Na Chodsku se udržely tradice, které jinde v Česku zmizely už před sto lety
Vítám vás u dalšího dílu našeho pořadu Ach synku, synku. Zahajujeme v něm putování po folklorních regionech Čech, Moravy a Slezska. Dnes navštívíme Chodsko, jeden z posledních českých regionů s dosud živým folklorem. Pořad vznikl ve spolupráci s Národopisným oddělením Národního muzea v Praze, kde právě probíhá cyklus přednášek, hudebních a tanečních představení z jednotlivých regionů Česka. Ze studia Radia Praha vás zdraví Milena Štráfeldová
Řekne-li se Chodsko, většina z nás si asi představí Jiráskovy Psohlavce se vzpurným sedlákem Kozinou, chodské koláče, případně chodského dudáka. Jaký je ale region, o kterém jsou první zmínky už z počátku 14. století? Psali o něm už Dalimil ve své kronice, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben nebo Jindřich Šimon Baar. Kreslil tu Mikoláš Aleš. Chodskem se ale zabývají etnologové dodnes. Jiřina Langhammerová z Národního muzea v Praze na Chodsko pravidelně zajížděla při výzkumu tamních proslulých krojů:
Čím to bylo, že právě tam se tradice uchovaly?
"Je to asi zřejmě tím, že zdejší obyvatelstvo je velice konzervativní. To už můžeme vysledovat v té kozinovské tradici. Kam chodili národopisci v 19. století? Chodili i na Chodsko, kde objevovali původní českou kulturu. A možná, že to zase druhotně v nás Chodech podnítilo zájem o vlastní kulturu. Navíc je to kraj zemědělský, kde jsou lidé vázaní na region. Takže i to dělá hodně."
Vy jste ale trošku zpochybnil, že by Chodové byli opravdu Češi. Jaký je vlastně jejich původ?
"To je právě to, co nikdo neví. Možná jsme, možná jsme Poláci, východní Slováci, Lužičtí Srbové, ale myslím si, že od doby stěhování je to asi tak dávno, že ať jsme přišli odkudkoliv, nebo ať už jsme na Chodsku prostě byli - což je také možné, ale není prokázána kontinuita s někdejším tamním obyvatelstvem - tak tam jsme už od té první zmínky z r. 1309 do dneška."
"Když se podíváme na tzv. Horní Chodsko, tak to jsou zvyky víceméně světské. V sobotu 13. března začíná masopust, který trvá do úterka. A i když je to částečně obnoveno, pořád je v těch lidech něco zakořeněno. To je na celém Chodsku. Teď poslední dobou se dá říct, že je to obnoveno, ale není to původní tradice. V některých vesnicích je to ale původní. Jsou to dětské obchůzky, mikulášské obchůzky, na Velikonoce dětské obchůzky, takzvané drkání. To je koleda, která funguje dodnes. I já jako malý chlapec jsem chodil, protože Chodsko bylo zase natolik konzervativní, že tam v základní škole v Mrákově, kam jsem chodil, byla běžně náboženská výuka. Takže škola se přizpůsobovala tomu, abychom chodili o Velikonocích s drkačkami. Ne nějak zásadně, ale třeba o deset minut se zkrátilo vyučování. Těch zvyků je spousta. Jsou to poutě, tradice nošení krojů..."
Při jaké příležitosti?
"To je právě to! Řada žen dodnes nosí kroj jako součást všedního oblečení. Na léto si přistřihnou rukávy, aby se v tom cítily pohodlně. Co je ale důležité, ten kroj podléhá liturgickému kalendáři. Teď je období masopustu, takže kroje jsou barevné, ale od Popeleční středy až do Velikonoc, to znamená v období půstu, stejně jako třeba v období Adventu před Vánoci, se oblékají černé kroje nebo tmavé kroje."
"To je kroj, to není uniforma, takže je tam ponechán obrovský prostor k tomu, jak se ta žena chce líbit, jak se chce zdobit. Ženský faktor tady hraje hrozně důležitou roli. Takže určitě černý, určitě nějaký slavnostní nebo několik slavnostních, kroj na tancování, což mají tady děvčata, nebo jeden těžký kroj, ten je sváteční. Jsou kroje smuteční. Ten prostor pro ženskou zdobnost je tam určitě ponechán."
