František Klácel odešel do Ameriky právě před 140 lety, dožil se tam ale zklamání
Filozof, básník a publicista, katolický kněz i volnomyšlenkář, vědec a oblíbený profesor, a také jeden z nejvýznamnějších českých krajanů v Americe v 70. letech 19. století. Tím vším byl František Matouš Klácel. Do Ameriky odešel právě před 140 lety. Jeho život přibližuje dnešní krajanská rubrika Mileny Štráfeldové:
František Klácel se narodil v České Třebové v roce 1808. Pocházel z chudé rodiny, díky velkému nadání ale vystudoval gymnázium a filozofický ústav v Litomyšli. Aby mohl pokračovat v dalším studiu, vstoupil v roce 1827 do augustiniánského kláštera v Brně. Přijal zde řeholní jméno Matouš a v roce 1833 byl vysvěcen na kněze.
"Poté, co vystudoval filozofii, sám učil, ale pro své názory a politické smýšlení byl bohužel potom zbaven profesury. Nemohl se už věnovat vyučování, což pro něj byla v jeho životě veliká rána, protože miloval své studenty a vyučoval velice rád. Takže potom se už věnoval pouze psaní,"
přibližuje jeden z velkých zlomů jeho života ředitelka Městského muzea v České Třebové Jana Voleská. Klácel se pak krátce stal knihovníkem na liběchovickém zámku - dodnes tu je po něm pojmenována jeskyně Klácelka. Revoluční rok 1848 prožil v Praze, byl delegátem Slovanského sjezdu, poté se ale musel nějaký čas skrývat. Zajímal se o publicistiku, vedl například Moravské noviny, které měly být obdobou Havlíčkových Národních novin. V redaktorské práci se mu ale příliš nedařilo a zklamaný Klácel se nakonec vrátil do kláštera. Zde ale napsal a vydal řadu knih. Patří mezi ně například Jahůdky ze slovanských luhů, Bajky Bidpajovy, Dobrověda nebo Slovník pro čtenáře novin, v němž se vysvětlují slova cizího původu:
"Začínal vlastně jako filozof a básník. Jeho působení bylo velice zásadní v tom, že napsal první filozofický spis v češtině. Byl mezi prvními, kteří se pokoušeli v českém jazyce veršovat. Takže v tomto ohledu bylo jeho dílo ve své době skutečně průkopnické a průlomové, byť dnešní odborníci je trošku kritizují. Ale ve své době sehrál velice významnou roli."
Klácel měl řadu přátel mezi národními buditeli, spisovateli a umělci. Spolu s Janem Helceletem a dalšími se na Moravě pokoušel uskutečnit ideály společenství, založeného na vzájemné lásce, porozumění a spolupráci. Mezi těmi, s nimiž si dopisoval, byla i autorka Babičky:
"Určitě Božena Němcová, se kterou se setkal i tady v České Třebové roku 1851 a které, nebo dříve se tak usuzovalo, věnoval svůj publicistický cyklus nazvaný Listy politické, který později vyšel knižně pod názvem Listy přítele přítelkyni o původu socialismu a komunismu."
"Předvídal jsem, že vzbudím Vaši zvědavost, když se zmíním o Utopii. Vy jste myslela, že Utopie jest pouhé blouznění mysli, avšak Tomáš More nebyl blázen, ale byl muž velmi srdečný a těm jest přirozeno přemýšleti o bídě lidské a o prostředcích jí uleviti,"
Během svého pobytu v brněnském augustiniánském klášteře se ale věnoval i přírodním vědám. Spolupracoval například se zakladatelem genetiky Řehořem Mendlem na jeho pokusech. Žil však stále uzavřeněji a nezdary a pocity zklamání ho nakonec vedly k tomu, že v roce 1869, ve svých jednašedesáti letech, odešel do emigrace:
"Velice dlouho již byl nespokojen v místě svého působení a určitě ho lákala vidina svobodného života v Americe. Možnost svobodně publikovat a svobodně vyjadřovat své myšlenky a názory a těmito názory působit na veřejnost bez jakýchkoliv omezení."
Nejprve pracoval jako redaktor Slovana Amerikánského v Iowě. Působením Františka Klácela v Americe se zabývá Margaret Heřmánek Peaslee z Pittsburské univerzity. Přednášela o něm například na loňském Světovém kongresu SVU v Ružomberku. Podle ní měl Klácel potíže s vydáváním novin i v Americe:
"Tam ale byla jedna věc, která mu dělala problémy. On byl totiž příliš akademický a hodně filozofoval, a vydavatelům se nedařilo noviny dobře prodávat. Tak jeho články přepisovali a podle jednoho svědectví, které jsem našla, si na to Klácel stěžoval. A nakonec ty noviny zanikly."
/Voleská/ "Víme, že byl zklamán. Amerika nebyla taková, jakou si ji vysnil a jakou si ji představoval. Takže asi se mu to tak úplně nepodařilo."
Až na konci života se ho ujal František Záleský, úspěšný český podnikatel v Belle Plaine, u něhož Klácel dožil až do své smrti v roce 1882.
vysvětlila Margaret Peaslee pohnutky, které ji už v 90. letech minulého století vedly k pátrání po osudech Františka Klácela v Americe. V Iowě našla dokonce Klácelovu příbuznou, která má dosud jeho osobní dokumenty:
"Měla krabici, které říkala krabice strýčka Klácela. A ta byla plná jeho dokladů, dopisů a knih, které kdysi měl. Má jeho vlastní pas. Tam totiž byly pochybnosti, zda opravdu dostal povolení legálně opustit svou vlast."
V loňském roce, dvě stě let od Klácelova narození, proběhly v jeho rodné České Třebové oslavy. Jejich součástí byla také klácelovská konference v Městském muzeu, na které se sešli odborníci z České republiky i ze zahraničí. Jejich referáty vyšly nedávno i ve sborníku. Ve městě je po Klácelovi dnes pojmenována ulice, má zde také pamětní desku. I ve Spojených státech se dochovaly památky na jeho pobyt, především v Belle Plaine.
