V Praze se představily folklorní soubory z obou stran Šumavy

Jedním z mála regionů, kde se v Čechách udržel folklor ve své autentické podobě, jsou jižní a jihozápadní Čechy, Chodsko a Pošumaví. Po staletí se tu stýkala česká kultura se sousední německou a rakouskou a navzájem se ovlivňovaly. Současně je však rozdělovala hranice a odlišný historický vývoj území podél ní. Spojnice i rozdíly ukázalo nedávné vystoupení souborů z jižních Čech a Rakouska v pražském Musaionu. Více už v dnešním díle našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. U jeho poslechu Vás vítá Milena Štráfeldová:

Dobrý den - Grüss Gott, zaznělo 23. a 24. května na X. Národopisné slavnosti v Kinského zahradě v Praze. Na pódiu Letohrádku Kinských, kde sídlí Národopisné oddělení Národního muzea v Praze, se tu vystřídaly soubory z Postřekova a Strakonic i soubor Volker Derschmidt z Rakouska.

Jen kousek za hranicí se dnes na rakouské straně ozývá alpské jódlování. Přitom podle muzikologa Tomáše Spurného, vedoucího Pošumavské dudácké muziky ze Strakonic, byly kdysi písně a tance na obou stranách Šumavy v podstatě stejné, lišily se jen českými nebo německými texty. Se svou skupinou se snaží už dvacet let tyto společné kořeny hledat:

"To je takový složitý vývoj, Když jsem začínal, tak bylo velké nadšení, otevřela se hranice. Už léta jsem jednak měl na Šumavě kontakty, co zůstaly ještě s německým jazykovým etnikem, a jednak i velice rychle v Německu s bavorskou organizací, která tam zajišťuje lidovou muziku, a kontakty s šumavskými Němci, s chebskými Němci. Svou závěrečnou práci na filozofické fakultě na hudební vědě jsem psal z etnomuzikologie o lidové hudbě Šumavy. Tenkrát jsme začínali a v podstatě jsme spojovali to, co člověk slyší, tedy bavorské elementy v českém folkloru a opačně. Snažili jsme se dělat takový most. Postupně to vyzrálo v to, že se nyní snažíme už řadu let revitalizovat starou lidovou muziku, to znamená dělat ji maximálně autenticky. Vycházíme z nahrávek z roku 1909, 1929, vycházíme z rukopisů jak z české strany, tak při pěstování chebské muziky z Česka i z německé jazykové oblasti. To je naše krédo. A zároveň, jak žiju v Německu, tak se snažím působit i v rámci sudetoněmeckých organizací, aby tu muziku dělaly autentičtěji. Protože ten stesk po vlasti muziku dost ideologicky zatížil. Už nemá tu spontaneitu. A oni ztrácejí mladou generaci a já si myslím, že je to škoda. Zvlášť chebská muzika, která má vyloženě slovanský element, by se měla propojit a měla by se prezentovat tak realisticky, jak to bylo."

Je vůbec nějaký rozdíl mezi českou a tou takzvaně německou muzikou na obou stranách Šumavy? V čem?

"To je v podstatě generalizace. Člověk nemůže říct: česká muzika, protože je jiná jihočeská, jiná chebská samozřejmě..."

Myslela jsem tu, která se ozývá na české straně Šumavy a zpívá se česky...

"Na české straně Šumavy je ta muzika velmi slovansky ražená. V německých jazykových oblastech Šumavy, které jsou dnes vylidněny, i na druhé straně, převládá vliv Rakouska. Ta muzika má alpský charakter, jsou to hodně jodlery, akordická sazba. Ta chebská muzika německá má výrazně slovanské prvky. A to, co vlastně dřív bylo přirozené, chodská nebo chebská muzika, tam byly jedině rozdíly v řeči. Postupem doby se ale vždycky pěstovalo v tom etniku to, co je právě mělo odlišovat od toho druhého, aby se národnostně uvědomily. Snažily se vytvořit jakousi snad ne propast, ale ohraničit se. Ukázat ty rozdíly. A my se snažíme ukázat to, co dřív bylo společné."

