Vzpomínky na 17. listopad - Luděk Frýbort

Do 20. výročí studentského průvodu, který 17. listopadu 1989 odstartoval pád totalitního režimu v tehdejším Československu, chybí už jen hodiny. Dnes proto vysíláme poslední část našeho malého seriálu, ve kterém čeští exulanti vzpomínají, jak rok 1989 a konkrétně listopad prožívali oni - Ve Spojených státech nebo v Kanadě, V Austrálii nebo Velké Británii. Tentokrát se Milena Štráfeldová zeptala exilového publicisty a spisovatele Luďka Frýborta z německého Hannoveru:

"Byla samozřejmě předehra, když padala Berlínská zeď a když jsme tady na hranicích vítali trabanty v oblacích dýmů. Pak jsme byli neustále u televize, německá televize všechno přenášela a my jsme tu nadskakovali a drželi palce, protože víc se dělat nedalo. Potom, když režim padnul, jsme tu s velkým entuziasmem zakládali Občanské fórum a všelijak jsme se scházeli a radovali. Byla velká snaha nějak pomoci a to bylo první zklamání, že o to nebyl zájem."

Kdy jste se pak poprvé dostal do Česka?

"To bylo začátkem dubna r. 1990. Ještě se pamatuji, jak jsem byl na hranicích ohromen, že vidím český státní znak a placaté čepice zelené barvy, a pojala mne trošku hrůza."

Skutečně ještě v té době jste měl obavu, že by se mohlo něco stát?

"Ne, ne, ne. To nebyla obava, to byl jakýsi zvířecí instinkt. Jen proboha pryč odtud!"

Přesto jste přijel...

"Přesto jsem přijel. To ale bylo běžné mezi námi. Najednou jsem na Šumavě viděl československý hraniční patník a k tomu byla hrůza se přiblížit."

Jaký byl váš první dojem po deseti letech emigrace?

"Když pominu žlutošedivé čmoudy v Dubí a tak dále, tak hlavní pocit byl úžasná vstřícnost a úžasný zájem a pochopení mezi všemi lidmi, které jsem navštívil. Navštívil jsem svou bývalou práci a byl jsem okamžitě obklopen nesmírným zájmem a přátelstvím. To bylo velmi kladné."

Vy už jste se zmínil o tom, že vás jako exulanty zklamalo to, že o vaše zkušenosti nebo pomoc bezprostředně po listopadu nikdo moc nestál. Co ale teď, dvacet let poté?

"Tady se něco splnilo a něco nesplnilo. Po materiální stránce se to celkem nevyvinulo nejhůř. Co se ale naprosto zanedbalo, byla obnova morální. Já si ještě pamatuji na volby v r. 1996, když paní Hromádková přišla s heslem "Nejen prosperita, ale i morálka". Tehdy bylo mnoho povýšených řečí o planém moralizování a dnes vidíme, že by ta země a ten národ moralizování nesmírně potřebovaly. Každý zhruba ví, co se dělá a co se nedělá. Teď jde jenom o to, aby se tento nepsaný kodex stal vodítkem v běžném životě."

A pokud bychom to tedy na závěr jednou větou shrnuli, zdá se vám, že vývoj v Česku je spíš zklamáním nebo spíš vede ke spokojenosti?

"Samozřejmě zaplať pánbůh za ten obrat! Mohlo by to ale jít rychleji a jaksi méně chytře."