Českoslovenští Židé utíkali před nacismem i do Austrálie
Až do Austrálie zamířila v 70. letech rodina Anny Rosenbaumové. Tady si také paní Rosenbaumová splnila svůj sen - po odchodu do důchodu začala na univerzitě v Sydney studovat historii. A nezapřela přitom své židovské kořeny - dnes dokončuje doktorskou disertaci o přistěhovalectví československých Židů do Austrálie. V minulých týdnech kvůli tomu navštívila i archivy v Praze. Milena Štráfeldová ji tak mohla požádat o rozhovor pro rubriku Češi v zahraničí:
My se k vašemu bádání dostaneme, ale já vás nejprve poprosím o pár slov o tom, jak a kdy jste se vlastně do Austrálie dostala.
"Já jsem se dostala do Austrálie v roce 1975. My jsme tam měli bratra mého muže a přijeli jsme tam na jeho pozvání."
Bylo pro vás obtížné tehdy emigrovat z Československa?
"My jsme neemigrovali z Československa, my jsme vlastně přijeli z Izraele, kde jsme žili devět let."
To znamená, počítám-li dobře, že jste odešli do Izraele ještě před srpnem 68?
"Ještě před srpnem 1968, ano."
K tomu mezidobí v Izraeli: s jakou představou jste tam šli?
"Bylo to spíše identita s kmenem. My jsme tam prostě žili a prožili jsme nelehká údobí, hlavně kvůli tomu, že jsme tam prožili dvě války. Tu Šestidenní a potom válku v r. 1973. A pochopitelně ta země žije v obležení a život tam není lehký. A protože rodina chtěla, abychom žili spolu, tak jsme se rozhodli, že zkusíme, jaké to bude v Austrálii."
Znamená to, že vás Izrael trochu zklamal?
"Já bych neřekla, že mne Izrael zklamal, protože já osobně jsem byla v Izraeli velmi šťastná. Ovšem ekonomické podmínky, které byly důsledkem války, nebyly lehké. Bylo třeba taky hledět na budoucnost našich dětí. Měli jsme tehdy dvě malé děti."
V Austrálii v té době byla zcela jiná situace...
"V Austrálii byla jiná situace, ale musím říct, že když jsme přišli, tak tam zrovna byla krize. Ta se ovšem s krizí v Izraeli nedala srovnávat. Chci ale říct, že emigrovat, a to znamená emigrovat kamkoliv - třeba i do země, která je velmi bohatá jako Austrálie - je vždycky hrozný proces. Ten proces znamená vykořenit se a období zapouštění nových kořenů trvá hodně dlouho. A jsou v tom různé emoce. Hlavně když člověk přijde do země, jako je Austrálie, kde je opravdu všechno úplně jiné. Austrálie se tehdy rozvíjela a rozvíjela se velmi dynamicky. A my jsme právě přišli do toho rozvoje."
Mohli jste tam hned od počátku uplatnit své původní profese, nebo jste se museli zcela jinak profesionálně zaměřit?
"Pokud jde o mého muže, tak ano. Můj muž pracoval na univerzitách v Izraeli a pracoval prakticky celou dobu na univerzitě v Austrálii. U mne to bylo jiné. Já jsem byla zaměřená na cizí jazyky a v Austrálii toho vlastně není zapotřebí. Já jsem našla svoji misi ve zdravotnictví. Zapojila jsem se velmi aktivně do práce ve dvou univerzitních klinikách, velkých nemocnicích, a tam jsem vlastně setrvala až do důchodu. Byla jsem vedoucí velkého administrativního oddělení a ta práce mne opravdu hrozně zaujala. To bylo úplné převtělení, ale nelitovala jsem toho. Pracovala jsem s lékaři a hlavně s pacienty. Většinou to byli onkologičtí pacienti, takže člověk si skutečně začal velmi vážit života a každého dne. A to mám až do dneška. Každý den, kdy je člověk zdravý, je opravdu požehnáním. A všechno ostatní nemá vůbec žádnou důležitost. A to jsem si tehdy odnesla."
