Exilový pedagog Antonín Martínek z Kanady pomáhá již 20 let českým univerzitám

Jedním z těch, kteří se po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968 rozhodli zůstat v exilu, je Antonín Martínek. Novou existenci a domov našel v kanadském Kitcheneru nedaleko Toronta, kde po desítky let působil jako vysokoškolský pedagog, stal se dokonce děkanem na univerzitě. Kromě toho se angažuje v krajanských spolcích a od r. 1989 významně pomáhá univerzitám v Česku. Stal se letošním laureátem Ceny Gratias Agit. Antonín Martínek je hostem dnešní rubriky Češi v zahraničí:

Antonín Martínek na předávání cen Gratias Agit, foto: autorka

V Kanadě žije velice početná komunita českých a slovenských exulantů. Jak se vám do ní podařilo zapadnout?

"Po roce 1968 Kanada otevřela dveře českým a slovenským občanům, kteří se rozhodli opustit Československo. Mám pocit, že jich Kanaďané přijali asi devatenáct tisíc. Většina z nich zůstala v Ontariu a ta většina z Ontaria se usadila v Torontu, takže je poměrně jednoduché najít Čecha nebo Slováka. Zejména v Torontu. Totéž ale platí v podstatě i o Vancouveru. Každé větší kanadské město má poměrně početnou českou a slovenskou exilovou skupinu."

Kanada byla v tomto směru velmi vstřícná. Přesto začátky českých exulantů tam nebyly vždycky nejsnazší. Jak se dařilo vám?

Antonín Martínek, foto: Radka Kučerová

"Já jsem měl tu výhodu, že jsem byl v Kanadě už od r. 1967, na pozvání univerzity ve Waterloo. Takže já jsem invazi sledoval v kanadské televizi. Musím se přiznat, že v průběhu tzv. pražského jara zejména severoamerický tisk předpovídal katastrofu, katastrofální ukončení toho nadšení. Takže já jsem tomu vlastně moc nevěřil, a když došlo k invazi, tak mne to ani nijak zvlášť nepřekvapilo. Nicméně mne to samozřejmě pobouřilo a ve městě Kitchener, které je asi pětačtyřicet minut jízdy autem od Toronta, kde žijeme a kde se také usadila poměrně početná skupina Čechů a Slováků, jsme okamžitě udělali několik bouřlivých demonstrací před kitchenerskou radnicí. Tam jsme udělali takový Hyde Park, kde jsme mluvili. Byli jsme v televizi a v novinách, takže kanadská veřejnost věděla velice dobře, o co jde."

A kdybych přeskočila dvacet let, jak jste tam prožíval rok 1989?

"Samozřejmě s nadšením. To nadšení bylo tentokrát oprávněné, protože tentokrát jsme tomu věřili. Takže mně se podařilo už na začátku r. 1990 přijet do republiky, poprvé od r. 1967. Samozřejmě jsme byli amnestováni, protože poté, co jsem se nevrátil z Kanady ze služebního pobytu, byl jsem odsouzen do vězení na dva a půl roku. Tento trest byl i předchozí vládou prominut ještě před listopadem 1989. Takže jsem vlastně využil první příležitosti, kterou jsem měl k návštěvě tehdejšího Československa."

Věřil jste, že se toho dožijete?

"Nevěřil. Ne! Po tolika letech a po tolika pokusech, zevnitř i zvenku, jsem já právě tak jako celá řada mých známých ztrácel jakoukoliv naději. Nicméně když se situace na podzim r. 1989 začala přiostřovat... Ona ve vás ta jiskřička naděje nikdy nezhasne. Tak jsme si říkali, že tentokrát se možná něco povede."

Kde jste to sledoval? Vysílala o tom třeba kanadská televize?

"Ano, vysílala. Tisk, televize, všechna média tomu věnovala pozornost, protože nakonec se to netýkalo jenom tehdejšího Československa. To bylo zhroucení Berlínské zdi, východní Němci, Poláci, Češi, Maďaři. To byla velká událost, nepochybně."

Jak se vám dařilo v Kanadě profesně?

"Nemůžu si stěžovat. Po třech letech výzkumné práce na univerzitě ve Waterloo jsem dostal nabídku na místo lektora na Polytechnice v Kitcheneru, kde jsem učil asi dva roky. A od té doby jsem postupoval v akademické administraci a skončil jsem jako děkan na fakultě inženýrské technologie."

Takže vlastně není proč se vás ptát, proč tak rád podporujete české univerzity...

"Samozřejmě, zejména Technickou univerzitu v Liberci, protože jsem jejím absolventem. Před tím, než jsem odešel do Kanady, jsem pracoval jako asistent na katedře obráběcích strojů Technické univerzity v Liberci. Ale já jsem hned od r. 1990 pracoval v kanadském Fondu pro české a slovenské univerzity, který byl založen na doporučení prezidenta Václava Havla, který navštívil Kanadu v r. 1990. Prvními patrony fondu byli Tomáš Baťa a Josef Škvorecký. Byl jsem poctěn, když jsem byl požádán, abych fond vedl. Deset let jsem byl prezidentem tohoto fondu. A to je myslím hlavní důvod tohoto ocenění /Gratias agit/, protože v průběhu deseti let jsme udělali spoustu práce pro celou řadu českých a slovenských univerzit."

Pro které konkrétně, kromě Technické univerzity v Liberci?

"Slezská univerzita v Opavě, která tehdy byla vlastně založená, neměla k dispozici příslušné finanční prostředky ani odbornou literaturu atd. Tak jsme poslali obrovské množství odborných učebnic z Kanady. Pro Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity jsme zajistili nákup pravděpodobně nejrychlejšího počítače v republice. Jeden ze zajímavých projektů kanadského fondu byl tzv. Kanadský les v České republice. Ve spolupráci s tehdejší Vysokou školou zemědělskou jsme dovezli tisíce a tisíce semínek kanadských stromů, které univerzita asi rok nebo dva sledovala, aby se prokázalo, že to je porost potenciálně vhodný pro Českou republiku. A pak byla tato semínka používána na zalesnění devastovaných prostorů."

Karel Velan

A poslední dotaz: měl jste příležitost spolupracovat na těchto projektech s významným kanadským podnikatelem českého původu Karlem Velanem?

"O panu Karlu Velanovi samozřejmě velice dobře vím, on ale žije a pracuje v Montrealu a my jsme v Ontariu. S panem Velanem jsem ale měl hlavně styky přes Československé národní sdružení, protože jsme oba byli jeho členy a spolupracovali jsme. To je ale širší záležitost, protože to je organizace, která byla založena už před 2. světovou válkou na podporu československých jednotek v zahraničí. Do dneška si udržuje velice dobrou a efektivní organizaci a já jsem byl prakticky od příchodu do Kanady jejím členem. Dokonce jsem skončil v národní exekutivě této organizace. Takže pana Velana znám, právě tak jako pana Baťu. S panem Baťou je to zajímavé, protože pan Baťa, aby ušetřil kanadskému Fondu pro české a slovenské univerzity peníze, poskytl nám kanceláře ve své administrativní budově v Torontu. A protože byl patronem a členem fondu, tak pokaždé, když byl v Torontu a my jsme měli schůzi, pečlivě na schůze docházel a přispíval k debatě. Takže já mám velice dobré vzpomínky na spolupráci s panem Baťou."