Za folklorem se dnes má chodit do hospod, říká brněnský skladatel a folklorista Jaromír Nečas
Slavní moravští primáši a hudci, jako byli Slávek Volavý, Jaroslav Staněk, Josef Kubík nebo Jura Petrů starší, jsou dnes už legendami a studenti se o nich učí v přednáškách o lidové písni. V brněnské redakci Českého rozhlasu však stále působí Jaromír Nečas, který s nimi se všemi spolupracoval, hrál a zpíval na pódiu i ve sklípku a natáčel s nimi pořady pro rozhlas. Sám upravil mnoho lidových melodií a jako hudební režisér je podepsán i pod řadou cédéček s moravským folklorem. U Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici byl od samého začátku a dodnes tu je pravidelným návštěvníkem. Letos se Jaromír Nečas dožil sedmaosmdesáti let. Je hostem dnešního dílu našeho pravidelného folklorního cyklu Ach synku, synku. U jeho poslechu vás vítá Milena Štráfeldová
A aby ta úvodní informace byla úplná, dnešní pořad budou provázet lidové písně, které Jaromír Nečas zpívá na vlastním cédéčku s doprovodem cimbalisty Jury Petrů mladšího. Cédéčko vydal pro své přátele v r. 2005 a na jeho obálce je jednoduchá adresa: Pan SklaDatel Nečas Československý Rozhlas Brno. Tak mu kdysi do rádia psal primáš Jožka Kubík z Hrubé Vrbky - a dopis přesto došel.
"Podívejte, já jsem žil jako dítě ve Strážnici a měli jsme služku, ale ta byla z Horňácka. Ta mne neučila žádné písničky svých otců a dědů, ale šlágry, které se tenkrát zpívaly. Holka neznámá, a tak dále. A ani ve Strážnici jsem se s žádným folklorem v mých letech nesetkal. Až v Živé písni prof. Úlehly, který vydal velkou sbírku strážnických písní."
A co vás tedy tak zaujalo na folkloru?
"To trvalo dlouho. Ani když jsem potom studoval v Bučovicích, nic. Až když jsem přišel do Brna, tak se ve mně najednou to muzikantství nějak hnulo. Obstaral jsem si mladou paní, která mne učila na klavír, a začal jsem chodit na koncerty. Jednou, když jsem šel z koncertu, vedle hospoda a tam slyším nějaké zpívání. A tak jsem se šel podívat, co tam je. A bylo to kuriózní, protože to bylo za války - tam mohl mít Slovácký krúžek jednou za měsíc své setkání a mohl tam učit tancovat a podobně. To byla myslím tenkrát jediná instituce, která to měla povolené, protože jinak nebylo nic. A tam k mému údivu, když jsem vešel, vidím před sebou kuriózní nástroj. Byl to lichoběžník, za ním seděl muzikant, nohy to ale nemělo. Byly tam čtyři židle a na nich byly čtyři půllitry. A na nich ležel tento nástroj, který jsem potom sám začal obdivovat a naučil jsem se na něj - cimbál."
Vy jste pak začal chodit do Slováckého krúžku?
"Začal jsem chodit do krúžku, začal jsem zpívat. I v rozhlase během války byly určité redakce, které se věnovaly lidové písni. A Slovácko těch písni mělo neúrekom, jak bych řekl. Tam už jsem se potom potkal s Boženkou Šebetovskou..."
Vy jste potom mohl dostudovat až po válce, že? Co všechno jste vlastně studoval?
"V r. 1942 jsem dostudoval střední školu. V r. 1944 a 1945 už byly vysoké školy zavřené, krúžek neexistoval, až do konce války. Já jsem byl ještě na konzervatoři. Ta byla vyčleněná z vysokých škol, jela dál, až do roku 1944. Tu jsem dodělával po válce, k tomu jsem si ale vzal angličtinu a hudební vědu."
A vy jste hned po r. 1945 spolupracoval s rozhlasem?
"Já jsem do rozhlasu s krúžkem chodil natáčet, takže jsem konexe měl. A protože jsem vystudoval konzervatoř a oni sem tam potřebovali muzikanty, tak když se dělaly třeba činohry a potřebovali k tomu nějakou hudbu, tak jsem ji napsal. Nebo jsem to odehrál na cimbál nebo na klavír. Většinou jsem ji ale psal."
Po válce a pak v 50. letech nastal boom folkloru nebo spíš folklorismu...
"Folklorismu, samozřejmě."
