Antonín Kratochvíl v Mánesu představuje své Moskevské noci
V pražském Mánesu je od tohoto týdne vystavena unikátní kolekce fotografií světově uznávaného newyorského fotografa českého původu Antonína Kratochvíla Moskevské noci. Jedná se o fotografie moskevské zlaté mládeže, která se baví v prostředí exkluzivních nočních klubů nebo na pronajaté Stalinově jachtě. Soubor 69 snímků, který vyšel i knižně, má v Mánesu svou světovou premiéru. Sám Kratochvíl se do Prahy s výstavou vrací po čtyřech letech. Více už Milena Štráfeldová:
Antonín Kratochvíl dnes patří mezi neslavnější světové fotografy, získal řadu ocenění včetně tří cen World Press Photo, časopis American Photo ho zařadil mezi stovku nejvýznamnějších fotografů USA. S fotoaparátem se vydává na nejdivočejší místa planety, fotografuje válku v Afghánistánu i na Balkáně, genocidu ve Rwandě, pašeráky drog v Guatemale i vězení v Barmě. A podobně "divoký" je i jeho vlastní život:
"Já myslím, že ta perverzita a excesy rulling class tam vždycky byly, od Kateřiny Veliké přes Berju a tyhle podivné lidi, takže se vlastně nic nezměnilo. Jenom to dostalo jinou formu a možná právě jen tou jejich perestrojkou, tou novou demokracií, jsem se tam dostal i já, abych to vyfotil."
"Ano."
"To je obrovský rozdíl, fotky z Černobylu a fotky ze Stalinovy jachty..."
"Já si myslím, že to v podstatě všechno navazuje na sebe. Že to nejsou nějaké ojedinělé věci. Ta nedbalost i ty excesy, to jedno s druhým souvisí."
Setkal jste se ještě v jiné zemi s tak velkými extrémy?
"Jo, v Africe. Třeba Bokassa, který se nechal korunovat. Jeho lidi umírali na malárii, na různé nemoci, a on utratil čtyřicet milionů za zlaté křeslo na svou korunovaci. Takže tam je to ještě horší. Nebo Mobutu Sese Seco, to byli prostě ďáblové."
"No určitě! Já fotím s pocitem. Ty pocity jsou hrozně důležitý."
V těch fotkách ty pocity jsou. Jde o to, co vy sám tam prožíváte?
"To tam musíte prožívat, aby to tam bylo! Bez toho to nejde. Divák pozná, když máte určitý odstup, když se neponoříte pod tu hladinu."
Čím to, že černobílá fotka je v tomhle směru daleko výmluvnější?
"To bych neřekl. Já bych řekl, že ta barva je taky výmluvná. Třeba tamta fotka, jak je ten zajíček, tak to pozlátko toho zajíčka a za ním ten sešlej barák, kterým vlastně oni vybudovali tu fantazii..."
"Antonín fotil snad všude po světě. Marně vzpomínám na kontinent, kde nefotil, a nic mne nepadá."
O něm se říká, že je nejslavnější český fotograf, působící v zahraničí. Totéž se ovšem třeba říká o Josefu Koudelkovi...
"Já tohle nemám rád. Prostě nejsme ve sportu, kde se to měří na setiny, metry a tak dále. Antonín určitě patří mezi největší osobnosti současné světové fotografie."
Co je pro jeho fotografie typické?
"Obrovská empatie a vhled v tom místě. Já uvedu jeden příklad. On se dostal k nějakému konfliktu v Africe a většina reportérů tam přijela v drahých džípech, v perfektním oblečení. A on přišel na místo, byla tam vesnice, on se na ni podíval a nechal tam za pár dolarů objednat cihly a maltu. To jim tam věnoval a ti lidi mu najednou řekli: Antoníne, když budeš něco potřebovat, tak tě kamkoliv vezmeme. Což u těch drahých štábů vůbec nevyšlo. V tom je ten jeho vhled a ta fantastická empatie a pokora. On to zažil sám, v 70. letech klesl na to nejhlubší dno, které vůbec lze poznat. A dodneška to má v hlavě a ví, že tak to prostě v životě je."
Hodně se mluví o české humanistické fotografii. Je v jeho fotografiích něco, co by se dalo nazvat tím českým okem?
"Určitě, je to třeba soubor Broken Dream, Rozbitý sen, který byl vystavený v r. 1997 na Pražském hradě. Tam je to jednoznačné. Ať ale vezmeme věci z Afghánistánu, z Iráku, ze Rwandy, ze zlatých dolů na Kamčatce, tam všude je člověk a všude je vidět ten humanismus, který jeho fotografii doprovází."