Kdy k tomuto odlišování docházelo?

"K tomu docházelo dlouhou dobu, to je dlouhý proces. Na druhou stranu je toto odlišování komické, protože zároveň přináší stejné prvky na obou stranách. Uvedu malý příklad: když se Češi chtěli národnostně prezentovat, založili takzvanou Českou besedu. Všichni znají Českou besedu, dodnes se tancuje i v sokolských oblastech. Je to suita tanců, upravená orchestrálně, vychází z české melodiky a prezentuje ji na salonní bázi, aby se vyrovnaly Straussovým valčíkům nebo vídeňské bálové muzice. Naproti tomu Chebáci okamžitě cítili, že by měli mít taky něco takového, ale chtěli se odlišit. I vzali chebské písničky, upravili je podobným způsobem a nazvali je Chebská roya. Roya znamená tanec do kolečka, což je v podstatě tanec společný pro obě etnika. Kroky, které Chebáci tančí, jsou naprosto podobné alpským ländlerům, vůbec nemají s royou nic společného a reprezentují právě to, co bylo jako německé pociťováno. Naproti tomu roya jako taková, čistý tanec, jak dříve vypadal, je naprosto stejný jako chebská kolečka nebo kolečka ze šumavského Podlesí."

To, co teď líčíte, je řekněme otázka doby kolem 1. světové války?

"Ne, to je otázka kolem roku 1848, kdy už začíná pocit, že se ta etnika musí od sebe zásadně odlišit. A to pak samozřejmě s nacionalismem narůstalo. Ale do roku 1848, dokonce dříve, než se vliv straussovských valčíků a polek dostal do Čech, byla ta muzika úplně jednolitá."

Dochází teď k nějakému opačnému posunu, že se ta muzika zase začíná nějak sbližovat?

"Já se to snažím takhle dělat. Jak jsem se dočetl v Zichových studiích, v některých rozhovorech on na to dokonce sám narazil. On to tenkrát zmínil, ale nebylo to v té době asi ideologicky žádoucí. Když si představíme konec 20. let a potom nástup Hitlera, tak Němci si určitě nechtěli přiznat, že jejich muzika má slovanská rysy. V dnešní době je ta tendence úplně jiná. A ta šance by byla. Já jsem současně specialista na starou klasickou muziku, takže si myslím, že lidová muzika se dá dělat stejně tak autenticky, jako třeba Bach nebo Händel, hrát s adekvátními nástroji a adekvátními variacemi. A snažit se udržet v tom krystalickém stylu. Je to možná puristický názor, ale přináší to nesmírné obohacení, protože člověk znovu odhaluje zmizelé barvy, něco, co najednou zní exoticky, co oslovuje, je to opravdové a je to úžasný zážitek."

A jak to působí na vaše posluchače?

"V Čechách to působí, může se říct, diferencovaně. Publikum, které má rádo to, co se dosud hodně hrálo, úpravy Zdeňka Bláhy, Jardy Krčka, /to moc nepřijímá/. Zvláštní publikum, které hledá čistou etnickou hudbu, třeba na Balkáně, je nadšené. V Německu je to to samé. Ta kultura pivních stanů, pro ty to zrovna není atraktivní. Pro festivaly, kterým jde o autentickou muziku, je to velmi atraktivní. Tam jsou nadšeni, že něco takového z Čech přichází. To samé vlastně na Moravě, protože pověst českého folkloru na Moravě není zrovna valná. Moraváci mají raději to své. A měli za zlé českým souborům, že je to taková dechovka s dudami a podobně. A člověk tím, jak hledá kořeny, tak zároveň kromě toho, že obnoví tu chebskou muziku v tom starém původním rouchu, tak zjišťuje, jak je to blízké i jiným regionům na východě, Balkánu, Polsku. Ne třeba přímo hudebně, ale stylem, jakým to člověk pěstuje."

