Jak se na svou situaci dívají Romové?

O Romech se letos mluví snad ještě víc, než po jiné roky. Kvůli pochodům extremistů a žhářským útokům, kvůli zabavování sociálních dávek na severu Čech, kvůli žádostem o azyl v Kanadě a následnému zavedení vízové povinnosti, a naposledy kvůli táboření asi padesátky zejména rumunských Romů, kteří se zde nedočkali uzdravení mladíka z jejich řad. O Romech se tedy mluví hodně, zřídka ale mluví oni sami.

Novinářka a pedagožka Alice Tejkalová na svém blogu na serveru Aktuálně.cz píše o analýze mediálního zpracování několika kauz, týkajících se zejména českých Romů a Vietnamců. Z výsledků práce studentů žurnalistiky jako nejzajímavější a nejzásadnější vyzvedává zjištění, že etnické menšiny nemají v českých médiích statut toho, „kdo mluví“, ale toho „o kom se mluví“. O názorech etnických menšin se prostřednictvím médií nedozvíme u těchto zásadních kauz prakticky nic, píše Tejkalová. Podle ní se obvykle dozvíme jen to, co si o menšinách myslí společenské elity, případně zástupci neziskových organizací; chybí však přímé svědectví, které by pomohlo lépe osvětlit situaci.

Romský aktivista Ivan Veselý

Zkusme tedy aspoň v následujících minutách dát slovo pár Romům. Podnikatel a romský aktivista Ivan Veselý považuje za obrat v situaci Romů rozpad Československa:

"Od toho devadesátého třetího roku ta situace jde spíše k horšímu. Nikdy vlády, ať pravicové nebo levicové, nepřijaly ve svých vládních materiálech plošné řešení nejpalčivějších romských problémů, jako je nezaměstnanost, diskriminace, rasismus, vzdělávání a rozvoj romské kultury. Od roku 1993 nejzávažnějším problémem, který Romové vnímají v České republice, je otázka bezpečnosti. Ta nám jaksi vyplula na povrch za poslední dva roky a to aktivizací neonacistického hnutí v České republice. Mnoho Romů na základě těchto aktivit neonacistů vlastně emigrovalo do Kanady."

To je mimochodem i případ redaktorky Českého rozhlasu Anny Polákové. Co ji k tomu přimělo?

Redaktorka Českého rozhlasu Anna Poláková

"Tak samozřejmě zkušenosti, nárůst neonacismu a podpora velké části společnosti tomu, co se tam dneska děje. Časté útoky na mou rodinu... a strach o mou rodinu,"řekla před několika týdny Poláková vyslanému zpravodaji Českého rozhlasu v Kanadě. Připomeňme, že syna Anny Polákové před pár lety cestou z diskotéky napadla skupina skinheadů a nebýt toho, že kolem náhodou jela policejní hlídka, možná by útok mohl skončit i smrtí Marka Poláka. Z náhodného útoku se však stalo systematické napadání celé rodiny poté, co se případem zabývaly soudy, které se mimochodem spokojily s podmíněnými tresty. Podle Polákové se tak její osobní zkušenost slévá se společenskou situací:

"Kdybych to měla porovnat s rokem 1997, kdy emigrovali Romové, tak ta situace je podstatně horší. Ulicemi pochodují neonacisté, v každém městě si dávají ty pochody. Je to viditelné a navíc mě zaráží, že když jdou těmi ulicemi a hajlují, tak mi chybí to, že stát razantně zasáhne. Aby lidé, kteří se cítí ohroženi, se necítili tak ohroženi a věděli, že s nimi je ten stát a že je ochrání. (...) Tam už prostě zvažujete úplně všechno – čím jste prošli a co vám hrozí a co může nastat, protože víte, že mají vaše adresy od soudu. Protože my jsme se soudili. Jednoho z těch odsouzených zastupoval právník Skácel, a to je lídr Národní strany. Takže prostě víme, že v tom nebezpečí jsme."

Poláková za sebe odmítá podezření, že jde o zneužití kanadského azylového systému a o pobírání tamních sociálních dávek:

Marek Polák

"Pro nás i to že jsme odešli do kanady, je hrozně těžké. Protože ani jeden z mé rodiny nepobíral nikdy sociální dávky. Já jsem byla zaměstnaná, náš cíl byl ten dát dětem vzdělání. Marek studuje na vysoké škole, já sama jsem studovala na vysoké škole, na Masarykově univerzitě, teď jsem to přerušila tím odjezdem – a moje dcera odmaturovala a měla možnost jít studovat na Americkou univerzitu. Byla jedna z adeptů získat stipendium na univerzitě, která je u nás otevřená právě na podporu romských studentů. Takže vlastně tohle všechno jsem přerušila a je mi jasné, že jestli se tady k něčemu takovému dopracuji, že to bude pro mě strašně těžké, strašně moc."

Podle předsedy sdružení Dženo Ivana Veselého otázka sociálních dávek je obehraná písnička, která nebere v potaz, že Romové nejsou jedinou zátěží českého sociálního systému a dokonce ani tou největší:

"Když Česká republika chtěla udělat sociální reformu, vzít zhruba půl milionu nezaměstnaných sociální dávky, tak se tady dělala kampaň, jak Romové zneužívají sociální dávky. Nikde jste se nedočetli v médiích nebo v oficiální propagandě, jak Češi zneužívají dávky nemocenské. Když se podíváte, jak vzrůstají nebo klesají křivky nemocnosti v pohraničních oblastech, tak zjistíte, že při sezónních pracích v Německu, Rakousku, najednou většina těch Čechů je nemocných a jedou dělat do Rakouska, do Německa. O tom, jak Romové zneužívají sociální dávky, jste mohli slyšet a vidět poslední dva roky všude možně. Ale nešlo o těch 50.000 Romů. Šlo o těch 350.000 Čechů, kteří byli nezaměstnaní. A sranda byla, že i tihle Češi tleskali, že konečně berou sociální dávky Romům. Ale oni brali sociální dávky tři sta padesáti tisícům Čechů. My jsme jenom byli využiti k propagandě a k omluvení těchto kroků."

Podíl nezaměstnaných je mezi Romy mnohem vyšší, než u ostatní populace, přiznává ředitelka Muzea romské kultury Brně Jana Horváthová. Na chatu serveru iDnes.cz ale zdůraznila, že v první řadě je třeba každého člověka posuzovat individuálně. Ona sama je pro to, aby stát postihoval Romy stejně jako všechny ostatní, když překračují zákon. Horváthová ale zdůrazňuje jinou věc: významná část Romů spočívá na naprostém dně společnosti. To podle ní poškozuje společnost jako celek. Z povahy problému těch lidí vyplývá, že se sami z tohoto dna nedostanou. Ale při vzbouřených emocích se věc nakonec vždycky zadrhne na stereotypní představě, že by "Cikáni chtěli mít výhody".