Sebrané eseje Miloslava Topinky Hadí kámen

V rubrice Knihovnička Radia Praha dáme prostor básníkovi Miloslavu Topinkovi, jedné z předních osobností současné české poezie a literární esejistiky. Topinka nevydává knihy v hektickém tempu. Naposledy publikovaný objemný soubor jeho esejů Hadí kámen ale potvrzuje, že jeho pozornost ke zvoleným tématům je soustředěná a pronikající, byť rozložená do dlouhých období.

Topinka je generace konce války, narodil se v roce 1945. Literárně debutoval ve dvaceti, v závěru 60. let byl krátce redaktorem časopisu Sešity, než padly za oběť normalizace. V roce 1968 se jako student psychologie zúčastnil Expedice Lambaréné a projel řadu afrických zemí. 80. léta strávil z větší části v Maroku. K Topinkovým nejvýznamnějším literárním dílům patří knihy poezie Utopír, Krysí hnízdo a Trhlina. Psal i pro děti, připomeňme Knihu o zemi, To neznáte zvířátka a Martin a hvězda.

Jak svědčí tento výčet, Topinka nevydává knihy v hektickém tempu. Naposledy publikovaný objemný soubor jeho esejů Hadí kámen ale potvrzuje, že jeho pozornost ke zvoleným tématům je soustředěná a pronikající, byť rozložená do dlouhých období. V esejích spojuje literárněvědnou erudici a darem originálního scelujícího básnického myšlení.

Topinka má zázemí humanitního vzdělání a zajímá se i o přírodní vědy. Esej Rozvírání prázdna vyšel poprvé v roce 1980 v časopise československé astronomické společnosti Kosmické rozhledy. V něm naznačuje prolínání vědeckého a uměleckého poznání.

"Víte, ten text začínal, já vám ty dva řádky přečtu, poněvadž ono je to 30 let, a prakticky to platí do dneška: jsme na konci něčeho a současně na začátku něčeho nového. Něčeho, co zatím spíš jen tušíme, po čem jenom šátráme, co občas zahlédneme jako letmé zjevení, jako záblesk, trhlinou, škvírou. To všechno se týká poezie, umění, vědy, kultury, civilizace vůbec. Občas jakoby probleskne potřeba nové fyziky, která by vyrůstala z povědomí souvislostí, jednoty, občas mluvíme o nové, jiné poezii. Jsme před totální proměnou, která se buďto uskuteční, nebo tohle všechno ztrácí smysl. - To je ten úvod k tomu textu. Hlavně se tam mluvcí o poezii a o těch prolínáních. Protože je třeba si uvědomit, že od té doby, co si Einstein představil, že klouže vesmírem na světelné vlně a ohlíží se přitom zpátky na následující zdroj světla, od té doby, co si někdo položil otázku, jestli tunelem mezi černou a bílou dírou lze proniknout do nějakého jiného vesmíru, tak poezie, nebo to, co jsme si navykli tak nazývat, není zdaleka jen doménou básníků."

Tady je poukaz k tomu, že vnímáte souvislost mezi vědou a poezií. Vy jste původním povoláním psycholog, takže máte za sebou i to vědecké zázemí...

"Ne vědecké, ale vím, o čem je řeč."

Věnoval jste se dřív poezii nebo psychologii?

"Určitě poezii, od takových šestnácti let. Psychologie, to je strašně zajímavá věc, vystudoval jsem ji, ale vlastně jsem ji potom nijak dál nedělal, protože mě víc zajímala poezie a psaní. Kdybych se třeba věnoval psychoterapii, nebylo by fér vůči těm lidem. To jsme byli třeba na praxi v Sadské, kde se dělaly experimenty a léčilo se pomocí LSD, se Zbyňkem Havlíčkem. Ale ti lidé vás potřebují a musíte se jim věnovat úplně, a když máte v hlavě ještě něco jiného, tak to není fér vůči těm lidem."