Tomáš Spurný se už zmínil o tom, že v současné době žije v Německu. Jeho Pošumavská dudácká muzika však dál působí ve Strakonicích. Zajímalo mne, jaké to je - řídit folklorní soubor na dálku:

"Teď na podzim budeme slavit dvacet let existence, a ačkoliv jsem vedoucím, tak to za mne vede vicevedoucí, protože žiji už tři a půl roku v Německu. Takže někdy zkoušíme spolu, většinou zkoušejí sami a musí hrát beze mne. Plánujeme zkoušení přes internet."

To je poprvé, co slyším, že folklorní kapela zkouší přes internet. Jak to děláte? Přes Skype?

"Chceme to zkusit přes Skype nebo webovou kamerou. Doposud to bylo tak, že na ta vystoupení, kde jsem potřeba, protože se hraje na vícero ladění dud, přijedu. A pokud je vystoupení v Německu, tak se sjíždíme ze dvou stran a krátce zkoušíme to, co už vlastně stejně známe nebo co se připravuje vlastně předem. Jdeme na pódium a hrajeme jako zastara."

Jak velký je váš soubor, kolik má členů?

"My jsme vlastně variabilní. Bylo nás původně devět členů, teď je nás osm. Základní obsazení bylo dvoje až troje housle, dva klarinety, dvoje dudy, kontrabas. Postupně se to vyvinulo, jak se člověk mění a přichází k těm kořenům tradice, v menší obsazení. A muzikanti, kteří právě nehrají, tak tancují. Což je výhoda, protože člověk nemá zvlášť taneční složku, ale prezentuje folklor v malých formách, jak to asi bylo nejpřirozenější."

Jedním z nejznámějších folklorních těles tohoto regionu je Národopisný soubor Postřekov. Představil ho Petr Buršík:

"Postřekov je vesnička asi dvanáct kilometrů od Domažlic. Historie souboru se datuje od r. 1933, takže už to je přes pětasedmdesát let."

Bez přerušení?

"Přerušila to samozřejmě 2. světová válka, kdy všechny tyto aktivity byly utlumeny. Dá se ale říct, že bez přerušení. Ta historie je vlastně i delší, ale za datum vzniku souboru se bere to, kdy soubor natočil Chodskou svatbu."

Jak vlastně žije dnešní soubor? Kolik máte členů? Kde vystupujete?

"Je těžké říct, kolik máme členů, protože to se dá těžko evidovat. Jednou někdo staví chalupu, takže nemůže chodit aktivně na zkoušky. Děvčata, když se jim narodí miminko, tak taky hned nejdou, ale v zásadě se dá říct, že kolem těch čtyřiceti, padesáti aktivně vystupujících členů máme. Když nepočítám dětský soubor, protože máme i děti. A nejstarším aktivním členům je taky pětasedmdesát let a dodnes tancují."

Kde všude vystupujete?

"Vystupujeme tam, kam nás pozvou. Samozřejmě nejznámější jsou pro nás Chodské slavnosti v Domažlicích, protože to je takový svátek chodského folkloru, soubor ale jezdil i po Evropě, byli jsme dokonce i ve Spojených státech, takže je řada vystoupení po celém světě."

Kolik máte nahrávek od té slavné Chodské svatby?

"To nedokážu spočítat. Hodně nahrával samozřejmě Český rozhlas Plzeň. Zdeněk Bláha, dlouholetý redaktor plzeňského rozhlasu, má pro Postřekov slabost, jak sám vždycky říká. Má tam spoustu kamarádů. Od něj je taky spousta nahrávek. Ale poslední, co máme, jsme si natočili při příležitosti 70. let souboru. Natočili jsme si cédéčko s typickými písničkami z Chodska, to znamená Postřekovsko."

Odehraje se ještě někdy nějaká chodská svatba podle té nahrávky?

"Chodskou svatbu děláme běžně, je to naše nejvzácnější pásmo."

Já myslím v reálu...

