Nechat padnout vládu v polovině předsednictví EU je kocourkov, říká česko-kanadský spisovatel Jan Drábek
Po třech letech Prahu opět navštívil spisovatel, publicista a bývalý český diplomat Jan Drábek. Do exilu odešel těsně po únoru 1948 a dnes už desítky let žije v kanadském Vancouveru. Je hostem dnešní rubriky Češi v zahraničí, kterou připravuje Milena Štráfeldová:
"Já myslím, že mám dost nových věcí. Já jsem si uvědomil, že jsem se s mnoha účastníky února 1948 znal. S některými ještě než jsem odešel z Československa v r. 1948, a s většinou pak v New Yorku nebo ve Washingtonu. Tam jsem se setkával dost pravidelně s lidmi, jako byli Petr Zenkl, Ferdinand Peroutka, Ladislav Feierabend, Václava Maiera jsem občas viděl. A než jsem odjel z Československa, tak tátův snad nejlepší kamarád byl Prokop Drtina. Takže jsem si řekl, že to všechno dám dohromady. A snad vyslovím některé názory, se kterými nebudou souhlasit někteří zdejší historikové. Já myslím, že zvláště ti mladší si neuvědomují tu komplikovanou situaci mezi rokem 1945 a 1948. Zatímco my jsme v emigraci měli schůze, kde se debatovalo o tom, kdo to zavinil, tady ti historici čerpají jenom z dokumentů. Což je správné, to jsou fakta, ale kolem těch faktů jsou citové věci, osobní, které v tom taky hrály velkou roli."
A ty samozřejmě mizí s pamětníky...
"A to mizí s pamětníky a já jsem si uvědomil, přestože jsem v té době byl mladý kluk, teenager, že na některé věci si pamatuji a že by bylo dobré je nějakým způsobem dát na veřejnost."
Ta osmičková a devítková výročí jsou samozřejmě velkou příležitostí k tomu zamyslet se, kam míří Česko. Jaký je vůbec smysl naší novodobé historie. Vy máte tu výhodu, že se na nás můžete dívat s odstupem, z Vancouveru, a také už v zahraničí žijete pěkných pár desítek let. Jaký je tedy vás názor? Kam teď míříme?
"To je trošku trapná situace. My opravdu v exilu tu situaci sledujeme. Já si každý den ráno na internetu najdu noviny a zprávy odtud a člověk neví, co si o tom má myslet. Někdy to opravdu zní jako banánová republika. Během šestiměsíčního vedení Evropské unie nechat padnout vládu, to je doopravdy kocourkov. Celkově, když se na to člověk dívá z ciziny, je to v nejlepším případě k smíchu."
Vy jste se v 90. letech angažoval v české zahraniční politice. Pak jste se znovu vrátil do Kanady. Uvažoval jste někdy o tom, že byste do Česka přesídlil natrvalo? Nebo to už je někde za hranicí Vaší představivosti? A proč?
"My jsme se s manželkou, která je rozená Kanaďanka, vrátili r. 1990, ale věděli jsme, že je to jenom na čas. Že ta první léta tady bude potřeba nějakým způsobem pomáhat, a myslím, že jsme našli způsob, kterým se to dalo dělat, a sice že jsme vyučovali angličtinu. Věděli jsme ale, že je to jenom dočasné řešení. Nakonec přišla diplomacie a přešli jsme na diplomatickou službu. A pak to bylo dost rychle přerušeno. Vždycky jsme ale věděli, že se do Vancouveru budeme vracet. Já jsem nadšenec pro to město. Ale sem se rádi vracíme a já koukám na to, jak v některých věcech je tady nesporně pohyb dopředu. Lidé jsou podle mého názoru příjemnější, i než třeba před třemi lety."
My teď můžeme právě udělat takovou vhodnou vsuvku a conto Vancouveru. Vy pro Xantypu píšete sérii článků, jak se Vancouver chystá na zimní olympiádu. Jak se tedy chystá a jaký je?
"Chtěl bych vysvětlit, že toho o sportu moc nevím. Vždycky jsem se sportu stranil, protože mne to unavovalo. Já jsem líný člověk a nerad běhám nebo se nějak tělesně angažuji. Moje články jsou zaměřené na to, jak ty přípravy působí na obyvatele Vancouveru. A to je děsně zajímavé! Najednou se nám tam třeba rozjíždí rychlá doprava. Celou dobu se o tom jenom debatovalo, najednou přišly olympijské hry, a třeba hned vedle nás staví podzemní dráhu, která bude dokončena v září. Na velmi nebezpečné silnici, která vede tak půl druhé hodiny z Vancouveru, kde budou hlavní lyžařské závody, se horečně pracuje. To je silnice, která opravdu vede krkolomnými místy, občas se tam sesuje nějaká skála. To zlepšení tam ale bude. Horší je, jak se zdá, že co se týče aut, tam budou velké problémy."
Vy jste se celá léta věnoval literatuře. Napsal jste dlouhou řadu knih, česky i anglicky. A také vedete sdružení kanadských spisovatelů. Co to vlastně obnáší?
"No, abych vás trošku opravil: já jsem členem Writers Union of Canada, což jsou kanadští spisovatelé. Já jsem byl předsedou spisovatelů Britské Kolumbie. To jsou lidi, kteří píšou. Zdejší spisovatelé jsou obyčejně lidi, kteří píšou knihy, ale v Britské Kolumbii to jsou lidi, kteří píšou články, publicisté, vlastně jakýkoli žánr. Je jich ale sedm set jenom v Britské Kolumbii! Vedl jsem je do minulého roku, teď už jsem v každém slova smyslu na penzi. To byla tenkrát dost fuška vést, dávat dohromady lidi, kteří buď žijí někde ve středu Britské Kolumbie, ve Vancouveru, anebo až někde na severu, v nějaké divočině na hranicích Yukonu. Takže jejich spisovatelské záměry a cíle jsou občas dost různé. Ale nějak jsem to zvládnul. To už bylo potřetí, co jsem byl předsedou. V 80. letech jsem byl dvakrát zvolen."
A samozřejmě se taky musím zeptat na Čechy ve Vancouveru. V loňském roce zde bylo oceněno Divadlo Za rohem. Co tedy Češi ve Vancouveru?
"To naše sdružení, které tam máme, je celokanadské sdružení. A v té vancouverské pobočce stárneme a mysleli jsme si, že už jsme dost zadýchaní a že by se snad mohlo obnovit to vedení.Což se za poslední rok kupodivu stalo! Tam jsou maminky, které dbají na to, aby se děti dorozuměly česky a aby měly jakousi českou základnu. Myslím, že se k tomu připojují i Slováci. Teď, zrovna když jsme odjížděl, měli velikonoční jarmark. Na to jsme my už nestačili. Takže se tam začíná obnovovat česká komunita."