V Austrálii žije velmi početná česká komunita, víme o ní ledacos. Málo ale víme o české židovské komunitě. Žije nějak koncentrovaně? Kde vůbec žije? Kolik to může být lidí?
"Já vám dneska nemohu říct, kolik jich je. Byli by koncentrovaní hlavně v Sydney a v Melbourne. Mluvíme možná o různých generacích. Ta starší generace, která žila tady, už odchází. Mladší generace zřejmě ještě má nějaké spoje, i jazykové, ale skutečně to mizí. Například v Sydney je česká škola, má ale už problémy získat děti, které by se učily česky. Takže s postupem doby mluvíme o lidech, kteří přišli před válkou, pak o lidech, kteří přišli v roce 1945, 1948. To už jsou starší lidé. A pokud jde o českou židovskou komunitu, tak jich vlastně moc nepřišlo. Česká židovská komunita, které se podařilo odejít včas, po Mnichovu a za války, se rozprchla do světa. A do Austrálie jich nepřišlo mnoho. Já se s nimi setkávám, to je také součást mé práce. A sbírám také orální historii a to je velmi zajímavá a velmi emotivní část mé práce. Já se zabývám dobou po Mnichovu a v prvních letech 2. světové války. A my vlastně máme problémy určit, kolik jich tam přišlo. Když jsem svoji doktorskou práci začala, tak se uvažovalo, že do Austrálie přišlo asi 220 až 250 českých a slovenských Židů. Já jsem musela začít opravdu z ničeho. První dokumenty jsem získala z Národního archivu Austrálie, kde byl zaznamenán každý emigrant, který tam přišel. K mému překvapení jsem zjistila, že jich nebylo dvě stě padesát, ale že jich bylo skoro tisíc. A mně vrtalo hlavou, jak je to možné. A začala jsem mít pochyby, zda všichni byli opravdu českoslovenští Židé. A začala detektivní honička, kdo vlastně ti lidé jsou. Já jsem přišla k názoru, že Rakousko - Uhersko vlastně zničilo to, že mělo tolik národností. Ale těžiště těch neshod se potom vlastně přeneslo do Československa. A v tom právě začal ten problém. Tam byli lidé, kteří v životě v Československu nežili, ale ve třetí generaci zpátky mohli říct, že dědeček se narodil na území Olomouce nebo Bratislavy, tudíž tam měl ještě domovské právo. A /do Austrálie/ přišli s nějakým cestovním dokumentem, který byl vydán československou vládou, protože si tu našli ve 30. letech azyl. A jakmile přijeli do Austrálie, prohlásili, že jsou českoslovenští občané. Takže celá ta práce byla velmi komplikovaná, ale myslím, že se mi je povedlo zjistit. A teď je pořádně roztřídím. V tom byla moje mise zde tento měsíc. Teď myslím můžu s 95-procentní jistotou říct, kdo byl československý občan, poněvadž válečný konzul v Sydney dr. Solanský posílal od r. 1943 pasové výkazy československé exilové vládě do Londýna. A tam měl jména všech lidí, kteří byli u něho zaregistrovaní. Pro mne je směrodatné, koho konzul Solanský zaregistroval. Podle toho já můžu říct, že to byli českoslovenští občané."
A komu se tam, alespoň namátkou, podařilo odejít? A za jakých okolností?
"To je samozřejmě nesmírně složitá situace. Austrálie byla vzdálená a pro evropské a hlavně pro rakouské a německé emigranty neměla vůbec žádný význam. Lidé chtěli do Ameriky, do Kanady, do Anglie nebo do Francie. Když ale byly přijaty norimberské zákony a hlavně po Křišťálové noci v Německu, bylo najednou úplně jedno, kam pojedou. To šli do Afriky, šli na ostrovy, jen aby se dostali včas ven."
Dnešním hostem krajanské rubriky Mileny Štráfeldové byla Anna Rosenbaumová z australského Sydney. K emigraci československých Židů do Austrálie se znovu vrátíme v některé z dalších rubrik.