A píseň Mrákovská věž v podání folklorního souboru z Mrákova nás přenesla do této typické chodské obce. Zpěváky a tanečníky z Mrákova jsem v pražském Musaionu zastihla pouhý den před letošním masopustem. Jak se slaví právě v Mrákově, vysvětluje Josef Nejdl jako tamní rodák:
"Mrákov není lokalitou, kde by byl masopust silně zakořeněn. Já jako malý kluk si pamatuji, že jsme akorát chodili honit maškary. Takže ten obřadní proces ukončení období hojnosti, kdy se pochovává basa a masopust, tam není tak patrný. Tam jenom chodila obchůzka maškar, už ne v úterý, ale třeba v sobotu, tak jak mohou lidé z práce. A pak nastává půst. Třeba závodní stravování v místním družstvu nebo školní stravování respektuje Popeleční středu, že je třeba bezmasý pokrm, ale to je tak všechno. Kdybychom chtěli zažít masopust, museli bychom do Postřekova, kde, byť obnovený ze 60. let, navazuje na tu původní tradici. Končí období hojnosti a obřadně se pochová Masopust. On se oběsí, což je sice netradiční, ale budiž. Přečte se tam velký rozsudek nad Masopustem, kde se natvrdo se všemi jmény vyjmenují všichni možní hříšníci, všechny prohřešky. Je to taková svým způsobem morální policie. Ale i tam je vidět, že je to zábava vyloženě lidová, její původ je snad až v antických saturnáliích. Jinak by nevzniklo přísloví: teprv svatý Martin ukáže, co masopust dokáže. Když si to spočítáte, tak na Martina je po masopustu devět měsíců."
"Těžko bychom zase hledali typické maškary. Ty typické maškary byly málokdy. Ano, našli bychom třeba kobylu, symbol plodnosti, medvěda a tak dále. Ale masopust ve 20. století se soustředí na takové doslova lidové bláznění, lidové veselí. Takže tam se formou masek pranýřují různé nešvary. A jak se nám zmenšuje svět, jak pořád postupuje globalizace, tak se ta parodie nevztahuje pouze na region, ale i na celou Evropu a celý svět. Tenkrát byla aféra Billa Clintona s Monikou Lewinskou, tak se tam zrovna tohle pranýřovalo. Byla tam maska Saddáma Husajna, ale byli tam třeba i naši nádražáci, kteří kdysi stávkovali, tak se tam parodovali. Takže v tomto duchu se to odehrává. Letos nás čeká volební rok, všichni jsou naštvaní na politiku, tak jsem sám zvědav, co tam uvidíme."
A váš další velký svátek, posvícení, jak to probíhá?
"Posvícení v zásadě vychází ze zemědělského roku jako oslava úrody. Končí veškeré polní práce, je tu zase hojnost, tak se oslavuje. To posvícení na Chodsku, tím jak ustupuje zemědělství do ústraní a stává se z něj velkovýroba, není až tak velké a tak významné, jako třeba tady ve vesnicích kolem Prahy. Tady jsem se setkal s tím, že má obrovský význam. U nás třeba má daleko větší význam pouť, protože náš kraj je velice religiózní. Takže pouti jsou hojně navštěvovány."
/Langhammerová/ "Já jsem tam sama koncem 70. a začátkem 80. let jezdila asi deset let na výzkum krojů, dlouhodobě jsem tam pobývala, a to byla ještě docela jiné. Přeci jenom ta generační vlna v tu dobu končila. Byli to lidé, kteří celý život chodili v krojích, když ale pak šli třeba do škol nebo do práce do Domažlic nebo do jiných měst kolem, tak ty kroje přes den odkládali. Ženy zjistily, že už jim to vlastně není tak pohodlné, a už mi řekly: "V těch flámiškách nám v létě bylo horko a v zimě zima." Takže se to pomalounku měnilo, ale zůstaly tam jednak tradice, třeba masopustní. Ne tak rodinné, například svatby, to tak v 50. letech skončilo. Ale některé místní tradice tohoto typu, třeba slavné mrákovské Boží tělo, protože dnes ožily i tradice náboženské. Z toho se také potom vyvinul ten taneční soubor. To není běžný městský soubor, jako známe v Praze a ve velkých městech, ale je to vlastně seskupení nejlepších zpěváků a tanečníků z obce."
