový sochař. A protože to byla jeho práce, tak mu to leželo v žaludku. Takže navzdory tomu zákazu se převlékl jako stavební dělník, vzal si fotoaparát a tu ostudu si nafotografoval."

Bourání Stalinova pomníku

V kterém roce se Stalin takhle zlikvidoval?

"V roce 1962, ke konci. V listopadu. Listopad byl tehdy Měsíc československo-sovětského přátelství, takže do té doby to také muselo být zlikvidované. A ten odstřel netrval moc dlouho. To se odstřelovalo asi na třikrát..."

Ve dne nebo v noci?

"Ve dne. To se střílelo ve dne. Při prvním odstřelu se pomník obalil pletivem, takže to nelítalo příliš daleko. Druhý odstřel se týkal vrstvy, která byla pod těmi alegorickými postavami, a při třetím odstřelu se odstranila ta železobetonová konstrukce."

Motocyklista Otakara Švece

Chodili se lidi dívat na odstřel?

"Velmi, velmi zdaleka. Existuje pár snímků lidí z druhé strany, od Čechova mostu. Ten byl uzavřený, celá Letenská pláň byla uzavřená, tam se nesmělo. Těch pár fotografií ale existuje, takže ta známá fotografie, kdy se z toho místa jen zaprášilo, tak ta je."

Co vás osobně na tom monstru a na celé té akci zaujalo tak, že jste tomu věnoval čas a napsal knihu?

"Poprvé, kdy jsem se setkal s dílem Otakara Švece, to byl právě jeho Motocyklista. Protože já jsem jako mladý kluk měl rád motorky, a tahle plastika mne prostě fascinovala. Ten pohyb, který v tom byl vyjádřený. A já jsem se teprve později dozvěděl, že je to stejný autor, který dělal Stalinův pomník. A že jeho osud nebyl příliš radostný. Tak jsem se o to začal zajímat trošku blíž. Získal jsem k tomu materiály v archivu, speciálně ke stavbě. Ale měl jsem problémy získat nějaké informace o rodině Otakara Švece. Tady prakticky nikdo neexistoval. Manželství skončilo bezdětné, oba byli mrtví. A jediné informace, které jsem získal, byly od lidí, kteří s ním pracovali. A pracovali s ním jenom v ateliéru v Kafkárně. Jinak všichni pánové už byli po smrti."

Otakar Švec při tvorbě makety Stalinova pomníku, foto: Archiv České televize

Takže kvůli Švecovi jste se tím zabýval. To byl ten důvod, nikoliv Stalin...

"Kvůli Švecovi. Já jsem si potom našel brožurku o jeho díle a mne to fascinovalo."

Vraťme se ještě do doby odhalení a naopak bourání pomníku. Vy jste určitě měl v ruce taky dobový tisk. Jak se o tom psalo v novinách?

"Tu bouračku jsem sám zažil, protože jsem v té době pracoval v Pozemních stavbách. My jsme v té době pracovali na Letné, izolovali jsme nedaleko střechu. A když se to odstřelovalo, tak nás vždycky sehnali dolů, z bezpečnostních důvodů. To nebylo ani tak kvůli bezpečnosti, ale spíš aby se to nefotografovalo. Takže u toho jsem víceméně byl. A ta socha byla tak markantní, že nebylo jednoduché ji přehlédnout!"

Nikita Sergejevič Chruščov

Jak se to bourání projevilo v tisku? Byly tam vůbec nějaké zprávy? Psalo se o tom? Nebo se to mělo odbýt ve vší tichosti?

"Když se to nesmělo dokumentovat, fotografovat a filmovat, tak se to prostě přešlo mlčením."

A jak se tedy vůbec zdůvodnilo, že se bourá Stalin?

"Zdůvodnilo se to tím, že Stalin přestal být modla. Zase na nátlak z Kremlu, po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, kdy se do toho Chruščov pořádně obul. A nikdo jiný než nejvyšší komunista si to nemohl dovolit. Tehdy vyšel víceméně pokyn zlikvidovat kupříkladu všechny nápisy. A tehdy se po celém východním bloku každé náměstí jmenovalo Stalinovo náměstí, my jsme tu měli Stalinovu třídu. Jenže sundat tabulky z ulic je celkem jednoduchá věc. Kupříkladu se přejmenovala i nejvyšší hora na Slovensku, Gerlachovka, která se v té době jmenovala Stalinův štít. Takže se odštítovala, stala se z ní zase Gerlachovka. To ale byla administrativní záležitost. To nebylo tak komplikované, bylo to jednoduše proveditelné. Ale zlikvidovat monstrum ze žuly, se železobetonovou konstrukcí, to už bylo něco úplně jiného. Pomníky se ale likvidovaly po celém východním bloku, tak Praha nemohla zůstat stranou. Ten musel pryč, a hotovo! Zlikvidoval se kult Stalina, kult Gottwalda. To je takové krásné označení, kult osobnosti. Ten tu prostě nemohl zůstat stát. Paradoxní na tom bylo, že pro jeho odstřel nebo likvidaci hlasovalo v ústředním výboru komunistické strany poměrně hodně komunistů, kteří prosazovali jeho postavení. Ať to byl Široký - Zápotocký už to nezažil, ten už byl v té době mrtvý, Kopecký byl taky mrtvý - ale byli tam jiní, a všichni zvedali ruku, aby se to rozstřílelo."

Současný pohled na místo, kde stával Stalinův pomník

Jen připomenu, že žijete většinou ve Vídni. Když ale přijedete do Prahy, vidíte tam toho Stalina pořád?

"Já ho tam nevidím. Já jsem samozřejmě na tom místě byl ze zvědavosti už asi pětkrát. Vidím dokonce, když se kývá metronom, nebo když se nekývá. Co mne ale potěšilo - plocha, která byla kolem pomníku, byla z mramorových desek. A to je rovná plocha. Takže teď slouží k tomu, že tam hošíci jezdí na skateboardech. A já jsem se tam dal s jednou partou skejťáků do řeči. Jeden z nich měl zrovna zlomenou ruku, takže neskejtoval, ale koukal se na kolegy. A oni věděli, co tam stálo! A to mne skutečně překvapilo. Jak se Stalinův pomník zametl pod koberec a téměř vůbec nic se o něm neví, tak alespoň ti skejťáci věděli, co tam dřív stálo!"