Markéta Götz Stankevičová uváděla v Kanadě hry českých disidentů

Markéta Götz Stankevičová, foto: autorka

V minulé krajanské rubrice jsme se vypravili do Kanady, za exilovým pedagogem Antonínem Martínkem. A v Kanadě zůstaneme i tentokrát. Představíme vám Markétu Götz Stankevičovou z Vancouveru. Vysokoškolská učitelka tu už od 70. let také uváděla hry českých disidentů Václava Havla, Pavla Kohouta nebo Ivana Klímy. O zakázaných autorech napsala i knihu. Rozhovor s Markétou Stankevičovou, kde vzpomíná i na události 17. listopadu, připravila Milena Štráfeldová. Paní Stankevičová v něm vypráví i o útěku z Československa v r. 1948:

Markéta Götz Stankevičová, foto: autorka
"Já jsem byla tehdy velice mladá. My jsme jeli v říjnu, rodiče a já, malá rodinka. Byli jsme myslím poslední rodina, která projela, protože jsme byli ve vlaku a vedle nás byla rodina, kterou vytáhli na hranici z toho vlaku! A my jsme nějak projeli."

A vedly k vašemu odchodu politické nebo jiné důvody?

"My jsme taková smíšená rodina. Dědeček byl hrnčíř, úplně česká rodina. Maminka Rakušanka, která se nikdy nenaučila česky. Tatínkova rodina byla taky smíšená, byla tam i židovská část. My jsme nějak přežili nacismus, ačkoliv já jsem nemohla chodit do školy, vyhodili mne, jak jsem měla asi třináct roků. Já jsem ale pracovala u fotografa, taky jsem myla záchody, to je jedno. A pak, v roce 1947, jsme už viděli, že se to zase kloní na druhou stranu. A moje máma jednou řekla: já už tady v té zemi, kterou miluju, nechci zůstat! Táta pak řekl, tak půjdeme. A tak jsme šli!"

Měli jste namířeno někam konkrétně, nebo to byla jen potřeba jít odtud pryč?

"Chtěli jsme jít a něco se uvolnilo v Belgickém Kongu. Ale doktor, který mne znal, říkal, že tam nebudu zdravá, že nesnesu to horko. Nevěděli jsme, co dělat, ale v Kanadě byla rodina z Tanvaldu a oni nám poslali takový afidavit. A tak jsme se rozhodli pro Kanadu. Maminka měla ještě trošku šperků po své mámě a to nám zaplatilo let do Toronta. Tam jsme se uchytili, maminka pracovala ve výrobně Baby Food a já u fotografa. Tatínek ještě nic nenašel. Potom mi maminka umožnila jít ve dne do školy a večer pro toho fotografa retušovat. To bylo úžasné! Vydělala jsem si pětasedmdesát centů za jednu fotografii, což bylo tehdy hodně peněz. Mohla jsem jít do školy a udělala jsem si maturitu. Já jsem nebyla ve škole od třinácti do dvaadvaceti let, tak si to představte!"

A studovala jste pak dál na univerzitě?

"Studovala jsem dál. Já nevím, já jsem se všechno naučila nazpaměť. Bylo to divné, ale nějak jsem dostala stipendium, a tak jsem zůstala. Já jsem nevěděla, že půjdu dál, já jsem se jenom chtěla učit. Tatínek říkal, že to nějak umožní, že nějak shrabe peníze, pak jsem ale dostala stipendium. Tak jsem přišla domů a říkala jsem tátovi, že nemusí platit, že ty peníze mám. A on se rozplakal!"

Jaký obor jste studovala?

"Já jsem studovala angličtinu, francouzštinu a němčinu. A potom jsem chtěla dělat francouzštinu a angličtinu, šla jsem k šéfovi anglického oddělení a řekla jsem mu, že to chci dělat. A on mi řekl, ať si dělám francouzštinu, že bych si ale měla udělat němčinu, protože k angličtině mne nepustí! Ze dvou důvodů. Jeden důvod je ten, že mám silný akcent. To je tedy pravda. A druhý důvod je, že jsem ženská. - A my tady v anglickém oddělení máme jen muže! - Tak jsem pak šla do Modern Languages. Studovala jsem dál sama angličtinu, francouzštinu a němčinu. Pak tam otevřeli oddělení srovnávací literatury, tak jsem tam šla. Pak jsem studovala rok na Columbia University, to bylo úžasné."

