"Když má sedlák po žněch" - dožínkové slavnosti našich předků

Senoseč, foto: www.folklorweb.cz

Vrcholí léto a to pro naše předky znamenalo i vrchol hospodářského roku - dobu žní. Svištění kosy ve zralém obilí, vázání snopů, stavění panáků na poli - to vše ve spěchu, aby úrodu nezničila letní bouřka. A úleva, když se obilí dostalo včas pod střechu. Po vší té těžké a namáhavé práci pak následovala oslava, dožínky. A právě těm se budeme s dr. Františkem Synkem věnovat v dnešním pokračování našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. U poslechu vás vítá Milena Štráfeldová:

V kalendáři polních prací, který se rok co rok opakoval, žním ale předcházelo ještě jedno důležité období: senoseč. A i s ní byly v tradiční lidové kultuře spojeny dávné zvyky - a samozřejmě také zpěv. Sekáči vyráželi brzy ráno a zpívali tzv. kosecké písně. Ty se například na jižní Moravě uchovaly při kosení luk dodnes:

"Kosení luk, to je vlastně druhá polovina měsíce května a je s ním spjata především folklorní písňová tradice. Je to záležitost vyloženě pracovní, kdy se kosci scházeli brzy ráno na lukách a kosili. A právě píseň jim v té namáhavé práci pomáhala. Byly to vlastně zrytmizované písně, které jim pomáhaly udržet tempo. Oni šli za sebou v určitém rozestupu, každý měl zabrán ten pokos, to znamená metr, metr dvacet šťavnaté zelené trávy. A tím, že zpívali, udržovali určitý rytmus kosení a postupovali přes celou louku na druhý konec. To bylo brzy ráno, sekali tak do sedmé, osmé hodiny, než vysvitlo pořádně slunce a začalo pálit. Pak přišly ženy, děvčata, obracely seno a už se začala další fáze dne, kdy se seno rozhazovalo na sušení.

Senoseč, foto: www.folklorweb.cz
To bylo spojeno s pohrabováním, a tedy i se zpíváním."

Já jsem si všimla, že tento zvyk kosení luk se na některých místech hlavně na Moravě zase obnovuje. Je to tak?

Je to v podstatě slavnost, která navazuje na prastaré tradice. Je to spojeno s různými soutěžemi, samozřejmě i s občerstvením, které tam ženy přinášejí. Jsou to většinou škvařenice, pití a s tím spojené zajímavosti."

A teď se dostáváme k tomu hlavnímu tématu, dožínkám. Těm samozřejmě předchází celé období žní. Já jsem si udělala malý průzkum a podle něj jsou dvě data, kdy se začínalo na různých místech se žněmi. Říká se třeba, že sv. Markyta hodila srp do žita a jinde se zase začíná žnout až na Vavřince. Jsou se začátkem žní spojeny nějaké zvyky? Předcházelo jim něco?

Dožínky

"Ten rozdíl mezi červencem a srpnem spíš souvisí s polohou, to znamená, že v těch nížinných krajích, na Hané, na Slovácku, v jižních Čechách začínaly žně dřív, nežli v těch podhorských nebo horských krajích. To bude zřejmě ten základní rozdíl. Je ovšem jeden zvyk, který se všemi těmito pracemi souvisí, a byl myslím i na začátku žní: všichni, než začali s prací, se společně pomodlili. To byl takový vstup do té práce. Bylo to poděkování za úrodu, kterou právě přicházejí sklízet, a také přání, aby tu práci dokončili ve zdraví a sklidili včas do sýpek. Proto byly dožínky původně spíš slavnost rodinného charakteru. Jedna rodina nebo jedno hospodářství ukončilo žně touto slavností. Byla to jednodenní, spíše večerní záležitost. Na druhý den se už pracovalo zase pro jiného hospodáře, pomáhali sousedi a vraceli výpomoc tímto způsobem."

Někdy se ale nebe nad polem zatáhlo, přišla bouřka, krupobití, a hrozilo, že bude po úrodě. Tehdy nastupovala lidová magie a pradávné zvyky, které měly hrozbu zničené úrody zažehnat. Troubilo se například proti mrakům:

"Většinou to měli na starosti starší lidé, kteří zůstávali o žních ve vsích. Jinak všichni, kdo mohli, včetně dětí, pomáhali při žních, protože to byla největší a nejtěžší práce během roku. Nejstarší ale zůstávali ve vsích, a pokud se blížilo nějaké nebezpečí, déšť nebo nedej bože dokonce krupobití, tak se zažíhaly svíčky hromničky, zvonilo se, pastýři troubili, dokonce se i zpívalo na návrších nade vsí proti mrakům, aby je odehnali a ochránili si úrodu."