"Mrákov je krojové zázemí celého Chodska. V Mrákově žila rodina Bílků. Bílkovi byli dvě nevdané paní a jejich bratr a ty paní byly vyšívačky, švadleny, prostě takové nositelky oděvní tradice. A proto právě v Mrákově jsou ty kroje nejkrásnější. Tradice je v tom, že ty ženy si netroufají samy něco vymýšlet. Když měly nějaký nápad, šly se vždycky poradit k těmto ženám, a ty jim řekly: "Radši to nedělej, takovou bídu nemáš, aby sis tam musela dát plátno." Čili ony to držely velice silně, navíc byly vynikající vyšívačky, a nejen vyšívaly, ale také předkreslovaly vzory. Tamní kroj není tolik vyšívaný, mají vyšívané šátky, a potom mužské košile a třeba ještě části šněrovačky. Není to tak silné, ale přeci jen na to velice dbaly. Tak třeba za naturální odměnu, několik vajíček, jim předkreslily vzor a pak hlídaly, jak to ženy vyšily. Takže ty mrákovské kroje jsou úžasné. Už vlastně Božena Němcová popisovala kroje z Mrákova, protože tam pobývala. Je to velká selská vesnice a velice tradiční. Čili jak ten kroj vypadá? Dejme tomu ten slavnostní: začneme od toho hlavního, to znamená červené sukně, tzv. šerky. To je vrapená vlněná sukně a pod ní několik spodniček, takže je krásně široká. Pod tím má žena na sobě na hrudníku rukávce, to je košilka s vydutými rukávy, které jsou speciálně natuho škrobené, takže jsou vytažené až k lícím. Také se jim někdy říkalo lícata. Přes to je živůtek, lajbík mu říkají. Je to měkký živůtek z červeného sukna nebo brokátu, na zádech vyšívaný penízky v krásné sestavě. Je ale zajímavé, a to je na krojích obecně, že tato krása většinou není vidět, protože se převrství dalšími krásnými věcmi. Takže tady jsou to ještě dva šátky přes prsa, jeden tylový, který je krásně vyšívaný. Ten nikdo nevidí, jenom u krku, a přes něj dražší šátek, ten byl kupovaný, brokátový, s třásněmi. A přes přední část sukně se klade zástěra zase z brokátu, to je takový speciální pruhovaný vzor s květinami, který se tam nosí. Ty ženy umí - protože jsou různé příležitosti, třeba na smutek, na pohřeb, nebo zase na svatbu nebo do kostela - si to barevně sladit, takže je to vždycky velice krásné. A aby se ta barevnost jaksi utlumila, tak na hlavě je šátek, který není barevný, ale černý. Má ale krásně vyšívaný cíp, který si zase kladou přes jedno rameno dopředu. Je uvázaný zase přes něco, co není vidět, přes nádherný kostěný hřeben, který si zasouvají do účesu. Přes něj se to uváže, takže hlava dostane takový hranatý tvar. Ta nádhera ale není vidět. To je jim jedno, ony to ale mají na sobě. V tom je ta kultura oblečení. A červené punčochy, butky - dneska už je ženy nenosí, to ale byly takové měkké botičky, vykládané barevným suknem"
"Ti muži /s ženami/ tvoří dvojici. Žena je do červena a muž je tmavomodrožlutý. Takže je to nádherně vybarvené. On má bílou košili, tmavomodrou vestu, žluté kalhoty koženky a mládenci mají bílé punčochy a pánové vysoké holiny. K tomu čepice vydrovka, dlouhý kabát, a pak jsou ty další díly, které jsou obřadní."
Pořizuje si dnes někdo takový kroj? Je nějaká renesance krojů?
"Oni to nepotřebují, protože dnes se už kroje tolik nenosí. Tam je zázemí a zásadně si nepotřebují pořizovat nové kroje. Možná pokud by chtěli nějakou novou košili, doplnit nebo dětem ušít, tak je tam jistě ještě několik vyšívaček. Znám třeba situaci v nedaleké vsi Postřekov. Když je masopust, tak mi jedna tamní švadlena říkala: "Já mám celé dva měsíce plno práce, protože musím šít, aby to bylo nové." Čili se to řící na běžné záležitosti, třeba taneční zábavy, kdy se nenosí ty nejslavnostnější kroje. Nebo přijde nová generace, nová děvčata..."
To jsem právě myslela. Znám situaci na jižní Moravě, kde je běžné, že v určitém věku se skutečně každému pořizuje kompletní nový kroj...
Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku synku končí. Představili jsme vám v něm folklorní region Chodsko. Příště se vypravíme na opačný konec Čech, do severočeského Podještědí. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová.
Foto: Barbora Kmentová a Milena Štráfeldová