Obraťme pozornost ke knize Hadí kámen. Kdo dal podnět, abyste uspořádal a vydal své esejistické texty?

"Víte, když mi vyšla ta básnická sbírka Trhlina, tak Petr Kabeš, který už je po smrti a s kterým jsme kdysi vydávali Sešity pro literaturu a diskusi, v poslední fázi koncem roku 1968 jsme tam seděli Ivan Diviš, já, Petr Kabeš nám dělal šéfredaktora, pak to zastavili, zakázali. Petr Kabeš mě když vyšla Trhlina stále ponoukal a v podstatě úkoloval, abych dal dohromady své eseje, které vznikaly 40 let a z nichž některé už nebyly ani sehnatelné, něco jsem musel složitě shánět, něco vyško venku. Mě se do toho nechtělo z jednoho důvodu: ty eseje nebyly psané v domění, že je člověk někdy dá dohromady, že by měly vytvářet knihu. Ale tak dlouho Petr naléhal, až jsem mu to slíbil. Petr umřel a mě to pak bylo blbý nesplnit, tak ještě pár let trvalo, než jsem to dal dohromady. A pak už jsem se v podstatě jenom snažil, aby to drželo pohromadě. Aby to mělo hlavu a patu. Je tam samozřejmě trochu cítit, to vnímám, že je to rozmezí 40. let. Třeba když je tam jeden citát z Gilbert-Lecomta z Velké hry, té francouzské meziválečné skupiny, ten: nikdy nepřiznám právo psát a malovat než vidoucím, členem té skupiny byl třeba Josef Šíma, vynikající vidoucí český malíř. Tak tenhle citát se třeba objevil v textu psaném v 70. letech a protože se nikdy nedostal lidem do ruky, tak jsem ho dal znovu do textu v 90. letech. Bylo samozřejmě možné to nejdřív proškrtat, ale já to nechal, jak to je, z důvodu, že nebylo potřeba do těch textů zasahovat a něco v nich měnit."

Tolik Miloslav Topinka o knize Hadí kámen, kterou vydal brněnský Host a za kterou v roce 2009 autor obdržel cenu F.X.Šaldy. Pokud je někde řeč o díle Miloslava Topinky, nemůžeme nezmínit jeho osobité chápání smyslu poezie. Z autorova obšírného výkladu nad knihou Hadí kámen vyjímám malou část:

"Poezie ničemu neslouží, není to ani žádné svědomí národa, jak se někdy říkalo. Není to ani stopa, otisk, svědectví nebo není to žádné poselství. Poezie asi nemůže nic moc změnit. Ale je tam taková věc, která mi už dlouho vrtá hlavou a kterou jsem se pokusil trochu přiblížit. Ono se běžně říká, že poezie zaplňuje a vyplňuje nějaké prázdno, citové prázdno, do někoho se zamilujete nebo se něco v životě stane a vzniká po někom nějaké prázdno. A tak se píšou básničky a autoři se snaží to prázdno vyplnit a lidi to čtou a jsou spokojení. Ale já si nějak myslím, že skutečná poezie v těch nejlepších okamžicích prázdno spíš rozevírá. Jako by si vydupávala nějaký mimoprostor, proniknout tou trhlinou někam za, někam mimo. Ať už se říká iluminace, jak napsal Rimbaud, nebo se tomu dá říkat zázrak. Někdy je člověk tak oslněn, že to nesnese a buďto se odmlčí nebo se zblázní. Může to trvat jenom okamžik. Ta Vysoká hra, ti mluvili o věčných okamžicích, to znamená stačil náhodný podnět, stimul, který mohl vyprovokovat zcela nové, jiné vidění. Nevidíte něco, co neexistuje, ale díváte se na to trochu pod jiným úhlem, jako ptáci třeba vidí v polarizovaném světle. Je to složité. V podstatě ten Rimbaud, když jsme o něm mluvili, tak to jako ani ne sedmnáctiletý v Dopise vidoucího říkal jednoduše a to platí: poezie odkrývá neznámo. A to stačí."