"V reálu se to vlastně odehrává taky, jenom je to bez krojů, nevěsta je v bílém a ženich v obleku. Když jsem se ženil před dvěma lety já, tak jsem měl družbu, který došel k zamčeným dveřím a musel bouřit a potom zpívat. Takže svatbu, jak byla nahraná, a ty zvyky jsme všechny dělali, jenom k tomu byla už současná garderóba."

Postřekovští přivezli do Prahy nejen svou muziku, ale i typické kroje s pestrými šátky a bohatě vyšívanými zástěrami. Podle členek souboru je dědí z generace na generaci. Nové kroje v Postřekově šije Marie Langová. Její dcera Jana Zuberová jí pomáhá hledat předlohy:

"Moje maminka je švadlena a věnuje se tomu už víc než sedm let. Začala, když jsem vstoupila do souboru. Tehdy nebyly věci, sháněli jsme je, půjčovali jsme si je, až maminka říkala, že je švadlena a že se do toho zkusí dát. Začala shánět střihy, většinou k tomu došla tak, že párala staré věci, obkreslovala si je, jak to má být. Ptala se po tetách, po chalupách. Hodně četla, doteď sháníme literaturu po antikvariátech. Byť je to třeba beletrie, román, kde je to popsáno. Z toho čerpáme. A kroje z Horního a Dolního Chodska, oboje umí a dělá to strašně ráda."

To je detektivní sběratelská práce, jak vidím. Co je tam nejtěžší? Sehnat materiál, nebo vymyslet nějakou krojovou součástku, kterou zatím nenašla?

"Materiál je asi samozřejmě největší problém, protože jsou věci, které se už dnes nevyrábějí a víme, že vyrábět nebudou. Je to nutné opatřovat z antikvariátů. Nebo vykupujeme dědictví, když někdo třeba koupí chalupu a neví, co s tím, tak přijedou, Už jsme měli taky několik takových lidí."

Restauruje taky maminka staré kroje?

"Restauruje kroje, restauruje například i výšivky, když má někdo krásnou vyšívanou vestu nebo šátek, a smaozřejmě opráním a používáním ty nitě zřídly a vytrhaly se, tak i tohle dokáže obnovit. Nebo když někdo dostane po babičce kroj a nesedí mu, tak se s tím dá něco udělat."

Vystoupení chodských souborů i kapely z Rakouska na závěr zhodnotila etnoložka Jiřina Langhammerová z Národopisného oddělení Národního muzea v Praze:

"My jsme si vybrali Šumavu, která je takovým nárazníkem mezi českou kulturou a sousední rakouskou. My jsme si to zvolili také proto, že letos předsedáme Evropské unii. A právě toto je oblast, která ukazuje, že ta kultura je vzájemně ovlivňovaná. Ty hory dnes už nejsou hranicí, ale v podstatě jednotícím elementem celé kultury. Takže jsme tady měli soubor z Postřekova na Chodsku, který je ze západu, potom z Pošumaví vynikající soubor Prácheňský ze Strakonic, Pošumavskou dudáckou muziku a jeden soubor z Rakouska. Takže to byla taková srovnávací záležitost, řekla bych velice krásná, počasí nám přálo. Na závěr ti postřekovští, kteří jsou ještě takovou neporušenou tradicí a dosud se tam třeba o posvícení zpívá a tančí."

Ukázalo se, že hudba na obou stranách Šumavy je alespoň podobná?

"Podobná je, protože má jeden základ. Některé taneční prvky, zvláštní způsoby držení, dudácká muzika na obou stranách. Je to svým způsobem odlišné, ale také jsou tam spojující prvky. Je velice zajímavé tu záležitost vidět a třeba v písničkách se stane, že melodie je stejná, jenom má různá slova v němčině a v češtině. Takže myslím, že je velice přínosné lidem ukázat, že jsou to vlastně naši přátelé."

---

Náš dnešní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Ze studia Radia Praha se loučí Milena Štráfeldová

Foto: autorka