Dožínky
My to asi všichni známe z Babičky Boženy Němcové, kde jsou dožínky velmi hezky popsány. Jak ale vlastně vypadaly? Jak ta slavnost probíhala?

"Ženci skončili práci na poli, zase se rozžehnali a z té poslední části pole vzali klasy a udělali z nich kytici. Ty kytice i tzv. dožínkové věnce jsou různého tvaru, od klasických věnců až po různé kopule doplněné polním kvítím. Dokonce u nás na jižní Moravě se dává nahoru pozlacená makověnka a další atributy, které ten věnec dokrášlují.A s věncem a s muzikou přicházejí k domu hospodáře a předávají mu tento symbol žní. Samozřejmě během staletí vývoje se přidávala říkání, poděkování, přání, vystupovali ženci i žnečky, malí chlapci jako vodáci přinášeli občerstvení, tedy baňky s vodou. Každý měl svoje říkání a vlastně tyto písňové i slovesné formy vytvořily slavnost dožínkovou."

A jak taková dožínková slavnost vypadala, popsal v rodinné kronice Rok v naší chalupě na severní Moravě v 1. polovině 19. století Jakub Lolek:

"Pole osmutněla, humna oživla. Je po žních. Chalupa slaví dožatou. Ze zbylých květin smíchaných s klasy obilnými upletený věnec pověsil se v síni ke stropu. Když poslední snop obilný byl do stodoly uložen, slavíval se "věnec" (dožatá, dožínky, obžinky). Žnečky s čeledí upletly veliký věnec z obilných klasů i různého kvítí, hospodyně napekla koláčů, hospodář objednal vědro, dvě piva, a nyní se hodovalo, zpívalo a při harmonice juchalo, skákalo, tancovalo dotud, pokud v sudu bylo trochu moku. A až nádoba byla prázdná, teprva se veselosť, někdy hodně pozdě, pomalu rozcházela. Obyčejně slaveny v sobotu a pro žence a chasu ten večer býval jako národním svátkem v jedné rodině, neboť hospodář s hospodyní tehdáž v ničem k snědku i k pití neskrblili a své žňové pracovníky dobře obmyslili."

Dožínkami ale hospodářský rok nekončil, protože krátce nato začínalo zase vinobraní. A to zvlášť u vás na Moravě je určitě spojeno se spoustou lidových zvyků.

To byla podobná záležitost jako u dožínek, dost tam fungovala sousedská nebo rodinná výpomoc. Vinohrady se musely sklidit velmi rychle, a jakmile se hrozny sklidily do vinných sklepů a lisoven, začalo jejich zpracování. A současně s tím už byla vlastní slavnost vinobraní, slavilo se ukončení úrody. Tato slavnost se pořádá obvykle na návsi, poblíž nějakého tanečního prostranství. Je spojená s různými zvyky, humornými scénkami ze života nebo ze služby hotařů, a pak to všechno pokračuje v závěru dne taneční zábavou. Zase je tu věnec, vytvořený z hroznů, ten nesou dva chlapci na dlouhé tyči a ten hrozen je velký třeba až metr."

Vy jste se zmínil o zarážení nebo zarážání hory. Je možné tento zvyk někde vidět?

"Určitě. Koncem srpna ve všech větších vinohradnických vesnicích, jako jsou Prušánky, Bzenec, Svatobořice, Kyjov, tam všude se tyto slavnosti pravidelně konají a bývají velmi často navštěvovány."

Pane doktore, mluvili jsme o senosečích, o dožínkách, zarážení hory i o vinobraní. Kam ale můžeme posluchače nasměrovat, kam je pozvat, kde by tohle všechno mohli vidět?

Budou tam skupiny a folklorní soubory z širšího okolí a budou tam právě ty tradiční dožínkové zvyky, o kterých jsme se bavili. Bude to slavnost ze slováckého prostředí, s velkým vozem, který pojede pro hospodáře, s předáváním věnce a s taneční zábavou a různými scénkami, které jsou s tím spojeny. V podobném duchu, i když s jiným charakterem - bude to valašský folklor - budou 26. srpna dožínky ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Pokud jde o zarážání hory, tak bych doporučoval Dolní Bojanovice. Tam bude zarážání hory 27. srpna, a pokud se bude někdo chtít podívat na další, tak možná v Prušánkách i jinde na Slovácku, kde zarážání hory bude určitě pořádáno."

I v srpnu samozřejmě pokračují velké folklorní festivaly. Můžeme zmínit alespoň některé z nich?

"V srpnu je největší počet folklorních festivalů. Já bych zmínil tři, které jsou v českém prostředí. Je to Písek, který začíná 16.8. a pokračuje do 20. srpna. O týden později začínají slavnosti v Červeném Kostelci a Dudácký festival ve Strakonicích. Jsou to mezinárodní folklorní festivaly a myslím si, že i Písek, Červený Kostelec nebo Strakonice stojí za to navštívit."