Jak hodnotíte dneska s odstupem tu dobu?
"Tenkrát po válce to bylo politicky cílené. Tehdy byla taková idea: k lidem níž - k lidu výš. A lidová píseň se jim hodila. Začali tomu dávat možnosti, i finanční. Tenkrát v terénu moc těch lidových muzik nebylo. Slávek Volavý a jeho muzika teprve začínali. Stejně tak Hradišťan, Břeclavan ještě nebyl. V Kyjově teprve starý Jura Petrů začal budovat tu dnešní velice významnou muziku. No a rozhlas píseň potřeboval, a čím dál víc ji potřeboval. A nejen ze Slovácka. Chtěl ji mít z Hané, z Horácka a tak."
Brněnská redakce Českého rozhlasu se dodnes poměrně hodně věnuje folkloru. Jakou má ale folklorní vysílání v Brně historii?
"Ta redakce folkloru za první republiky, za války a ještě po válce nebyla. Lidová píseň patřila pod vážnou hudbu. Tam byl můj kolega, redaktor vážné hudby Zdeněk Cupák, a ten ještě v těch prvních letech po válce jezdil třeba na Strážnické slavnosti. Tenkrát se ještě více méně nenatáčelo. Až při třetích slavnostech byly nějaké magnetofony, které u nás zůstaly po německé armádě, a tak se to postupně začalo budovat. A teprve v r. 1950 se založila redakce folkloru. Přede mnou tam v 50. letech byl Jančík, když se redakce založila. Pak se to trošku změnilo po 68. roce, kdy Jančík musel odejít. Bylo nás víc, kteří jsme měli odejít, ale někdo musel zůstat, aby to šlo dál. A zůstal jsem tam já. Carda Jurášek, zakladatel BROLNu, musel odejít, protože mezitím se stal ředitelem stanice, a takoví lidé tam nemohli zůstat. A Jančík zas při tom napadení organizoval autoprovoz. Já jsem zas podepsal Dva tisíce slov, nakonec tam ale nechali zkrátka mne. Stal jsem se potom takovým tmelem mezi Slovenskem a Českou republikou. Tenkrát bylo rozumné, že ty redakce se scházely na čtvrtletních setkáních, kde si dávaly nějaké vysílací požadavky. To všechno dnes už není."
Když se ještě vrátíme k těm začátkům folklorního vysílání z Brna, jezdili jste tehdy hodně natáčet do terénu?
"Začalo to budováním strážnického festivalu a začali objevovat Podluží, Tvrdonice, Horňácko. Horňácko byla taková bašta, která ještě měla živý folklor. A to ostatní už byly vlastně folklorismy. To už se budovalo. I ten Slávek Volavý. Vždyť to byl profesor, který vystudoval univerzitu. A stejně tak Staněk v Hradišti, to byl zase výtvarník. A kolem nich se kupili zase nějací intelektuálové. Oni se samozřejmě snažili dopátrat tu lidovou píseň, navázat na ni, už to ale muselo být jiné."
A poznal jste skutečné lidové zpěváky? O tom totiž mluvila paní Lapčíková, když jsem s ní točila. Říkala, že samozřejmě je spousta slavných zpěváků, nejlepší ale jsou ty babičky, co doma zpívají jen domácímu zvířectvu...
"To už ale dneska není! Kde by se vzaly. Babička je dnes ve stejném věku jak já. A kdepak by ta přišla k lidové písni? Jedině přes Hradišťan nebo jiné muziky. Samozřejmě, pak s tím vládním úsilím se lidová píseň začala šířit. Postavil se BROLN v Brně, na Slovensku SLUK. To byly instituce, které to měly přímo v názvu a v povinnostech."
Ty ale přeci taky hledaly zpěvačky a zpěváky někde v terénu...
"Podívejte, já jsem zažil právě tu Boženku Šebetovskou, která začala zpívat jako šestnáctiletá holka. Ona nebyla mluvná, měla ty svoje hlasivky akorát na píseň. Její tatíček jednou došel do rozhlasu a říkal: mám doma céru a ta zpívá. Tak ji dovedli, zazpívala a už tam začala docházet. Tak to byla jedna taková zpěvačka. A potom samozřejmě Maryčka Procházková ve Strážnici. Ta se dožila skoro sta let. A se Slávkem Volavým dělala takovou dvojici, která věděla, co píseň je. Ona brzy ovdověla, měla syny a nikam se nevypravila, byla pořád ve Strážnici. Ale měla to ve sluchu ještě z 19. století a udržovala si to. Ona nezpívala nic nového, jen to, co zažila v mládí."