Celý život jste pak zůstala v akademické sféře, učila jste a překládala?

"Učila jsem, dostala jsem práci ve Vancouveru. A já jsem tam zůstala, protože ty hory a moře byly úžasné. Začala jsem jako instruktor, pak jako lecturer. Pak jsem tam poznala manžela, který tam taky byl, tak jsem tam dělala dál."

Ve Vancouveru bylo nebo dosud je hodně Čechů. Vybavuji si spisovatele Jana Drábka, Divadlo Za rohem... Je to tak?

"Ano, ano. Jsou tam Češi. A to je zajímavé: oni znají několik rodin, jinak ale jsou trošku jako Švédové. Více se v té kanadské zemi ztratí. Když je ale něco jako divadlo, tak jsou spolu! Jdou a naplní velké divadlo čtyři večery za sebou, což je hodně. Hrají taky hudbu, a když někdo přijede z Česka, tak na něj chodí. Takže kultura je tam ještě silná a mohutná.A mladí lidé, kteří se už narodili v Kanadě, nebo tam přišli jako děti, teď chtějí pracovat v divadle. Učí se historii, chtějí vědět o češtině. Je nová vlna zájmu."

Blíží se dvacáté výročí sametové revoluce. Vzpomenete si, jak jste to tenkrát vnímala? Jak jste se poprvé dozvěděla o zdejších událostech?

"Já jsem sem každý rok jezdila. Od r. 1973, s mámou. A chodila jsem k disidentům. Někdo nám poslal česká dramata, která se vydala v 60. letech. Já jsem je začala číst, šla jsem do divadla a viděla jsem Landovského, než se vystěhoval. Hrál ve Višňovém sadu. O pár dní později jsem šla po Smíchově a potkala jsem ho. Tak jsem mu říkala, že jsem z Kanady, že podporuji, co můžu, a jestli bych s ním mohla chvilku mluvit. On se na mne koukl a pak řekl, abych šla do třetího domu napravo, nahoru, dveře jsou otevřené. Abych se posadila a čekala. Příští den jsem šla do bytového divadla Vlasty Chramostové. Tam byl Mackbeth, úžasný. Poznala jsem tak Kohouta, taky mi řekli, jak dojedu k Havlovi na Hrádeček, a tak to začalo. Jezdila jsem sem každý rok a pak jsme /v Kanadě/ hráli Havla, hráli jsme Klímu, hráli jsme později Hrabala, Kohouta jsme hráli, vaňkovské hry jsme hráli. Když říkám jsme, tak šlo o malá divadélka, v anglickém překladu. Tak s tím jsem trošku pomáhala. Takhle jsem se seznámila s disidenty, pak jsem něco napsala, nějaké články, ale taky knihu The Silence Theater, Playwrights without a Stage. Takhle to bylo."

A když se zeptám konkrétně na rok 1989, na listopad, jak si na to pamatujete?

"Velice silně. My jsme byli v takové horečce, co bude? Slyšeli jsme, že se něco děje, pak jsme viděli, že začali studenti a taky divadelníci. To byl tak ohromný zážitek, který ani nemohu s ničím jiným porovnat! Celá rodina prožila ten měsíc v r. 1989 v horečce a já jsem strašně chtěla přijet! Já jsem ale vyučovala a nemohla jsem."

A poslední otázka: čím jste ukončila svou kariéru?

"Musím se přiznat, že jsem vlastně neskončila. Já bydlím blízko univerzity a jednou je komitét a já na něm musím sedět, a pak je nějaký doktorát, tak jsem na něm... Pořád jsou takové věci, takže se ještě cítím tomu všemu velmi blízko. A minulý rok mne pozvali do Bristolu, tam mají velice zajímavý nový program Praha. Tak chtěli, abych jim tam něco nakecala o Praze. Já jsem o tom jednou trochu psala, tak jsem tam šla. Ačkoliv mám strašně moc roků, nemám pocit, že jsem v penzi. Zní to švandovně, ale takhle to je!"