Já bych to velmi doporučila, protože konečně jsou nějaké festivaly i v Čechách! Stále mluvíme o folkloru a lidovém umění na Moravě, tak konečně můžeme pozvat i do českého prostředí. Já Vám děkuji.

Jiřina Langhammerová
A i tentokrát v našem cyklu Ach synku, synku přivítáme hosta. Dnes je jím jedna z největších znalkyň lidové kultury v Česku, odbornice na lidové kroje a ředitelka Národopisného oddělení Národního muzea v Praze Jiřina Langhammerová. A i jí položíme otázku, co jí vlastně k folkloru a lidové kultuře přivedlo:

Já bych se vrátila ještě do těch prvopočátků. jak to bylo doma? Zpívalo se u vás?

"My jsme z velmi hudební rodiny, tatínek byl vynikající hudebník, houslista, už od svého mládí vedl velké orchestry. On pochází z Nové Paky, ze zázemí muzikantského a hereckého. My jsme vyrostli v muzice. U nás se neustále hrálo, zpívání byla samozřejmost. Ne že bychom zpívali kolem stolu při loupání brambor, to ne. My jsme byli pražská měšťanská rodina, ale pěstovali jsme muziku, kvarteta u nás hrála pořád, každou neděli návštěvy a už to drnčelo. Jiřinka hrála na piano, protože my jsme byly takové předvádějící se děti. Vždycky jsem zpívala ve škole na besídkách a to s člověkem roste. Takže když jsem se v patnácti postavila na jeviště, tak to bylo samozřejmé. Potom jsem ve Strážnici získala i nějaké velké ceny a to, když vám pět tisíc lidí tleská, pak už berete jako samozřejmost."

Co vás přivedlo ke studiu právě lidových krojů?

A zase jsem měla velké štěstí, že jsem se dostala do Národopisného muzea, kde pracovala druhá silná osobnost z hlediska vědy, paní docentka Drahomíra Stránská, která napsala druhou ohromnou knihu o krojích. To byly dvě moje veličiny, podle kterých jsem se řídila ve svém studiu, a nelituji toho, protože díky tomu zázemí jsem se dostala do Národního muzea, kde je největší česká sbírka krojů a krojových součástí. Je toho osmdesát tisíc kusů, to je nepřeberné množství. Pocházejí z České republiky, ze slovanských zemí i z Evropy. Já jsem tady víc než třicet let, za tu dobu vezmete každou tu věc do ruky třeba pětkrát, ne víckrát. Jenomže se vám vytvoří taková vizuální paměť a to je nenahraditelná věc. A když pak vybíráte věci třeba na výstavu, tak víte přesně, že chcete tento jeden fěrtoch, tuto zástěru, tento šátek. Ne ten druhý, tento! Protože ne všechny věci vyzařují stejnou emoční sílu."

Já bych měla připomenout, že vy například v Cedar Rapids ve Spojených státech pomáháte rekonstruovat kroje, které si odtud odvezli čeští vystěhovalci. Objevila jste tam něco zajímavého, co vás překvapilo?

"Oni si tam tu rekonstrukci dělají, a to je docela zajímavé, někdy dost ošidně. Oni to možná trošku chápou jako kostým, občas k tomu přidají nějaký štras nebo nějakou ozdobu, která by se tady v odborném názoru nesnesla. A pak - oni to chápou jako národní kroj, ne jako regionální odkaz, takže jim je někdy jedno, když mají zástěru z Piešťan, k tomu rukávce z Vlčnova a třeba nějaký věneček z první republiky. To prostě člověk musí chápat. A právě v Iowě, v Cedar Rapids, kde je české a slovenské muzeum, jsem jim ty kroje dokumentovala. Vyčistila jsem je nejprve po té stylové stránce, co k čemu patří. Takže jsem tam nějakou dobu asi dvakrát působila. Na tom je právě dojemné, já jsem tu přehlídku zažila, že ono je jim úplně jedno, jak to mají na sobě, ale cítí se v tom jako Češi. Já jsem tam měla i seminář, oni za mnou chodili s těmi kroji v kufrech, co k čemu patří, a velmi pokorně si všechno zapisovali. Jestli to tak nosí, to nevím. Nosí si to, jak se jim to líbí, ale byli dojemní, vděční, a bylo to opravdu úžasné.

A nám nezbývá, než se s Vámi rozloučit. I dnešní pořad z folklorního cyklu Radia Praha připravili etnolog a šéfredaktor časopisu Folklor František Synek a Milena Štráfeldová. Celý cyklus najdete i na internetu na naší obvyklé adrese www.radio.cz.