Faktor: Píšu jinak, než bych psal v Praze
V roce 2007 jsme se na Světu knihy v Praze mohli setkat s Janem Faktorem, německým spisovatelem, který ohlašoval vydání nové knihy Jiříkovy starosti o minulost. K termínu se ale stavěl opatrně, jako by tušil, že to bude trvat ještě 3 roky, než knihy spatří světlo světa v nakladatelství Kiepenheuer & Witsch. My se dnes u tohoto románu zastavíme v repríze rubriky Viléma Faltýnka z května roku 2007.
V rámci 13. mezinárodního veletrhu Svět knihy vystoupil v Praze německý spisovatel s českými kořeny Jan Faktor. Návštěvníkům autorského čtení představil svůj rozepsaný román Jiříkovy starosti o minulost, který se odehrává v Praze 50. a 70. letech minulého století. Podle publikovaných anotací se jedná o společensko-politickou kroniku tehdejší doby v Praze, protknuté světovým děním. Matka hrdiny románu je novinářka a dává malému Jiřímu pravidelné politické přednášky. Nejprve se ale autora zeptáme, co ho přivedlo do Německa.
"Já jsem se vystěhoval ke své ženě. My jsme se vzali v roce 1977 a v roce 1978 jsem tam odjel. Všichni mě litovali. Bylo to samozřejmě trošku riziko, protože jsem nevěděl, jak se tam budu cítit, ale bylo to pro mě osvobození. Já jsem v Praze politickou situací dost trpěl, tím kulturním i materiálním rozpadem, bolelo mě to, protože jsem měl Prahu rád. V roce 1972-3 jsem na Slovensku ve Vysokých Tatrách dělal nosiče, utekl jsem ze studia a šel jsem do Tater, chtěl jsem pryč z Prahy, do přírody, tak daleko a vysoko, jak to šlo. Praha mi tenkrát nedělala dobře. Že jsem se vystěhoval zrovna do východního Německa, to byla trošku náhoda, ale že jsem chtěl pryč, to náhoda nebyla."
Přivedlo vás k literatuře, ke psaní to cizí německé prostředí?
"Já už jsem psal před tím, ale vlivy tam byly německé, začal jsem číst věci, které bych tenkrát v češtině číst nemohl. Takže jsem se literárně vyvinul a píšu i dost jinak, než bych psal v Praze. Původně jsem psal něco jako prózu, ale taky trošku experimentálně, v Německu jsem začal konsekventně psát experimentální poezii. Pod vlivem vídeňské experimentální školy, německého dadaismu, a všechno to byly knížky ze západního Německa, které bych v Praze těško sháněl. Vlastně jsem toho nikdy skutečně nelitoval. Ta němčina mi v mládí, dětství nebyla tak moc blízká, i když jsem ji znal, u nás doma se mluvilo částečně německy. Ale já jsem v 60. letech samozřejmě miloval angličtinu, učil jsem se soukromě a četl jsem anglicky. Takže němčina jako řeč nebyla vůbec mým snem, byla důsledkem mého odchodu do Německa. Tam jsem ale zjistil, že mi ta řeč velice odpovídá. Svou systematičností, drsností, tvrdostí a možností jako experimentátor si s ní hrát."
Jan Faktor se v 70. a 80. letech ve východním Berlíně zapojil do okruhu ilegální kultury a psal experimentální poezii. Debutoval v roce 1989 sbírkou Jiříkovy pokusy o báseň. Tento zdroj tvorby se u něj vyčerpal před několika lety. Za rukopis svého prozaického debutu získal v roce 2005 Döblinovu literární cenu a rok nato román vyšel pod názvem Schornstein, což je autentické přijmení Faktorova dědečka. Společně se svojí ženou, psychoanalytičkou Annette Simon vydal Faktor v roce 2000 rovněž sborník esejů Cizincem ve vlastní zemi, v nichž oba zúročili své životní zkušenosti z východního sovětského bloku. Hrdinou připravovaného románu je opět Jiřík, autorovo alter ego. Odehrává se v Čechách, vyjde v Německu. Na jakého čtenáře Faktor více myslel, německého nebo českého?
"To je problém. Samozřejmě to píšu německy, protože teď už jsem německý autor, a pro Němce musím některé věci trošku vysvětlit, které bych tady zřejmě mohl vynechat. Ale zjistil jsem, že mladší lidi tady taky už plno věcí neví, nezajímají se o to, takže rozdíl v informovanosti o 60. letech není zas tak velký. To se musím nechat překvapit, jaká bude reakce."
O co v tom románu jde?
"Je to soukromý, velice privátní milostný příběh na pozadí české i světové politiky 60. let, a potom po okupaci v 70. letech. Je těžké to shrnout, jedná se vlastně o konflikty v jedné židovské rodině a o úsilí toho hrdiny Jiříka se z ní emocionálně osvobodit. Důležitá jsou v tom 60. léta i kulturní situace v Praze, a rozpad té kultury v 70. letech. Pro mě je důležité, aby i fakta byla přesná, takže se snažím, například teď když jsem v Praze, si věci ověřovat a dělám už měsíce různé rešerše, abych se dopátral, jak to skutečně bylo. Tenkrát se děly důležité věci, o kterých dneska nikdo pořádně neví. Například studenti demonstrovaly už v roce 1967. Šli ze Strahova do města s heslem: My chceme světlo. Protože oni jim na strahovských kolejích za trest, že nedodržují kolejní řád, vypínali světlo. A já se teď snažím zjistit, kam až došli. Už vím kudy šli, ale ještě nevím, kam až došli. A policie je zmlátila, samozřejmě."
Kdy váš román vyjde?
"Když to stihnu, tak příští rok, ale zatím vůbec nevím. On je z 90 procent hotový, ale ještě nevím, jak dlouho to budu přepracovávat. Já jsem dost pečlivý a perfekcionista, takže to dost těžko můžu odhadnout. Začátek, ze kterého jsem dneska četl, je už tři roky starý, toho začátku už mám třicet verzí. Já jsem hrozný, když se na to podívám znovu, vždycky něco přepracovávám. Tak se trošku bojím, kolik práce v tom ještě bude. Protože konec je teď úplně čerstvě napsaný, už mi chybí jenom dvě kapitoly, a to těžko můžu odhadnout. Moje Kolínské nakladatelství Kiepeneuer und Witsch o to má zájem, v tomhle bodu nemám problém, nakladatelství nebudu muset hledat, ale bude to možná ještě trvat."
