Edward Brabec: Kanaďané říkali našim knedlíkům Big pasta a jedli je rukama

Jak se z českého emigranta stane v Kanadě italský restauratér? A proč Češi v Kanadě ztrácejí zájem o tradiční krajanská sdružení? To jsou otázky, na které v dnešní rubrice Češi v zahraničí odpovídá Edward Brabec z kanadského Edmontonu. V Kanadě žije "jen" dvacet let, úspěšně tam ale rozjel rodinný podnik a stal se i členem vedení Českého a slovenského sdružení v Kanadě a předsedou jeho pobočky v Edmontonu. Jak se ale do Kanady vlastně dostal?

"Já jsem odešel z České republiky v r. 1988. Odešel jsem do Německa, tam jsem dva roky čekal na kanadská víza. A odešel jsem pak přímo do Edmontonu, protože jsem tam měl starou tetu, které jsme chtěli pomoci."

Čekala jsem, že spíš řeknete, že jste odešel po srpnu 68, jako velmi mnoho Čechokanaďanů a Čechoameričanů. Vy jste odcházel úplně na poslední chvíli. Stálo vám to za to?

"Za pět minut dvanáct, ale myslím, že to za to stálo. Jednak se člověk zbavil veškerých stresů a problémů a jednak jsme získali absolutní volnost a pohled na úplně nový svět."

Mohu se zeptat na vaši zdejší profesi, než jste odešel do emigrace?

"Já jsem pracoval ve stavebnictví a pak v průmyslovém podniku, jako plánovač, designér nebo projektant."

A mohl jste tuto profesi okamžitě použít v Kanadě?

"Bohužel ne, protože prakticky kdokoliv přišel z České republiky nebo z původního Československa do Kanady, musel všechny školy obnovovat určitými testy. A já už jsem prostě neměl sílu to dělat, tak jsem věnoval úspory na to, abych si tam zařídil živnost."

Čemu jste se tam tedy věnoval?

Edmonton,  foto: 117Avenue,  Creative Commons Attribution 2.0 Generic
"Protože jsem přišli v době, kdy nebyla práce ani v Kanadě, zařídil jsem pro celou rodinu hospodu. Měli jsme italskou restauraci. Ze začátku to šlo velice těžko, protože jsme koupili zkrachovalou restauraci. Ale během půl roku už jsme měli tolik práce, že jsme museli najmout lidi."

Jak se Čech v kanadském Edmontonu uplatní jako majitel nebo provozovatel italské restaurace?

"My jsme o italské restauraci nebo italském jídle věděli jen to, že to jsou špagety..."

S kečupem!

"S kečupem, protože se to dřív jinak tady v Česku nejedlo. Já jsem ale měl polského přítele, který měl výrobnu pasty a omáček, takže mi všechno dovážel a já jsem to jenom prodával."

Jakou jste měl zprvu klientelu?

"Pár lidí nás přišlo jenom tak oťuknout, pak ale byla ta klientela kvalitnější. Makléři, doktoři, kteří tam chodili na oběd. Zajímavé to bylo tím, že naše restaurace se jmenovala Pasta presto a my jsme opravdu byli rychlá obsluha. Oni zatelefonovali, že přijdou třeba za pět minut dvanáct. Za pět minut dvanáct tam byl a měl jídlo na stole. A to bylo velice ceněno!"

To byla velká konkurenční výhoda...

"Přesně tak."

Nezkusil jste později přejít i na chlupaté knedlíky? Knedlo zelo vepřo?

"Udělali jsme je snad jednou nebo dvakrát a všichni tomu říkali Big pasta. Brali je do rukou jako chleba. Českou kuchyni jsme prakticky vařili pořád, ale s tím, že ke všemu byly nudle. Takže byl dobrý guláš - s nudlemi."

A inzeroval jste to jako českou kuchyni?

"Ne. Jenom jako italskou. Znal jsem případ, že v Edmontonu měli českou restauraci, ale museli ji zavřít. Prostě lidi přijdou ochutnat, zjistí ale, že je to těžké jídlo, tak už nepřijdou."

Proč jste si vybral právě Edmonton?

"Protože tam byla teta, které jsme pomáhali."

Nicméně tam přeci žije česká komunita...

"Ano, přesně tak. V Albertě je asi kolem šesti tisíc Čechů a Slováků. Organizováno je kolem 180 až 200 lidí ve dvou organizacích. V Českém a slovenském sdružení v Kanadě, v pobočce Edmonton, a pak ve Společnosti pro vědy a umění. To je jediná pobočka v Kanadě, která funguje."

To není zase tak malá česká komunita. Kdo k ní patří? Co je to za lidi?

"Na začátku jste se zmínila, že hodně Čechů odešlo v r. 1968. Já bych ještě doplnil, že hodně Čechů tam už bylo z té první vlny, to znamená z r. 1948, i před tím. Tito lidé ale dnes už prakticky neexistují. I ta skupina emigrantů, která přišla v r. 1968, už zestárla. Lidé už nestojí o nějaké sportovní hry nebo jiné aktivity, protože jsou už všichni staří. A my máme problém dostat do našeho sdružení nové členy. Děti těch emigrantů. Většinou ještě mluví česky, ale ožení se nebo se provdají za Kanaďany, a tím všechno končí."

Znamená to, že ta třetí generace, jejich děti, už vůbec česky nemluví?

"Ty už budou mluvit jen anglicky."

Přicházejí do Edmontonu i ti tzv. noví Češi? Studenti, mladí lidé, kteří tam jdou za prací, provdají se tam?

"Ano, máme takové případy. Osobně znám jednu učitelku pro mentálně postižené děti, která dostala Work and Travel Visa, měla ale velký problém tu práci vůbec sehnat. Nakonec ji sehnala a je velice spokojená, dokonce se přihlásila do našeho sdružení, ale odjíždí. Oni se stačí trochu rozkoukat, navštívit dvakrát třikrát naši společnost, a zmizí."

S čím se tam vlastně ti mladí Češi potýkají? Jak je obtížné pro mladého českého odborníka získat práci v Kanadě?

"Pokud si ji nezíská už tady, rovnou z Česka, tak je to velice obtížné. Jestliže tam někdo přijde, inženýr nebo jiný odborník, musí se obrátit přímo na skupinu lidí, kteří by ho mohli zaměstnat. A ty je dost těžké najít. K tomu je třeba mít dobrou angličtinu. A ti lidé musejí mít dobře sestavené resumé, které by mohli předložit."

A co studenti? Přicházejí tam taky?

"My na University of Alberta máme tzv. Wirthův institut pro evropská studia. Ten sdružuje studium pro Česko, Polsko, Rakousko, část Jugoslávie a myslím i Německo. Do tohoto institutu každý rok přichází jeden student z Prahy, který je vybrán ve speciálním výběrovém řízení. A dokonce i Společnost pro vědy a umění ho podporuje určitým finančním podílem na jeho stipendiu."

A tyto studenty a mladé odborníky se vám nedaří přitáhnout do pobočky vaší společnosti?

"Víte, to je těžké, protože my nevíme, že tam zrovna přijedou. A jestliže to je pilný student, tak studuje. A moc času nemá."

Edward Brabec bude hostem naší krajanské rubriky i za týden. Uslyšíte v ní o historii Českého a slovenského sdružení v Kanadě i o tom, co dnes českým exulantům v Kanadě nejvíc schází.