Varšavský publicista Mariusz Szczygiel učí Poláky rozumět Čechům
O polském publicistovi Mariu Szczygielovi by se mohlo docela dobře říct - náš člověk ve Varšavě. Ačkoliv ještě před devíti lety neuměl ani slovo česky, je dnes v Polsku považován za jednoho z největších znalců českých poměrů, naší historie, kultury i mentality. Člen redakce největšího polského deníku Gazeta Wyborcza získal za reportáže o Česku prestižní cenu Melchior v oblasti literatury faktu. Jeho kniha s příznačným názvem Gottland, o významných českých osobnostech jako Tomáši Baťovi, Lídě Baarové, Martě Kubišové a dalších, se stala bestsellerem. Získala Cenu varšavských knihkupců a byla přeložena do několika jazyků. Mariusz Szczygiel je letošním laureátem Ceny Gratias agit, kterou uděluje český ministr zahraničí za šíření dobrého jména České republiky ve světě. V dnešní krajanské rubrice uslyšíte rozhovor, který s ním natočila Milena Štráfeldová. Nejprve ale krátká ukázka ze Szczygielovy knihy Gottland:
Co vás vlastně navedlo na českou stopu? Kromě toho, že máme poměrně dlouhou společnou hranici...
"Byla to úplná náhoda. Já jsem před devíti lety, v roce 2000, byl poprvé v životě v Praze. Já jsem o té zemi nevěděl nic, nemluvil jsem ani slovo česky. Tady mne to ale všechno ohromilo. Taky čeština, která je pro mne jako hudba. Je to, jako bych si pouštěl cédéčko. Jsem v tramvaji a poslouchám hudbu. To je čeština. Ale k tomu patří ještě to, že první osoba, kterou jsem poznal v Česku, byla Helena Vondráčková. Jedna polská redakce mne poslala, abych udělal s Helenou Vondráčkovou rozhovor. - Ona mluví polsky, tak se domluvíte! - Helena začala mluvit česky a už to udělalo na mne dojem. A pak mi vyprávěla o Martě Kubišové.
To byl tedy opravdu hrdinský čin! Vy jste se ovšem pustil do těžkého úkolu, a to demytizovat některé mýty o Češích. Jaké vlastně jsou polské mýty o Češích?
"Samozřejmě hlavní polský mýtus vyplývá z toho, že my Poláci jsme přes dvě stě let byli vždycky jen povstalci. My jsme vždy dělali povstání. Proto se považujeme za hrdiny, chováme se vždycky statečně a jsme hrdinský národ. A to nějak ovlivňuje postoj vůči Čechům. Bohužel ten nejhorší stereotyp v Polsku je ten, že Čech je zbabělec a vždycky všechno..."
Prošvejkuje?
"Prošvejkuje. To jste správně řekla. A já jsem si dal takový úkol, že v té své knížce - to bylo záměrně psané jenom pro Poláky, já jsem netušil, že bude v osmi zemích světa, já jsem to psal pro Poláky - napíšu o českém způsobu přežití. Že český způsob není lepší ani horší, než ten polský. Já jsem to nechtěl hodnotit, protože já jako reportér nikdy nehodnotím. Já se vždycky snažím pochopit. To neznamená ospravedlňovat, neznamená to soudit, ale jen pochopit, proč se někteří chovají tak, jak se chovají. A to byl ten hlavní úkol - ukázat Polákům, že existovala i jiná cesta. Ona není ani lepší, ani horší."
Vy jste určitě musel narazit i na problém, jak je vlastně možné, že příslušníci dvou národů, které spolu sousedí, mají spolu tak dlouhou vzájemnou historii, o sobě tak málo vědí a tak málo se o sebe zajímají. Jak je to možné?
"Pro mne je překvapivé, že my si připadáme vzájemně jako exotické národy. Když v Polsku něco řeknu o Češích, tak Poláci říkají: co to povídáš? To není možné! To je zajímavé! Stejné věci zažívám tady v Praze, v České republice. A myslím, že je to způsobeno mimo jiné tím, že když jsme všichni žili v totalitě, nutili nás, abychom se přátelili. Nucené přátelství se Sovětským svazem, s Českou republikou, s Polskou lidovou republikou. A to nucení není normální. Proto jsme se neměli rádi a vypadalo to tak, jak to vypadalo. A teď se uvolnil prostor, to jsem si jistý, abychom se vzájemně poznali. A aby ty stereotypy zmizely."
