Čeští reemigranti z Kazachstánu jsou v Česku spokojení
Obec Borodinovka, Akťjubinská oblast, Kazachstán - tak by mohla ještě nedávno znít adresa Čechů žijících v Kazašské republice. Až na několik málo rodin se odtud ale po roce 1994 vystěhovali zpátky do Česka. Poslední skupiny repatriantů se vrátily v roce 2007. Jedním z těch, kdo stovkám etnických Čechů z Kazachstánů pomáhal s návratem, byl i Pavel Dymeš z ministerstva vnitra. Je hostem dnešní krajanské rubriky Mileny Štráfeldové. Nejprve ale pár slov o historii:
"Češi, alespoň tato komunita v Akťjubinské oblasti, tam byli od roku 1911. S tím ovšem, že to byla vlastně už druhotná migrace, protože původně ti lidé začali odcházet už v polovině 19. století a zamířili na Ukrajinu. Pak ještě s různými komplikacemi se na začátku 20. století dostali do Kazachstánu. /Odcházeli/ hlavně proto, že jich prostě pořád přibývalo a přibývalo a potřebovali někam expandovat, někde získat zemědělskou půdu."
Oni se zase usadili jako kompaktní česká komunita právě v té Akťjubinské oblasti? Nežili tam rozptýleně?
"Tam přišlo přibližně deset rodin a založili vesnici Borodinovku. Samozřejmě v ní žili i příslušníci jiných národností, majoritně ale byla česká a založili ji čeští osadníci."
"Oni měli velkou výhodu v tom, že třeba hladomor se Kazachstánu nedotknul. To je vždycky výhoda těch zapadlých vesnic, které jsou určitým způsobem soběstačné. Češi měli i výhodu, že to byli zkušení hospodáři. Jejich hospodářství i po kolektivizaci pořád prosperovalo, i ve srovnání s okolními vesnicemi. Samozřejmě byla skupina lidí, kteří byli perzekvovaní. K té české komunitě patří několik rodin, které žily v Moldávii, v Holuboje. A ty byly v roce 1943 takzvaně rozkulačené. Ženy a děti byly vyvezeny do Kazachstánu, muži byli podle toho, co se dalo zjistit, zastřeleni už v Kišiněvě. Tahle komunita žila poměrně dlouhou dobu separovaně, oni žili ve vyhnanství, pod dozorem NKVD. Naštěstí ale žili relativně blízko od téhle vesnice, nějakých sto, sto padesát kilometrů..."
Já jsem slyšela přímo v Holuboje svědectví jedné ženy, která právě toto přežila. Vyprávěla, jak je opravdu vlak z Moldávie vyvezl kamsi do stepi. A první vesnice, na kterou narazili, byla Borodinovka...
"V tomhle měli neuvěřitelné štěstí. Sovětský svaz byl tak veliká země, že ohlídat ještě, aby ty lidi nevyvezli někam, kde by mohli být jejich příbuzní, už bylo zjevně nereálné. Takže se jim samozřejmě podařilo navázat styky a i s pomocí lidí z Borodinovky tohle těžké období přežít."
Pokud přeskočíme poválečné období, udrželi si po celou tu dobu Češi v Kazachstánu svoji českou identitu? Nebo se je podařilo rozpustit v tom sovětském prostředí?
Mluví například česky?
"Řada z nich ano, i když je to samozřejmě hodně rozdílné. Týká se to především starší generace z Borodinovky, protože tam se běžně čeština jako komunikační jazyk používala."
Jak a kdy byla vlastně tato česká krajanská komunita v Kazachstánu znovu objevena? Nebo jak o sobě dali vědět?
"O tom samozřejmě existuje řada legend. Někdy koncem 80. let byli v Akťjubinsku čeští studenti Vysoké školy politické z Moskvy. A ti se dozvěděli, že tam taky existuje česká vesnice. Někde to cestou zapsali do svého hlášení a ta informace zakotvila v Moskvě na velvyslanectví. A náhodou při jedné ze svých cest na Dálný východ se ji v Moskvě dozvěděl režisér Milan Maryška. Rozhodl se, že by to bylo zajímavé, a natočil v Borodinovce a v Akťjubinsku film Zapomenutí krajané, který vysílala Česká televize. A od toho se odpíchla ta vlna, že by bylo dobré těm lidem pomoci. Začala se vést komunikace, s tím, že podle nich jediné, co jim pomůže, je dostat se odsud. Díky různým osobním kontaktům se celé akce ujala společnost Člověk v tísni, následně to zaštítil stát, a už se to začalo nějakým způsobem rozbíhat."
"Celkem v letech 1994 až 2001 se to týkalo přibližně dvou set rodin. Ta komunita čítala přibližně tisíc lidí. Bylo tu v podstatě zajištěné bydlení, byla jim zajištěná práce a oni přicestovali vlakem na své náklady. Byl jim povolen trvalý pobyt."
Bylo to obtížné z té kazašské strany? Vyvázat se tam řekněme z občanských povinností?
"Složité to samozřejmě bylo, alespoň z našeho středoevropského pohledu. Cokoliv, co se týká administrativy, je v Kazachstánu složité. Ti lidé museli mít spoustu různých potvrzení, která si tady ani neumíme představit. Důchodce třeba musel předložit potvrzení od svých dětí, že může odjet do České republiky, a podobně. Samozřejmě všechny úřední aktivity, ať legálně, nebo řekněme méně legálně, byly zpoplatněny. Takže ti lidé opravdu na každém kroku platili a platili a platili... A ve výsledku z toho vlastně vyšli velice špatně, protože když třeba měli nějaký majetek, tak nakonec nic neprodali. Místní věděli, že to tam stejně zůstane. Takže v tomhle směru to pro ně bylo velice náročné."
Říkáte, že tady měli zajištěnou práci i ubytování. V jakých profesích se tu tedy nakonec uplatnili?
Byly s jejich přesídlením nebo po jejich přesídlení nějaké problémy? Byly tam třeba potíže se zákonem, kriminalita?
"Samozřejmě v každém velkém množství lidí se objeví i problémoví jedinci, nicméně musím říct, že to opravdu bylo jen několik málo excesů za celou tu dobu. Od r. 1994 se jednalo opravdu o jedince, kteří se dostali do nějakých potíží."
Rodiny sem přišly s dětmi. Jak se dětem dařilo a daří ve školách?
"To je zajímavé! Přestože pro děti byla vlastně čeština z velké části cizí jazyk, tak od začátku ve školách velmi dobře prospívají. Výborně se učí, mají snahu se učit. Velice rychle překonávají jazykovou bariéru. Takže musím říct, že v tomto směru to bylo pro děti velice úspěšné."
A líbí se těm přesídlencům tady?
"Já doufám, že ano. Mám, musím říct, vesměs pozitivní ohlasy a velkou spokojenost, jak od těch lidí, kteří tu jsou už třeba deset i více let, tak od lidí, kteří přijeli vloni. Jsou tady spokojení, alespoň ti, se kterými jsem se v poslední době setkal. Všichni si libovali, že to bylo dobré rozhodnutí a že ho nelitují."
