Z Česka jsem vlastně nikdy neodjel, říká světově proslulý exilový fotograf Antonín Kratochvil
Výhry v prestižní světové fotografické soutěži World Press Photo, fotografické reportáže pro New York Times, Newsweek nebo Paris Match i knihy se snímky z celého světa - to vše má na svém kontě český fotograf žijící v New Yorku Antonín Kratochvíl. Dnes patří mezi nejuznávanější světové dokumentaristy. Jeho dráhu v dnešní rubrice přiblíží Milena Štráfeldová.
vyprávěl nedávno Antonín Kratochvíl v New Yorku našemu kolegovi z anglické redakce Radia Praha Ianu Willoughbymu. "Nesprávný" třídní původ mu cestu k fotografii zpočátku zkomplikoval:
"Já jsem vždycky chtěl být artist. Nemohl jsem se ale dostat na školu jako druhořadý občan, s historií naší rodiny. Tak jsem dělal v továrně. To by mi ale nijak nevadilo, spíš ta nesvoboda, to šikanování. Já jsem četl hodně knih o svobodě, spiritualitě a tak. Tak jsem potom v r. 1967 odešel."
Teprve v exilu se mohl začít fotografii věnovat naplno:
"Já jsem nikdy nevěděl, že budu fotograf. I když jsem vyrostl kolem fotografie, pomáhal jsem otci v temné komoře a poznal jsem ten proces. Holanďané se mne zeptali, co bych chtěl dělat. To bylo výborné. Bylo to poprvé, co se mne někdo zeptal, co bych chtěl dělat. V komunismu mi říkali, co mám dělat, a tady se mne poprvé zeptali, co bych chtěl. Já jsem říkal, že bych chtěl studovat na Akademii. Tam byl Vojta Dukát, tak mi pomohl, že jsem si půjčil kameru od jednoho Brňáka. Moraváci byli důležití k tomu, abych se dostal k fotografii. Pak jsem se tam dostal."
V Holandsku vystudoval na Akademii Gerrita Rietveltda, která zdůrazňuje především tvůrčí svobodu svých studentů. Pak Antonín Kratochvíl zamířil do Spojených států:
"To bylo těžké, protože já jsem tam přijel s tím mým černobílým portfoliem z Holandska, a oni mi říkali: to je dobrý, ale my tady v Hollywoodu černobílou fotografii nepoužíváme. Tady se dělá jedině barva! Naštěstí jsem ale potkal německého uměleckého ředitele z jednoho časopisu a ten se nade mnou smiloval. Vzal mne k sobě do kanceláře, abych byl jeho asistent. Tam jsem propracoval konečně k barvě, asi rok jsem tam pracoval a pak jsem šel na volnou nohu."
Od 70. let se začal věnovat především dokumentární fotografii. Jako dokumentarista se vypravil na místa ekologických katastrof i válečných konfliktů, fotografoval zánik deštných pralesů v Jižní Americe, válečný konflikt v Iráku, vězení pro drogové dealery v Barmě i dětské pouliční gangy v Mongolsku. Zachytil ale i celebrity jako anglického zpěváka Davida Bowieho nebo francouzské herce Jeanne Moreau a Jeana Reno. Kurátor fotografických sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Jan Mlčoch však zdůrazňuje, že jeho hlavní téma jsou právě největší světové hrozby:
"Pro nás je nejzajímavější na jeho fotografii to, že jako reportér navštěvuje nejrůznější místa ve světě, kde dochází k těm nejtěžším konfliktům. Jde skutečně na místa, kde jsou ohroženy nejen samotné lidské životy, ale civilizace jako taková. Konec konců jeden velký soubor jeho prací se jmenuje Přežít, kde se zabývá skutečně tématy přežití lidstva."
Za své fotografie získal Antonín Kratochvíl řadu prestižních cen. Například ceny World Press Photo získal už tři, v letech 1997 a 2003, kdy ji dostal dokonce hned ve dvou kategoriích. Celé cykly fotografií publikoval v knihách jako Broken Dreams o dvaceti letech válečných konfliktů ve východní Evropě nebo Supravvivere, kde se věnuje již zmíněnému přežití lidstva. Další kniha Vanishing je výsledkem dlouholeté práce na místech, kde nenávratně mizí příroda, a v knize Persona zase ukazuje známé osobnosti i zcela neznámé lidi. V Česku v roce 2003 vyšla monografie o Antonínu Kratochvílovi a po roce 1989 tu proběhlo i několik velkých výstav. Sám Kratochvil se do Česka opakovaně vrací.
"Snad se zas jednou vrátím, nebo jen na chvilku... Já nechci někde sedět, já chci být prostě všude, tam, kde se mi zrovna líbí. Já jsem asi nikdy neopustil Česko. Já jsem tam vždycky byl, ve vzpomínkách. A pak, když jsem se nakonec mohl vrátit do svobodného Česka, tak to byl pro mne úplný ráj. Já se nemusím stěhovat zpátky, já jsem vlastně nikdy neodjel."
Proto se mu také nelíbí označení Čechoameričan:
"Já jsem o tom přemýšlel, co to znamená, jestli jsem Čechoameričan. Hamburgery nejím, ty nemám rád, a co se týče americké kultury, pup culture, tak ji vidím jako každý. Ale jestli jsem Čech? Vždycky budu Čech. Mně se nelíbí, když mi někdo říká, že jsem Čechoameričan. Pro mne je to dost cizí. Já jsem Čech žijící v Americe. To je ale prostě ten koncept komunismu. Když oni řeknou emigrant, tak je to v podstatě i nadávka."
Svůj projekt Persona Antonín Kratochvíl v Česku vystavil ve vlacích, v Národním muzeum fotografie v Jindřichově Hradci zase v roce 2007 vystavoval fotografie z moskevských nočních klubů.