Jaký měli tihle zpěváci a zpěvačky repertoár? Dá se to spočítat? Znali třeba stovku písniček nebo dvě stovky?
"Jak kdo, jak si to nasbírali. A taky jak to ta jejich hlava dovedla udržet. Třeba ta Maryčka Procházková neměla žádnou jinou zábavu, než si zpívat pro sebe. Ale měla toho dost!"
S kým jste si vy sám nejraději zazpíval?
"No v krúžku pochopitelně, tam byli zpěváci hlavně z Podluží a z Horňácka. Laďa Klusák, nakonec taky profesor. To záleží na situaci, kde jste. Jiné je to na festivalu třeba ve Strážnici, jiné na pódiu a jiné při muzice, která se hraje sama pro sebe nebo pro menší kolektiv diváků. Což je dodneška, třeba ve Strážnici. Tam se přidáte automaticky nebo proto, abyste ukázali, že nějakou píseň znáte a oni ji třeba neznají."
Tak se zeptám jinak: která oblast je vám bližší - Horňácko, Kyjov nebo třeba Hradiště?
"Tak Kyjov je moje rodné město a mám tam kamaráda Juru Petrů. S ním, když jsem ho navštívil, jsme si sedli, on tam má malé studio, tak jsme si tam zpívali pro sebe. Pak přišel s tím, že bychom to mohli i vydat. Já jsem ale říkal, pro koho to máme vydávat? Komu to nabízet? On na to: uděláme si to pro sebe. Tak jsme si to udělali pro sebe. To se neprodává. Ani neprodávalo, ale už je to rozebrané. Pár jich mám doma, lidem to dávám spíš pro potěšení. Ať vidí něco extra."
Který z moravských festivalů nebo setkání a slavností máte nejraději?
"Já jsem byl odchovaný Strážnicí, protože do jisté míry jsem ve Strážnici i žil. A jako redaktor jsem se začal o strážnický festival starat, poněvadž jsme byli se Slávkem Volavým kamarádi. Studovali jsme spolu na fakultě, chodili jsme spolu do krúžku a i muzikantsky jsem se scházeli. On se pak stal ředitelem strážnického festivalu, já jsem byl redaktor folkloru, tak to samozřejmě navazovalo. Pak jsem domluvil, že se všechny ty nahrávky přestěhovaly do Strážnice. Tam jsou v muzeu v klidu, obě instituce je ale samozřejmě můžou využívat. Pokud se ale něco prodávalo, tak na to má právo rozhlas."
Jezdil jste ale i na jiné festivaly, předpokládám...
"No jistě, Tvrdonice, Velká nad Veličkou... Na těch západních teritoriích toho moc nebylo. Snad trošku v Jihlavě, ti skřipáci. To je zvláštní typ nástrojů. Mají trošku německou historii, ale jsou to lidové housle. Dlabané, nikoliv klížené. Tak tam se tomu snad začali trošku věnovat."
Co jižní Morava a Valašsko? Je tam nějaká rivalita?
"Ne, každý má svoje. Kus Valašska až po Vsetín nám taky patřil. Vždyť Jarka Šuláková začínala v Ostravě, ale pak přesídlila za BROLNem, natáčela tady."
Teď navíc ještě zpívá takovou směsku folkloru a rocku. Co říkáte těmto fúzím folkloru a úplně jiného hudebního stylu?
Po roce 1989 to vypadalo, že zájem o lidovou kulturu a lidové umění dost upadne. Opak je pravdou, zájem stále roste...
"Jak kde, to už ale jsou zájmy umělé. Berme to tak, že po převratu se život začal proměňovat. Dneska mladí lidé chtějí poslouchat jazz, rock a lehce stravitelné písně. A jen ti vášnivci si tu lidovou píseň ještě nechávají."
Já bych to tak úplně neviděla. Po festivalech dost jezdím, a nejenom na Moravě, ale i v Čechách, a jezdí tam kupodivu dost mladých lidí, mladých rodin s dětmi...
"Já si myslím, že to je v pořádku. Člověk nepotřebuje, když má ještě malé děti, nějakou hlučnou píseň a odvaz."
Náš pořad z folklorního cyklu Ach synku synku končí. Jeho hostem byl brněnský folklorista, skladatel, zpěvák a redaktor Českého rozhlasu Jaromír Nečas. Z Prahy se loučí Milena Štráfeldová.
